Vydání: 2004/41 Nedostatek duchovních vůdců?, 31.10.2004

Příloha: Perspektivy

Rozhovor se sedlákem Aloisem Denemarkem
Doma jsme snídali pospolu, celá rodina. Tak to chodilo v celé vsi. V poledne oběd - a zase všichni pohromadě. Co se uvařilo, to se muselo sníst. To byla skutečně nejlepší rodinná výchova. Nebyla televize, noviny jen jednou za týden. A když se drávalo peří, babky byly zvědavé, a tak do derny chodil také pan řídící a vykládal o všem možném, co se děje ve světě a podobně. Hospodařili jsme na dvaceti hektarech. Po první světové válce, ve čtyřiadvacátém roce, rodiče postavili přední část domu. Mně tehdy bylo pět let a když zedníci šli na svačinu, letěl jsem ke kladívku a viděl tam položenou vodováhu. Něco se v ní komíhalo. Tak jsem vzal kladívko a proklepl to. Dostal jsem potom pár facek od zedníka Bartuška.
Vedli nás k práci a poctivosti. Žádné facky. Táta se na nás děti jenom škaredě podíval a to nám stačilo. Vážili jsme si ho. Máma nám třeba dala mokrým lavičníkem, když viděla nějakou špatnost. Otec byl agrárník. Ctil Švehlu a Staňka. Ten pocházel ze Želetavy a byl sedlákem. Rozuměl zemědělství, ne jako dnešní politici. Máma byla velký dříč.
V Třebíči býval jednou za měsíc dobytčí trh, ale každý týden v pondělí se obchodovalo se selaty, semeny a obilím. Jarmarky bývaly dvakrát do roka, celé náměstí se vždycky zaplnilo. Vzpomínám, jak jsem tam s tátou jezdil skoro každý týden se selaty. A to bylo vždy vítání: 'Už je tu Denemarek!' S odbytem jsme nikdy neměli problém. Podala se ruka - a tím bylo vše stvrzeno. Žádné smlouvy, právnické kanceláře... Táta byl v dozorčí radě záložny ve Valči, takže tam vždy v neděli po kostele musel chodit na dvě hodiny držet službu. Lidé si tam ukládali nebo půjčovali peníze. Vzpomínám, jak k nám přišel Otoupal a říká otci: 'Stréčku, pujčte mě tisíckorunu, až prodám prasata, tak vám to do čtrnácti dnů vrátím.' Podali si ruce a Otoupal odešel. Za dva týdny přišel: 'Stréčku, ještě počkejte, von mě ten řezník nepřišel.' Podali si ruce. Za týden skutečně přišel a přinesl peníze. Všechno na slovo a na čest.
Vesnice žila pospolu. Třeba - žádný zvěrolékař tehdy nejezdil, pomáhal obchodník Rous. Jednou se nám narodilo telátko, bylo celé špatné, nafouklé, oči divné. Táta už držel v ruce nůž a říkal: 'Pojď mi pomoct, musím ho zaříznout.' V poslední chvíli však ještě řekl: 'Skoč přeci jenom ještě pro Rousa.' Utíkal jsem nocí a Rous přišel, podíval se, telátko ohmatal, odběhl a donesl v papírku něco záhadného. A ne aby nám řekl, co to je - své tajemství neprozradil. Telátko najednou okřálo a ožilo. Rous své tajemství nikomu nepředal a s ním i umřel.
Jan byl starší o pět let, s mým bratrem chodil do školy. Později bydlel v Ptáčově, kde u nějakých svých příbuzných pracoval na statku. Holky Kubišovy pracovaly u sedláků. Honza byl zvláštní kluk, kliďas, nic ho nerozházelo. Trochu se stranil lidí. Jeho bratři, Jarda a Ruda, už byli společenštější. Honza rád chodil tam u nás za Vilémovicemi k jedné borovici. Říkalo se tam 'pod strání'.
Ne, na vojně v Pardubicích. Dělal jsem v kantýně. Vždycky ráno kolem čtvrté hodiny přicházeli do kantýny důstojníci a chtěli kafe. Tehdy jsme spal v jídelně a jako vždy jsem měl puštěné rádio. Spím a najednou jako z mrákot slyším: 'Haló haló, naše hranice...!' Rychle jsme se vzpamatoval: 'To snad není možný!' Vyskočil jsem a znovu hlášení opakovali. Utíkal jsem na strážnici a všechny zburcoval. Je zle! A bylo. Kolem šesté, sedmé ráno už tam byli. Celá kumpanie. Napadlo tehdy asi patnáct čísel sněhu. A jak přijeli do Pardubic, hned do kasáren. Naše hlídky musely ustoupit, oni si tam stoupli a už jsme nikam nemohli. Přišel první německý voják a chtěl rohlíky za marku. Dal jsem mu jich do krabice šedesát, tehdy byl přepočet asi jedna ku deseti. Byl vyvalený, kolik si toho může koupit, a další chodili už s feniky. Koncem března nás propustili.
