Po probuzení ze strnulosti

Vydání: 2005/4 Ztráta jednoty, 18.1.2005, Autor: Pavel Švanda

Příloha: Perspektivy

Srážka s dynamikou globální megapolis nás po listopadu 1989 nevyhnutelně čekala.

Patnáct let po pádu komunistického režimu nemá přesvědčený demokrat důvody ohlížet se s nostalgií po předlistopadových  poměrech ani po tehdy vládnoucích představách. Možná že trochu jinak je tomu s běžnými životními podmínkami. Někdy se díváme přes rameno do minulosti za zřetelně nižším životním tempem a za zdánlivě přehlednější morální situací. Psychologové ovšem znají termín „vzpomínkový optimismus“. Je pravděpodobné, že volnější pracovní a životní tempo bylo jednoduše zaviněno tím, že způsoby administrování společnosti a běžná organizace práce obsahovaly tolik nepříjemných překážek, šikan a retardérů, že nám ani nedovolovaly, abychom se plně opřeli do vlastních životů. Žili jsme v uměle zpomalovaném světě a zvykli si na to. Přesto jsme i tak prožili prudký pocit úlevy, když se nefunkční systém rozložil. Postupně jsme si uvědomovali, že jsme se stali účastníky jiného, kvapnějšího a tedy náročnějšího dění. Dolehl na nás podstatně dynamičtější způsob života, než jsme si v listopadu 1989 byli schopni představit.

Na Rusi se čas vnímá jinak než v Evropě. Pod sovětským zpomalením jsme zmeškali půl století vývoje. Zatímco jsme patřili k Východu, postindustriální společnost Západu vytvořila jakousi megapolis. Demokracie v těchto podmínkách naplňuje jiné nároky než v raně průmyslové nebo agrární societě, kdysi opřené o maloměsta a zpola archaický venkov. Totéž platí o funkcích společenské elity a národní kultury a také o společenských ozvěnách křesťanství. Hledání nových způsobů účasti na nové dobové realitě se ochotně - nebo také mrzutě - věnujeme už patnáct let. Jisté zklamání z dosavadního vývoje pociťují hlavně ti, kdo doufali, že svoboda s sebou přirozeně přináší lehčí a měkčí život. Vysloveně nespokojeni jsou zejména ti, kdo si pod slovem demokracie nepředstavovali ani tak parlamentní systém, jako spíše jakousi všenápravu. Utopické naděje nás zatěžovaly svým zvláštním způsobem od listopadu 1989 až po dnešek.

 

Návrat do světa, který je v pohybu     

Patrně nejvýznamnější proměna, která na nás před patnácti lety dolehla, spočívala v tom, že jsme se prolomili ze zakletého království neměnnosti do prostoru nevyhnutelných průběžných proměn veřejného i soukromého života. Možná že mnozí z těch, kteří před patnácti lety manifestovali svou touhu po změně, by zaváhali, kdyby si uvědomili, čemu jdou vstříc. Neboť listopadem 1989 se nezačal odvíjet další „obrodný proces“, tedy akutní hnutí za nezbytné úpravy v podstatě stabilního systému, ale popřen byl sám statický společenský rámec, a proto rychle zanikaly instituce, jež ztělesňovaly a vynucovaly definitivu.

Avšak ještě na počátku devadesátých let byl ideál zásadní systémové stability velice živý. Politicky něco takového vyjadřovala například představa Občanského fóra jakožto „nadstrany“, zastřešující a integrující rozličná, třeba i protikladná politická a kulturní hnutí. Praxe parlamentní demokracie tuto představu velice rychle rozložila. Všimněme si pro zajímavost ještě jiného josefínského ideálu devadesátých let: spořádané ekonomické transformace, jak se říká privatizace, pro niž by byl předem vytvořen pevný právní rámec. Spravedlivá idea spravedlivé ekonomické transformace měla předcházet a korigovat nespravedlivou dobovou realitu. Šlo vlastně o vidinu ideálního světa, v němž by společnost i za hluboké krize zůstávala pod kontrolou moudrých úřadů. Ani tato v jádru osvícenská idea o předem koncipované nápravě, provedené od psacích stolů, se ukázala nereálná. Dodnes však funguje jako argument v politické soutěži. Osobně si nemyslím, že realitu konce osmdesátých let symbolizovala nehybná vodní nádrž, z níž   bylo možno rozvážně upouštět předem zvolené množství společenské energie. Kdyby česká společnost tenkrát byla v tak stabilizovaném stavu, tak by v podstatě nepotřebovala žádné zásadní změny, snad kromě personálních obměn ve Státní plánovací komisi.

Srážka s dynamikou globální megapolis nás nevyhnutelně čekala. Jenže mnozí z těch, kdo si v roce 1990 a v následujících letech přáli změnu, netoužili ani tak po otevřené budoucnosti, jako spíše po návratu do utopické minulosti. Ideál ryze dokonalé první republiky poutal více pozornosti a vyvolával více nadějí než vyrovnávání se s proměnlivým a na první pohled trochu šalebným, kosmopolitním a uchvátaným Západem. Líbila se nám vize údajného maloměstského ráje malých řemeslníků a drobných sedláků s prezidentem-filozofem na královském trůně. Malé české podnikání měli financovat přičinliví drobní bankéři v čistých košilích a připuštěni by byli také venkovští faráři–zahrádkáři, pokud by se do ničeho moc nepletli. Na počátku devadesátých letech jsme stále ještě do budoucnosti couvali s očima upřenýma dozadu.     

