Po probuzení ze strnulosti

Srážka s dynamikou globální megapolis nás po listopadu 1989 nevyhnutelně čekala.

Patnáct let po pádu komunistického režimu nemá přesvědčený demokrat důvody ohlížet se s nostalgií po předlistopadových  poměrech ani po tehdy vládnoucích představách. Možná že trochu jinak je tomu s běžnými životními podmínkami. Někdy se díváme přes rameno do minulosti za zřetelně nižším životním tempem a za zdánlivě přehlednější morální situací. Psychologové ovšem znají termín „vzpomínkový optimismus“. Je pravděpodobné, že volnější pracovní a životní tempo bylo jednoduše zaviněno tím, že způsoby administrování společnosti a běžná organizace práce obsahovaly tolik nepříjemných překážek, šikan a retardérů, že nám ani nedovolovaly, abychom se plně opřeli do vlastních životů. Žili jsme v uměle zpomalovaném světě a zvykli si na to. Přesto jsme i tak prožili prudký pocit úlevy, když se nefunkční systém rozložil. Postupně jsme si uvědomovali, že jsme se stali účastníky jiného, kvapnějšího a tedy náročnějšího dění. Dolehl na nás podstatně dynamičtější způsob života, než jsme si v listopadu 1989 byli schopni představit.

Na Rusi se čas vnímá jinak než v Evropě. Pod sovětským zpomalením jsme zmeškali půl století vývoje. Zatímco jsme patřili k Východu, postindustriální společnost Západu vytvořila jakousi megapolis. Demokracie v těchto podmínkách naplňuje jiné nároky než v raně průmyslové nebo agrární societě, kdysi opřené o maloměsta a zpola archaický venkov. Totéž platí o funkcích společenské elity a národní kultury a také o společenských ozvěnách křesťanství. Hledání nových způsobů účasti na nové dobové realitě se ochotně - nebo také mrzutě - věnujeme už patnáct let. Jisté zklamání z dosavadního vývoje pociťují hlavně ti, kdo doufali, že svoboda s sebou přirozeně přináší lehčí a měkčí život. Vysloveně nespokojeni jsou zejména ti, kdo si pod slovem demokracie nepředstavovali ani tak parlamentní systém, jako spíše jakousi všenápravu. Utopické naděje nás zatěžovaly svým zvláštním způsobem od listopadu 1989 až po dnešek.

Návrat do světa, který je v pohybu     

Patrně nejvýznamnější proměna, která na nás před patnácti lety dolehla, spočívala v tom, že jsme se prolomili ze zakletého království neměnnosti do prostoru nevyhnutelných průběžných proměn veřejného i soukromého života. Možná že mnozí z těch, kteří před patnácti lety manifestovali svou touhu po změně, by zaváhali, kdyby si uvědomili, čemu jdou vstříc. Neboť listopadem 1989 se nezačal odvíjet další „obrodný proces“, tedy akutní hnutí za nezbytné úpravy v podstatě stabilního systému, ale popřen byl sám statický společenský rámec, a proto rychle zanikaly instituce, jež ztělesňovaly a vynucovaly definitivu.

Avšak ještě na počátku devadesátých let byl ideál zásadní systémové stability velice živý. Politicky něco takového vyjadřovala například představa Občanského fóra jakožto „nadstrany“, zastřešující a integrující rozličná, třeba i protikladná politická a kulturní hnutí. Praxe parlamentní demokracie tuto představu velice rychle rozložila. Všimněme si pro zajímavost ještě jiného josefínského ideálu devadesátých let: spořádané ekonomické transformace, jak se říká privatizace, pro niž by byl předem vytvořen pevný právní rámec. Spravedlivá idea spravedlivé ekonomické transformace měla předcházet a korigovat nespravedlivou dobovou realitu. Šlo vlastně o vidinu ideálního světa, v němž by společnost i za hluboké krize zůstávala pod kontrolou moudrých úřadů. Ani tato v jádru osvícenská idea o předem koncipované nápravě, provedené od psacích stolů, se ukázala nereálná. Dodnes však funguje jako argument v politické soutěži. Osobně si nemyslím, že realitu konce osmdesátých let symbolizovala nehybná vodní nádrž, z níž   bylo možno rozvážně upouštět předem zvolené množství společenské energie. Kdyby česká společnost tenkrát byla v tak stabilizovaném stavu, tak by v podstatě nepotřebovala žádné zásadní změny, snad kromě personálních obměn ve Státní plánovací komisi.

Srážka s dynamikou globální megapolis nás nevyhnutelně čekala. Jenže mnozí z těch, kdo si v roce 1990 a v následujících letech přáli změnu, netoužili ani tak po otevřené budoucnosti, jako spíše po návratu do utopické minulosti. Ideál ryze dokonalé první republiky poutal více pozornosti a vyvolával více nadějí než vyrovnávání se s proměnlivým a na první pohled trochu šalebným, kosmopolitním a uchvátaným Západem. Líbila se nám vize údajného maloměstského ráje malých řemeslníků a drobných sedláků s prezidentem-filozofem na královském trůně. Malé české podnikání měli financovat přičinliví drobní bankéři v čistých košilích a připuštěni by byli také venkovští faráři–zahrádkáři, pokud by se do ničeho moc nepletli. Na počátku devadesátých letech jsme stále ještě do budoucnosti couvali s očima upřenýma dozadu.     

NEPŘÍJEMNÁ FATALITA 20. STOLETÍ

To, že nastal definitivní konec nehybného světa, kulturně i politicky ukotveného ve starých známých symbolech, se nám patrně stalo zjevné až tenkrát, když se začal rýsovat nevyhnutelný zánik Československa. Proto se před touto událostí mnozí v duších silně bránili a nechtěli ji dlouho ani vzít na vědomí. A dodnes se část české společnosti ohlíží s jistou nostalgií po všech historických znacích kulturní a politické neměnnosti. Marxleninisté, nacionalisté, zelení reformátoři, monarchisté, extremističtí patrioti vyjadřují touhy po institucích, jež by nebyly až tak zcela vydány dynamické ekonomice. Konzervativnější katolíky mohou dokonce přitahovat trosky korporativistických představ z první poloviny 20. století. Komu by se nelíbil vytoužený svět, prý jednou provždy nastavený zdařilým převratem, který by údajně fungoval bez rozčilujících změn, jako solidní stroj, vyžadující pouze drobnou údržbu!           

Je pravda, že proměn, jež dolehly na češství, bylo už opravdu dost. V českých politických dějinách 20. století je zřejmá nepříjemná fatalita: náš stát se během tohoto století třikrát ustavil, byl ztracen i s politickými svobodami a opětovně povstal. Vždy se tak dělo na pozadí velkého historického rozvratu. Podíl Čechů na porážkách jejich protivníků byl přiměřený jejich lidskému a hospodářskému potenciálu, tudíž tradičně spíše nevelký, což se nám také moc nelíbí. Na podzim 1989 nebyla úroveň hospodářského a kulturního života v naší zemi dost dobře srovnatelná ani se sousedním Rakouskem. Neplatí tedy, že jsme se odtrhli od neúspěšného sovětského bloku vlastní iniciativou a odlišnou kvalitou. Spíše jsme se stísněnou duší čekali na poslední chvíli, a teprve až krovy nad našimi hlavami už opravdu povážlivě praskaly, vyběhli jsme na náměstí. Takže o slavných výročích si gratulujeme k vlastní výtečnosti, avšak ve všední den pociťujeme určité pochybnosti.

Unum necessarium - jedno potřebné