Arménie, nejstarší křesťanský národ, svolává na 24. dubna představitele všech zemí světa uctít 100. výročí masakru Arménů k památníku obětem v Jerevanu. Přitom hrozilo reálné nebezpečí, že tato první genocida v novodobých dějinách lidstva bude téměř zapomenuta. Jak se to mohlo stát?

Často se citují slova Adolfa Hitlera: „Kdo si ještě dnes vzpomene na Armény.“ Hitler by byl blízko pravdy nebýt několika vzácných svědectví, např. německého pastora Lepsia, jakož i slavného románu Franze Werfela Čtyřicet dnů, který pohnul svědomím světové veřejnosti. Nicméně volání Arménie a početné arménské diaspory, aby se obětem tehdejšího vraždění dostalo aspoň zpětně projevu pokání a úcty ze strany reprezentantů dnešního tureckého státu, připomíná spíše hlas volajícího na poušti. Neutěšený stav neexistujícího dialogu ilustruje skutečnost, že turecká vláda zve na týž den 24. dubna představitele všech zemí světa k oslavám výročí bitvy u Gallipoli, ač je možné si tuto událost připomínat kdykoliv během několika měsíců jejího trvání.

Původní Osmanská říše (podobně jako třeba habsburská monarchie) byla pojmenována podle vládnoucí dynastie. Název připomíná zakladatele státu Turků v Malé Asii sultána Osmana (vládl v letech 1288–1326) a jeho nástupce. Byl to stát, který se opíral vedle důrazu na islám jako státní náboženství o multinárodnostní složení svého obyvatelstva. Příslušník kterékoli národnosti, třeba Albánec nebo Tunisan, mohl udělat kariéru ve státních službách a stát se až nejvyšším vezírem. Na území Osmanské říše se uchylovali evropští utečenci z náboženských či politických důvodů – např. část španělských Židů po obsazení Španělska křesťany v 16. století. V Istanbulu existovala v 16. století kvetoucí židovská diaspora a další menšiny křesťanských národů – řecká či arménská. Arméni patřili mezi nejstarší národ obývající své území pod Kavkazem a v dnešním severním Turecku v okolí města Van. Byl to také národ, kde se už v roce 301 po Kristu, tedy dříve než v Římské říši, prosadilo křesťanství jako státní náboženství.

Situace se začala měnit po roce 1683, kdy Osmanskou říši postihla po neslavném dobývání Vídně dlouhá řada porážek. Na jedné frontě vyháněla Turky z Balkánu rakouská armáda a na druhé frontě ruská vojska osvobozovala Krym a oblasti kolem Černého moře. V roce 1774 byla uzavřena mírová smlouva v Kücük Kaynarca mezi Ruskem a Tureckem, podle níž získalo carské Rusko právo ochrany křesťanských menšin na území celé Osmanské říše. Tohoto vágně formulovaného práva využívalo hojně k zásahům do vnitřních věcí svého souseda ve prospěch svých vlastních mocenských plánů. Ty zahrnovaly ruský sen získat kontrolu nad Balkánem, zmocnit se tureckých úžin a mít takto nerušený přístup ke Středozemnímu moři. Ruští carové rovněž kalkulovali s možnými územními zisky v Zakavkazsku.

Celkově tento vývoj způsobil neustálý příliv tureckých utečenců z okraje říše do Istanbulu a centrálních oblastí Turecka, kde posilují vzrůstající nenávist vůči křesťanským menšinám a vyhledávají pomstu za jejich údajnou kolaboraci s vnějším nepřítelem. Místní „řeže“ a masakry proti Řekům, Bulharům i Arménům se odehrávají od druhé poloviny 19. století stále častěji. Od roku 1909 se v Osmanské říši po převzetí moci stranou mladoturků stává turecký nacionalismus vládnoucí ideologií.