NEPŘÍJEMNÁ FATALITA 20. STOLETÍ

To, že nastal definitivní konec nehybného světa, kulturně i politicky ukotveného ve starých známých symbolech, se nám patrně stalo zjevné až tenkrát, když se začal rýsovat nevyhnutelný zánik Československa. Proto se před touto událostí mnozí v duších silně bránili a nechtěli ji dlouho ani vzít na vědomí. A dodnes se část české společnosti ohlíží s jistou nostalgií po všech historických znacích kulturní a politické neměnnosti. Marxleninisté, nacionalisté, zelení reformátoři, monarchisté, extremističtí patrioti vyjadřují touhy po institucích, jež by nebyly až tak zcela vydány dynamické ekonomice. Konzervativnější katolíky mohou dokonce přitahovat trosky korporativistických představ z první poloviny 20. století. Komu by se nelíbil vytoužený svět, prý jednou provždy nastavený zdařilým převratem, který by údajně fungoval bez rozčilujících změn, jako solidní stroj, vyžadující pouze drobnou údržbu!           

Je pravda, že proměn, jež dolehly na češství, bylo už opravdu dost. V českých politických dějinách 20. století je zřejmá nepříjemná fatalita: náš stát se během tohoto století třikrát ustavil, byl ztracen i s politickými svobodami a opětovně povstal. Vždy se tak dělo na pozadí velkého historického rozvratu. Podíl Čechů na porážkách jejich protivníků byl přiměřený jejich lidskému a hospodářskému potenciálu, tudíž tradičně spíše nevelký, což se nám také moc nelíbí. Na podzim 1989 nebyla úroveň hospodářského a kulturního života v naší zemi dost dobře srovnatelná ani se sousedním Rakouskem. Neplatí tedy, že jsme se odtrhli od neúspěšného sovětského bloku vlastní iniciativou a odlišnou kvalitou. Spíše jsme se stísněnou duší čekali na poslední chvíli, a teprve až krovy nad našimi hlavami už opravdu povážlivě praskaly, vyběhli jsme na náměstí. Takže o slavných výročích si gratulujeme k vlastní výtečnosti, avšak ve všední den pociťujeme určité pochybnosti.

 

Unum necessarium - jedno potřebné

Co tedy tvořilo a po tolika zvratech a transformacích ještě tvoří pravé a podstatné češství? Co to vlastně bylo, co  vycházelo najevo a přicházelo na řadu, kdykoliv se naši předkové - a posléze i my - vyhrabávali z trosek havarovaných systémů a států? Běžnou odpověď nacházíme v jakési ideální představě dokonalé „masarykovské demokracie“, o níž se předpokládá, že jaksi teoreticky, platonicky nepřetržitě existovala. Ano, nějaká taková vize skutečně sehrála významnou roli ve vědomí mnoha Čechů od roku 1918 až po dnešek. Potíž je ovšem v tom, že není snadné se shodnout na konkrétním tvaru ideálu, který se bohužel nekryje se složitou realitou první republiky. To je dobře vidět, jdeme-li k jakýmkoliv volbám. Všichni máme na mysli zhruba totéž: svobodnou, spravedlivou a prosperující demokratickou společnost. Přesto zasouváme do volební urny velmi odlišné lístky. Různá mínění symbolizují značně rozdílné podoby platonicky ideální „masarykovské republiky“.

Avšak to, co doopravdy činí člověka trvanlivou bytostí, schopnou úspěšného duchovního přežití, nemusí být jeho specifická ideologie a už vůbec ne představa o ideální kulturní a ekonomické definitivě. To je myslím poučení dobře čitelné v naší do značné míry odideologizované současnosti. Křesťan nemusí oplakávat pyšné ideje minulosti, které se vesměs rozplývaly na přelomu tisíciletí. Držme se raději křesťanského realismu, liturgické praxe a naděje v Boží milost. To neznamená, že máme právo všechno a všechny kolem sebe věčně moralizovat. Spíše musíme počítat s přirozenou nestabilitou a zneklidňující, avšak běžnou proměnlivostí lidských záležitostí. 

To lepší v nás a kolem nás přežívalo hlavně tehdy, když jsme se nesnažili realizovat ideální nároky, ale zato neztráceli smysl pro praxi a cit pro živé svědomí. Dobrá část našeho údělu se ukazuje ve zcela konkrétní lásce a v účasti se zcela konkrétními lidmi. Na tomto poznání je také založena křesťanská naděje. Člověka činí člověkem jeho praktické, Boží milostí inspirované lidství, jak se projevuje v denním životě, méně už naděje v politickou všenápravu. S trpělivou lidskou účastí stojíme a padáme ve víru změn především jako jednotlivci. Bez smyslu pro realitu a bez našeho osobního ručení však nehavarují jen rodiny a obce, ale také státy. A omyly pramenící z nevěcných, utopických představ o minulosti a budoucnosti mohou duchovně zatěžovat národní kulturu a oslabovat její užitečnost. Za svůj stát, za politické svobody a za duchovní existenci konec konců se nezodpovídáme ani tak před minulostí, jako spíše vůči těm, kteří zde budou žít po nás. Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay