26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Po synodě a před synodou

2. 6. 2015

|
Tisk
|

Není snad přehnané tvrdit, že mimořádná biskupská synoda o rodině a připravovaná řádná synoda, která se uskuteční 4. – 25. října 2015 v Římě s tématem Povolání a poslání rodiny v církvi a současném světě, vzbudily a vzbuzují pozornost jako žádná z předcházejících biskupských synod.

Vydání: 2015/23 Začaly evangelizační Dny víry, 2.6.2015, Autor: Aleš Opatrný

Příloha: Perspektivy 23

Synoda by neměla opakovat známé věci bez odvahy hledání dalších kroků
Je to způsobeno nejen tématem synody, ale také procedurálním uspořádáním. Dotazníky, zaslané před mimořádnou synodou (říjen 2014) biskupským konferencím, byly v řadě zemí široce publikovány. V prosinci 2014 publikovaná Lineamenta (přípravný text) pro řádnou synodu jsou opět opatřená otázkami. To vše zasáhlo širší publikum jak církevní, tak necírkevní. Jakkoliv je těžké udělat dotazník, aby se týkal situace rodiny v nejrůznějších zemích a kulturách, je hodno ocenění, že se vatikánské úřady ptají.
Zásadní otázka
Určitým neštěstím přitom je, že se u značné části církevní a zejména necírkevní veřejnosti v Evropě redukuje pozornost na otázku rozvedených a znovu sezdaných, přesněji ani ne tak na jejich život z víry, jako na možnost přijímat svátosti. A dalším problémem je, že se u řady diskutujících otázka svátostného života opět redukuje na otázku nerozlučitelnosti manželství. Ač jde nesporně o podstatné věci, zůstává poněkud v pozadí zásadní otázka: Jak adekvátně reagovat na reálné situace lidí a nezůstat přitom jen u proklamací ideálního stavu? A dále: Jaká témata lze na synodě vlastně probírat? Lineamenta jich obsahují velké množství a berou v potaz skutečně aktuální a palčivé otázky.
Co se týče silně diskutované problematiky rozvedených, budou synodní otcové zřejmě vystaveni dvojímu očekávání: jedněch, že se situace rozvedených a znovu sezdaných radikálně změní, a druhých, že vše zůstane při starém. Obě „strany“ vyjadřují své postoje mnohdy se značnou razancí, která někdy připomíná spíš diktát než diskusi.
Podmíněné přijetí?
Dikce Lineament, zdá se, napovídá, že nelze na podzim očekávat zásadní změnu, ale ani ukončení snah o řešení problému rozvedených a znovu sezdaných, které byly probírány na mimořádné synodě. Uvažovalo se o možnosti, zda rozvedení a znovu sezdaní mají přistupovat ke svátosti pokání a k eucharistii. Různí synodní otcové trvali na současné disciplíně z důvodu konstitutivního vztahu mezi přijímáním eucharistie a společenstvím s církví i jejím učením o nerozlučitelnosti manželství. Mnozí se vyjadřovali pro přijetí k eucharistickému stolu, které by nebylo zevšeobecněné, ale vztahovalo by se jen na některé zvláštní situace s přesně stanovenými podmínkami (tyto výjimky by se tak měly týkat především těch nezvratných případů spojených s morální povinností vůči dětem, které by musely podstoupit nespravedlivé utrpení). Případnému přístupu ke svátostem u těchto rodičů by musela předcházet cesta pokání, za kterou by zodpovídal diecézní biskup.
Je třeba se otázkou ještě hlouběji zabývat a dobře si přitom uvědomit rozlišení mezi objektivní situací hříchu a zmírňujícími okolnostmi, neboť „přičitatelnost a zodpovědnost za nějaké jednání může být snížena, a dokonce potlačena“ různými „psychickými nebo sociálními činiteli“ (Katechismus katolické církve, 1735; Lineamenta, odst. 52).
Jako pravděpodobné se ukazuje spíš pokračování ve zkoumání této problematiky z více hledisek, než brzká změna, po které mnozí volají a jiní ji radikálně odmítají. Nemělo by totiž jít jen o prosté „ano, či ne“ k přijímání svátostí rozvedenými a znovu sezdanými. Mělo by jít o hlubší pohled na chápání místa svátostí v životě křesťana, o metodiku morálního posouzení problémů a o promýšlení svátostné disciplíny. Svátosti jistě nejsou „odměnou pro dokonalé“, nýbrž pomocí na klopýtavé cestě křesťana. Na druhé straně nelze akceptovat neregulérní a nezměnitelný stav života křesťana jako skutečnost, která se stává obecně přijímanou normou.
Silná motivace
Řada synodních otců zdůrazňovala, že není možné zůstávat u typicky evropských problémů a ponechat bez povšimnutí jiné, a to zásadní otázky života rodiny. Hlubší zkoumání a pastorační reagování nepochybně zasluhují specifické problémy rodin i v jiných kulturách, než je euroamerická civilizace. Souvisí to také se změnou situace, kdy Evropa hraje a bude hrát v univerzální církvi menší roli než doposud. Tím ovšem není řečeno, že by se evropské problémy staly bezvýznamnými. Ostatně globalizace dnes stírá řadu rozdílů mezi regiony i kulturami.
Určitě je třeba uvážit, že se nejen v Evropě radikálně a zřejmě nevratně změnilo kulturní prostředí, v němž lidé, a tedy i rodiny žijí. V průmyslově vyspělých zemích nejsou děti pomocí v produktivním věku rodičů a nejsou ani zárukou péče ve stáří. Jsou v podstatě nákladovou položkou, která v mnoha ohledech ztíží osobní i profesní život rodičů. Dále manželství při delším věku, kterého se lidé dožívají, trvají poměrně dlouho a procházejí různými etapami, které vyžadují specifické pastorační doprovázení. A soužití bez manželství (s „přítelem/přítelkyní“) není dnes v mnoha zemích společenským handicapem. Tyto i další změny znamenají, že žít manželství a rodinu podle křesťanských zásad se mnohde, jakož i v naší zemi, stává čímsi zvláštním. Proto je k takové volbě důležitá silná motivace, kterou nelze snadno někomu předepsat, a následná podpora. Podobně to platí o motivaci k početí dětí. Kromě toho je zřejmé, že řada lidí dozrává k přijetí zodpovědného vstupu do manželství jen postupně a pomalu. K rozhodnutí pro trvalý a veřejně deklarovaný manželský stav je v dnešní době nepodpírá obecné mínění ani ekonomické vlivy. Nárok na osobní zralost a osobní rozhodnutí je tak mnohem větší, než byl dříve. Je sympatické, že Lineamenta problém postupného dozrávání registrují. V teoretickém chápání i v běžné pastoraci je však v této věci ještě mnoho úkolů.
Nabídka formačních cest
Nelze přehlédnout, že Lineamenta nevidí problematické či nesprávné skutečnosti jen jako něco, co je třeba odsoudit. Mnohem zřetelněji o nich mluví jako o otázkách a úkolech. Vybízejí společenství církve, aby hledalo, jak lidem pomáhat na cestě k dobrým rozhodnutím a k jejich uskutečňování, když jich zdaleka ještě nedosáhli. Pozoruhodnou ukázkou šíře pohledu Lineament na problematiku manželství a rodiny je odstavec o významu citového života v manželství:
I v manželském svazku je nutno napomáhat afektivnímu životu jakožto cestě k dozrávání při stále hlubším přijímání druhého a stále větším darování sebe. V tomto smyslu je třeba zdůraznit potřebu nabídky formačních cest, které by posilovaly manželský život, a důležitost laiků, kteří by poskytovali doprovod na základě živého svědectví. Velkou pomocí je příklad věrné a hluboké lásky tvořené něhou a úctou, jež je schopna růst v čase a ve své konkrétní otevřenosti pro plození života umožňuje zakoušet tajemství, které nás přesahuje (Lineamenta, odst. 59).
Církev jako přístřeší duše