Od svého sjednocení v roce 1871 se Německo usilovně snaží posilovat svou přítomnost v Turecku a konkurovat vlivu francouzskému a britskému. Císař Vilém, který se s oblibou převlékal do orientálních oděvů, navštívil Osmanskou říši několikrát a Německo získalo licenci na výstavbu železnice Istanbul–Bagdád. Nicméně až do roku 1914 pěstovala turecká vláda dobré styky i s Francií a Velkou Británií a nic ji nenutilo vstoupit do světové války na té či oné straně. Umírněná skupina domácích politiků radila k zaujetí neutrality. Rozhodly ovšem zásadně chybné politické rozhodnutí tehdejší osmanské vlády, uražená ješitnost sultána Mehmeda V. a německá intrika.

Vláda si ve Velké Británii objednala stavbu dvou bitevních lodí, které byly v okamžiku vypuknutí světové války těsně před dokončením. Britská vláda nechala obě lodě zabavit do svého válečného námořnictva a nabídla Turecku finanční kompenzaci. To vzbudilo v Istanbulu rozhořčení, v této situaci pohotově přispěchalo Německo a věnovalo Turecku ctí a darem své dvě válečné lodě. Byl to ovšem dar danajský, který měl strhnout Turecko do války bez svobody volby. Obě lodě připluly s německou posádkou převlečenou do tureckých uniforem a s německým admirálem plnícím rozkazy své vlády. Po slavnostní ceremonii na počest sultána propluly na vlastní pěst a pod osmanskou vlajkou do Černého moře, kde zahájily odstřelování ruských přístavů. Rusko proto vyhlásilo Turecku válku, což strhlo zemi do války na špatné straně fronty. To ovšem nesnižuje vinu tehdejší vlády na osudovém rozhodnutí, jež v konečném důsledku vedlo ke zkáze Osmanské říše.

Jaro roku 1915 přineslo Osmanské říši boj na třech frontách. Rusko zahájilo ofenzivu na Kavkaze a rozdrtilo severní tureckou armádu. Britové se vylodili na poloostrově Gallipoli, kde byli odraženi – v bojích na sebe poprvé upozornil pozdější národní hrdina generál Mustafa Kemal. Britové z Indie zase zahájili vleklé boje v jižní Mezopotámii s cílem prorazit k Bagdádu. V této situaci nadešly dezerce arménských vojáků z turecké armády a zahájení místního odboje s nadějí, že se spojí území obývané Armény s postupující ruskou armádou. Obava z tohoto vývoje vyvolala v Istanbulu paniku a vedla k rozhodnutí vlády (jmenovitě ministrů Envera Paši, Talaata a Cemala) nařídit přesun arménského obyvatelstva na území dnešní Sýrie. Realizace tohoto naprosto nepřipraveného plánu se vzápětí zvrhla ve vraždění a pochody smrti, které většina Arménů nepřežila.

Z tureckého pohledu, jenž bohužel převládá v běžné populaci dodnes, šlo o likvidaci vnitřního nepřítele a „páté kolony“ ruské armády. Doloženo je však hromadné zabíjení, upalování, topení a týrání nekonečnými hladovými pochody s cílem likvidace žen, dětí a civilního obyvatelstva vůbec. Do Sýrie dorazily ubohé zbytky těch, kdo vyšli ze své domoviny – a i ti zde většinou nalezli smrt. Až do nedávné doby existoval jediný památník arménským obětem ve východní Sýrii poblíž města Deir Ezzor, který však odstřelili bojovníci tzv. Islámského státu. Z turecké strany se udává počet obětí číslem mezi 300 a 500 tisíci, přičemž obvinění ze systematického vyhlazování je oslabováno tvrzením, že šlo o oběti válečného chaosu a nakažlivých chorob. Arménské zdroje uvádějí maximální číslo 1,5 milionu mrtvých, což vychází z předpokladu, že byla vyhlazena v podstatě veškerá arménská předválečná populace v Turecku. Některé publikace uvádějí údaj 800 tisíc obětí, ale domnívám se, že tento údaj vznikl opatrnictvím autorů, kteří zprůměrovali turecká a arménská čísla. Občas se udává, že 200 tisíc Arménů si zachránilo život nuceným přestupem k islámu, ale o jejich dalším osudu literatura mlčí.

V roce 1918 se Osmanská říše v důsledku válečné porážky rozpadla a území vnitřního Turecka bylo rozděleno na jednotlivé okupační zóny. Nad Arménií převzal protektorát, bohužel jen deklarativně, americký prezident Wilson. Jednání o podmínkách mírové smlouvy se protáhlo do roku 1920 – a během této doby nastala demobilizace vojsk evropských válčících států a porážka prezidenta Wilsona na vnitropolitické půdě: Kongres USA zamítl jak vstup do Společnosti národů, tak protektorát nad Arménií. Zástupci staré sultánské vlády sice podepsali v srpnu 1920 v Sevres mírovou smlouvu znamenající faktický zánik celistvosti Osmanské říše, mezitím však už probíhalo turecké národní povstání vedené generálem Mustafou Kemalem (později nazvaným čestným titulem Atatürk – Otec Turků). Po porážce řeckých vojsk a útěku posledního sultána Mehmeda VI. ze země byla vyhlášena republika a odehrála se další jednáním, která skončila uzavřením nové smlouvy v červenci 1923 v Lausanne. Ta obsahovala mezinárodní uznání turecké republiky, přičemž byly zcela pominuty požadavky Kurdů a Arménů. Mezitím totiž v Rusku proběhla bolševická revoluce a nikdo nechtěl podráždit Turky natolik, aby byli vehnáni do spojenectví se Sověty. A tak se byť i jen morální odsouzení genocidy Arménů stalo obětí snahy tehdejších velmocí pojistit si Turecko jako politického a vojenského spojence Západu.

Na základě smlouvy o přátelství a bratrství uzavřené 16. 3. 1921 mezi orgány vznikající kemalistické republiky a sovětským Ruskem byla dohodnuta vzájemná hranice, která rozdělila původní arménské území mezi Turecko a Sovětský svaz. Na ruské straně byla vytvořena sovětská arménská republika a tento stav byl zakonzervován až do rozpadu SSSR. Samostatný arménský stát vznikl v roce 1991.

Proces vzniku Arménské republiky byl spojený s národnostními zmatky, které doprovázely rozklad sovětské moci. To vedlo k válce mezi Arménií a Ázerbájdžánem o tzv. Náhorní Karabach, kdy Turecko podporovalo etnicky spřízněný Ázerbájdžán. V důsledku tehdejšího napětí byly v roce 1993 uzavřeny turecko-arménské hranice. Úsilí o znovunastolení normálních vztahů se prolínalo s neustálým tlakem zejména početné arménské diaspory, žijící na Západě, vynutit na Turecku přijetí nejen morální, ale i politické odpovědnosti za spáchané zločiny na Arménech.

Po předchozím švýcarském zprostředkování byla 10. 10. 2009 uzavřena dohoda o normalizaci vztahů mezi Tureckem a Arménií. Pokračující zahraniční kampaň za uznání arménské genocidy dalšími státy ovšem vedla k tomu, že tato dohoda nebyla nikdy ratifikována parlamenty obou států a vzájemné vztahy zůstávají dodnes chladné.

Stalo se tradicí, že americký prezident pronáší každoročně 24. dubna, kdy se připomíná Světový den Arménů, projev a pokaždé se s napětím čeká, zda užije ono jedno očekávané slovo: genocida. Prezident Obama to před svým zvolením slíbil, ale dosud se tomu z obavy z turecké reakce vždy vyhnul.

Bez ohledu na politické hrátky bychom však měli ve svých modlitbách pamatovat na oběti všech genocid a zločinů proti lidskosti s vědomím, že zapadne-li některý zločin do zapomnění, otupuje se tím svědomí lidstva a usnadňuje plánování a provádění zločinů nových. Turecku by mělo být jasně dáno na vědomí, že i když uznání genocidy Arménů jako zločinu proti lidskosti není explicitní podmínkou vstupu do EU, patří přijetí odpovědnosti za vlastní činy a projev úcty k tehdejším obětem k základním civilizačním hodnotám, bez nichž postrádá přístupový proces Turecka do evropských struktur jakýkoli smysl.