Propuštěných vojáků nás tehdy ve Vilémovicích bylo snad osmnáct. Potom přišel Honza Kubišů a přemlouval nás, abychom s ním odešli do zahraničí. A že prý utíká, protože se na to nemůže dívat. On to mohl udělat, ale my měli velké hospodářství, táta by byl na všechno sám. S tím jsme se s Honzou rozloučili. Pro všechny případy jsme však měli smluvené heslo: 'Dobrá Voda.'
To bylo ještě před atentátem. Přiběhla k nám Fanda, Honzova setra, a říká mně a bratrovi Karlovi: 'Kluci, máte přijít k nám.' Byli jsme jako vyjevení. A u Kubišů byl Honza, někdo ho přivezl na motorce. Žádné dlouhé řeči - kdyby někdo něco potřeboval, obrátí se na vás, pomozte. Jarda Kubiš dělal spojku mezi Prahou a Vilémovicemi. Jednoho dne k nám dovedl dvojici mužů, kteří potřebovali ukrýt - parašutistu ze skupiny Bivouac Františka Pospíšila a odbojáře Držtičku.
Jarda Kubiš měl v Praze spojení především na rodinu Moravcovu. Domlouval možnost dostat Pospíšila do Prahy, zřejmě do krypty. Jarda pak přiběhl, že má v Praze domluvenou schůzku a potřebuje pomoc. Nezajímalo mě, s kým a co. Jeli jsme. Ke schůzce mělo dojít v parku pod Ječnou ulicí, tedy na Karlově náměstí. Dorazili jsme tam a Honzu jsme ani nemohli poznat. Měl bradku a malé fousky, kotlety o trochu větší, no fešák. Museli jsme pak jít mírně za sebou a on říkal: 'Kluci musíte ho nechat zatím tam, je to tady nějaký blbý.' Žádné dlouhé hovory. Honza byl nervózní a hned zas odešel. A když přecházel křižovatku, zastavil ho gestapák. V plášti a klobouku. Honza najednou něco hledá v kapse... Poklesla nám kolena. Je zle! Gestapák ale chtěl jen připálit cigaretu. A je zajímavé, že Honza měl sirky. Sám nekuřák. Pak šel směrem dolů, k Resslovce. Na nádraží jsme si pak nedali ani polévku a rychle domů. Čekali jsme, co se bude dít. A pak začal hlásit rozhlas, že už mají vrahy protektora. A jeden z nich že je Kubiš z Vilémovic.
Tehdy přijel Jarda z Třebíče, kolo nechal na stráni za otýpkami, přeběhl potok, zahradu a nesl noviny. V těch novinách už byla zpráva o dobytí krypty a identifikaci mrtvých hrdinů. Ve vejminku jsem zrovna stříhal Pospíšila. Měli jsme tam okno vedoucí k silnici. Najednou zastavila tři černá auta, vylezli z nich gestapáci, jeden měl papírek a ukazoval k domku do ulice. Ke Kubišům. Jak to Pospíšil uviděl, utekl se schovat. Najednou někdo klepe na vrata. Tak jsem šel pomalu otevřít. A tam stál gestapák. 'Kde Denemarek?' Já na to: 'Jo, tady.' - 'Kubiš Vlasta?' - 'Ne. Ta je u sousedů, Denemarků.' Naši tatíci byli bráši. On se otočil a odešel. To jsem nevěděl, že v tu chvíli sbírají celou rodinu Kubišovu. Všechno proběhlo v tichosti. Nikdo ve vsi nevylezl z baráku, taková hrůza se nás zmocnila...
Gestapu se pak podařilo lapit Pospíšila a tím se dostali i na naši stopu. Byla neděle 21. března. Zrovna jsem byl u našich i s manželkou. Čekali jsme rodinu. Kolem šesté večer vysílal Londýn. Začínalo se stmívat. Ještě jsme něco potřebovali u obchodníka, tak jsme tam zašli. Bydlel u kapličky. A holka, která se u něho učila, náhle přiletěla a volala: 'U Denemarků je gestapo!' Vyklonil jsem se z okna a před naším domem skutečně stála tři auta. Vše bylo obklíčeno četnictvem. Vylezl jsem na lípu a viděl, jak vedou bráchu v želízkách. Byl odsouzen k trestu smrti a zastřelen. Když měl poslední slovo před smrtí, řekl: 'Je válka a ta vyžaduje obětí!' Nic neprozradil, a tak dodnes žiji.
Za nějaký čas byly žně. A jednou šla švagrová domů a potkala starostu Tůmu, který se kamarádil s jejím tatínkem. Starosta jí povídá: 'Máňo, za dvě hodiny pro vás přijede gestapo. Běž to vyřídit Denemarkům.' Mariána přiběhla za mnou a potichu mi řekla: 'Heleď, přišel starosta, že se máte připravit.' Musel jsem to tátovi a mámě říct. Pak ale přijel mikrobus a v něm už seděly manželky jiných zatčených. Myslel jsem, že naše jen vyslechnou a pustí. Do soudu byli zavření v Jihlavě. Potom je osvobodili, ale vzápětí je vzali jako rukojmí. A hotovo. Až po válce jsem se dozvěděl, že otec zemřel v Dachau a maminka v Ravensbrücku - ve dvě hodiny na Velký pátek. Byla to poslední plynová komora před koncem války.
Nálada byla tehdy ohromná, lidé pracovali s chutí, příroda ještě nebyla tak zničená. Vyhlásili mě tehdy nejlepším hospodářem na okrese, měl jsem šestačtyřicet metráků pšenice na hektar, bez prášků. Země byla tenkrát ještě načechraná, žili v ní červi. Na okrese jsem dělal až do roku 1948 předsedu Svazu českých zemědělců. Jezdil jsem po schůzích a vždy po jejich skončení jsme zasedali se strejcema a já jim říkal: 'Vesnice musí držet pohromadě!' Komunisté to samozřejmě věděli a šli proti mě. Zvali nás všechny zemědělské předsedy do Prahy na sjezd zemědělců. Každý měl číslo, místo, neznali jsme se. A teď tam přišel trpaslík z Ruska a začal nám vykládat, jak rozdojil kozla, že mu nadojil tři a půl litru mléka. My jsme se na sebe jenom podívali. Tam se člověk nemohl ani ušklíbnout. Sám pro sebe jsem si pak pořád cestou domů opakoval: 'Rozdojil kozla...' Bylo tehdy úmorné sucho. Když nebyla sláma, tak se jezdilo do lesa na bodličky a stlalo se bodličkama. Když nebyla voda, tak jsme kravám napájeli jen půl kýble. Od státu jsme nic nedostali...
Do nového jsme se nastěhovali a bydleli tam tři měsíce. Začala družstva a u nás ho potřebovali také založit. Poslali k nám nového tajemníka a ten měl za úkol připravit půdu pro JZD. Jenže u nás nikdo neměl stroje ani dobytek. Jenom já měl všechno. Prohlásili mě za vesnického boháče a nasviňačili na mě všechno možné. Dostali mě. Půl roku jsme byl ve vyšetřovací vazbě v Moravských Budějovicích. Soudili mě tři dny: na tři roky a sto tisíc pokuty. Měl jsem jít do Jáchymova. Ale v Jihlavě nás znovu třídili a asi čtyřicet sedláků odvezli do skláren v Janštejně. Když mě pak propouštěli z Jihlavy, předseda vacanovických komunistů Barták mě nechtěl přebrat, že prý mě ve vsi nechtějí. Myslel si, že jako komunista si může ke mně do stodoly zajet, kdy se mu zachce, a nabrat si fůru. Jednal podle onoho: 'Co je tvoje, je i moje!' Stejně jsem pak doma nesměl bydlet a pracoval jsem jako čeledín v Kamenici. Manželka doma hospodařila sama a statečně plnila dodávky. Nakonec viděli, že mě nezdolají. V roce 1953 jsem přišel domů a komunistům se tam dosud JZD nepodařilo založit. A tak znovu na mě. V polovině ledna se nám tehdy narodila dcerka Jarka a v polovině února jsem dostal předvolání k vojákům do Jihlavy. Tam jsem se zase sešel se sedláky z okolí. Oznámili mě: 'Jeďte domů a čekejte na rozkaz!' Koncem ledna přišel lístek, abych nastoupil k PTP do Novák na Slovensku. Po výcviku jsem pak pracoval v dolech v Dolní Suché a po lékařské prohlídce mě přeřadili. Nejdříve do Životic u Opavy a pak jsem pracoval na vodovodu pro Libavu. Když mě propouštěli, viděl jsme svůj kádrový posudek. Můj velitel napsal, že jsem se dopustil 'sympatií s nacisty, prozrazení atentátníků na Heydricha, spolupráce s fašisty a jejich vedoucím Gajdou...' Tento kádrový materiál byl opatřen hlavičkou 'nežádoucí!'.
Z moudrých, poctivých a třebas i chudých venkovských rodin vyrůstaly v 19. a 20. století přední osobnosti našich dějin. Dnes to snad už ani neexistuje. Největší vinu dávám komunistům, kteří vysídlovali vesnice. Chtěli lidi soustředit do měst, pod dozor uličních výborů, aby o každém věděli a měli přehled. Všichni chlapci z hospodářství museli odejít pracovat do cihelny a holky do Třebíče do ševcárny, aby doma zůstali jen staří lidé sami a udřeli se. A v JZD, tam chtěli udělat z jednotlivců kolektivní masu. Venkov se těžko zmátoří. Možná tak za šedesát let. Kdysi jsme tvořili na vsi rodinu, dnes se tam lidé ani neznají. Nebyla televize, hlášení počasí neexistovalo, ale strejci ráno vstali, podívali se na oblohu a věděli, jaké ten den bude počasí. Byli citliví. Ráno v šest hodin se otevírala u stavení vrata a když se sousedé uviděli, šli k sobě a podali si ruce, že se dočkali rána. To byla vesnice. Dneska - každý vám raději před nosem zabouchne dveře, aby vás nemusel oslovit.
Člověk musí umět odpouštět. Odpustil jsem. I Němcům. A že nás doma vychovávali jako vlastence ochotné druhým pomáhat, to přece nemohu tátovi vyčítat.
Rozhovor připravil Miloš Doležal
(Spolupráce Michal Šimek)