Každopádně nelze zůstat jen u péče o řádnou přípravu na manželství, ale je třeba poskytovat kvalifikovanou pomoc a podporu manželům v různých fázích života rodiny, a tedy i manželství. Nelze také přehlédnout, že papež František v řadě svých textů „netepe zlořády“, byť je nijak nezastírá, ale mluví o tom, jak je třeba posílit odvahu lidí k dobrým životním rozhodnutím a k odolnosti vůči tomu, co by je z dobrých cest svádělo.
Je možné, že otázka přístupu ke svátostem rozvedených a znovu sezdaných bude určitou brzdící zátěží, bude-li příliš akcentována jak ze strany těch, kteří si přejí změnu, tak od těch, kteří se změny obávají a brání se jí. Byla by to škoda ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že je opravdu potřeba osvětlit palčivé otázky manželství a rodiny v současných podmínkách života. A dále proto, že zkušenost s lidmi, které postihl rozvod, ukazuje, jak mnoho věcí je třeba v jejich životech řešit (uznání viny, pokání, odpuštění druhým, nápravu narušených vztahů), kdy otázka svátostí je sice velmi významná, ale zdaleka ne jediná a také zpravidla ne první v pořadí. Nicméně tato otázka zvýrazňuje širší problém: Jak poskytnout prostředí církve s jejím svátostným i jiným bohatstvím jako „přístřeší duše“ těm, kteří nemohou svůj život uvést do zcela regulérní podoby, totiž jak je nenechat na holičkách nebo jakoby „v předsíni“?
Ale to jsme už u velkých otázek svátostné ekonomie, úlohy svědomí, chápání milosrdenství a snad i rozloučení se s mechanickým chápáním milosti, odpuštění a svátostí. Čím hlouběji se ve svých tématech synoda dostane, tím bude vše těžší, zato snad užitečnější. Pakliže by se jen opakovaly známé věci bez odvahy k položení dalších otázek a bez hledání dalších kroků, byla by synoda asi jen ztrátou času zúčastněných biskupů.
Umění doprovázet
Podaří-li se synodě vykreslit v zásadních rysech smysl, život a úkoly rodiny dnes, a to při vidění a respektování reálných podmínek, v nichž žije, představovalo by to důležité podněty k takovému nahlížení křesťanské rodiny, která žije v reálném, nikoli vysněném světě. A která v něm specifickým způsobem ztělesňuje úkol církve být „jakoby svátostí“, tedy znamením, jak to formuluje koncilní konstituce Lumen gentium (LG 1). Proto by bylo velmi užitečné, kdyby synoda propracovala a v teorii i praxi pastorační péče o rodiny se také naplňovala následující slova Lineament, která se odvolávají na text papeže Františka:
Každé rodině je třeba především s úctou a láskou naslouchat a stávat se jejími společníky na cestě, jako byl Ježíš emauzským učedníkům. Pro tyto situace zvláště platí slova papeže Františka: „Církev musí uvádět své členy – kněze, řeholníky a laiky – do tohoto ‚umění doprovázet‘, aby se všichni neustále učili zout si opánky z nohou před posvátným územím druhého (srv. Ex 3,5). Musíme dát svému putování rytmus uzdravující blízkosti, s uctivým pohledem plným soucitu, a zároveň spořádaně a svobodně povzbuzovat ke zrání v křesťanském životě“ (Evangelii Gaudium,169, Lineamenta, odst. 46).
Mějme naději
Je nepochybné, že církev musí vytyčovat a proklamovat správnou trasu. Ale reálný život a dobré pastorační doprovázení se neuskutečňuje na trasách ideálních, nýbrž reálných. Lze mít za to, že právě toto je věc, která leží papeži Františkovi na srdci, a to nejen v otázce rodin. Je dobře, že to mimořádná synoda vzala v potaz. Mějme proto naději, že i řádná synoda v tom bude pokračovat, byť nenastanou žádná převratná rozhodnutím, která by jedny nejspíš velmi potěšila a druhé postavila do nesmiřitelného postoje odporu.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou