Vydání: 2011/42 Toleranční patent, 12.10.2011, Autor: Jitka Pourová

Příloha: Perspektivy

Rozhovor s Annikou Tetznerovou o knize Červená stuha a terezínském dětství. Červená stuha (Portál 2011) je první česky psaná kniha, jež podává svědectví ženy, která byla v Terezíně jako dítě, a popisuje tuto dobu právě z pohledu dítěte – jednoduchým jazykem, stručně, ale o to působivěji.

Proč jste chtěla psát o svých zážitcích z terezínského ghetta, a navíc doprovázet text vlastními kresbami?

O terezínském ghettu se většina lidí dozvěděla hlavně z dochovaných dětských kreseb a pak také díky dětské opeře Brundibár. Moje kniha by chtěla být jejich doplňkem. Zabývám se v ní mnoha ošklivými věcmi, ale mým cílem bylo hlavně ukázat, že děti v Terezíně byly obyčejnými dětmi s obyčejnými radostmi, sny i strachy jako jakékoli jiné děti. Nebyly jsme vždycky jen andílci, občas jsme pěkně zlobily, i když některé z terezínských dětí skončily jako skuteční mučedníci. Proto jsem zvolila pohled dítěte.

A proč jste se rozhodla právě pro tenhle způsob psaní?

Lidé často neuvažují o dětech holokaustu jako o dětech. Ani nechtějí. Ale my jsme byly dětmi, a navíc si to pamatujeme. Chápu, že je těžké přijmout, že děti, které prošly takovými hrůzami, byly obyčejné malé děti. Ale bylo to tak. Mám na Terezín krásné i hrozné vzpomínky, byl to můj domov a já vím, že jsem tu byla milována, což mi i později pomáhalo přežít. Někteří lidé kritizují mou knihu, že je příliš sladká, obrázky příliš hezké. Nejspíš se moc nezabývali tím, jak je knížka vystavěná. Když se do ní totiž pořádně začtete, najdete v ní místa, mezi řádky, která jsou docela hororová. Ale současně je to svědectví o tom, jak podprahově jsme my děti hrůzy té doby vnímaly a jak se dospělí kolem nás snažili připravit pro nás takové podmínky, abychom se cítily jako normální děti.

To může být velmi inspirující pro děti i dospělé…

Dnes je ve světě pořád hodně dětí, které poznaly, co je hlad, vyrůstají bez identity, odtržené od rodin a ocitají se v mimořádných podmínkách. Dokonce i v Praze jsou děti, které se ve svém běžném životě setkávají s hroznými věcmi a jsou jimi traumatizovány. Proto si myslím, že se hodně dětí bude moci identifikovat s tou malou holčičkou v mé knize, která je zároveň i výzvou pro dospělé postarat se o to, aby se takové věci dětem nestávaly. My sami asi nezachráníme svět. Ale když se nám podaří zachránit jedno dítě, jsme na dobré cestě. K tomu může nás, dospělé – rodiče, učitele, vychovatele – inspirovat třeba právě tato kniha. A byla bych moc ráda, kdyby ji děti nečetly samy, ale právě s dospělými. A přitom byli spolu, povídali si, sdíleli svůj čas i zážitky. Jedna z nejcennějších věcí, které můžeme dětem dát, je pocit, že nejsou osamocené.

Má ještě smysl vracet se do minulosti?

O holokaustu se pořád píší knihy a točí filmy, což znamená, že se pořád díváme dozadu. Proto mi hodně lidí říká: „Anniko, zapomeň už na minulost a dívej se dopředu!“ Jenže já nemohu. A taky píšu pro budoucnost, pro děti. Například jednám o tom, že tato kniha by měla být přeložena do arabštiny a používána v palestinských školách v Izraeli. Chystá se i vydání v Rakousku a Německu, jednám o právech s Velkou Británií, v Itálii chtějí podle ní točit animovaný film.

Kdy jste se vy sama do Terezína vlastně dostala?

Přišla jsem tam v roce 1942, ještě mi nebyly ani dva roky. Nejspíš jsem se narodila 16. února 1941 v Praze nebo v Teplicích, ale nevím to jistě, protože už není nikdo, kdo by to potvrdil. Rabínské autority v Izraeli mi přisoudily datum narození 10. srpna 1942, což je ovšem termín naší deportace. Moje matka mě také nezaregistrovala na úřadech. Neznám tedy ani svoje pravé jméno, celý život proto trpím ztrátou identity. Moje rodina mě nazývala různě – Bubele, Die Kleine, Annik (později jsem si dlouho myslela, že moje skutečné jméno je „špinavá Židovka“). Až později jsem zjistila, že jsem po narození dostala jméno Anna, a začala jsem také používat příjmení své matky – Eisenmann. Můj umělecký pseudonym Tetzner je zase příjmení mého otce, Annika byla moje přezdívka v ghettu. V Terezíně jsem mohla zůstat s matkou, nemusela jsem do dětského ústavu. Ocitla jsem se v podmínkách, o kterých jsem neměla ani ponětí. Netušila jsem nic o nebezpečích a hrůzách ghetta. Neznamená to, že jsem si je neuvědomovala, vnímala jsem je ale spíš podvědomě. Terezín byl zkrátka můj domov. Zůstala jsem tam přes tři roky a pak jsme byli deportováni do Osvětimi. Z osmatřicetičlenné rodiny jsem přežila jen já a můj bratr.

Máte nějaké konkrétní vzpomínky na život v Terezíně?

Ano, a paradoxně hezké. Bylo to jediné místo, které jsem znala. Všechno, co se tam dělo, jsem považovala za běžné, neměla jsem s čím srovnávat. A zásluhou své rodiny jsem se tam cítila i šťastná. Byla jsem hodně malá, upovídaná a zvědavá. Často jsem se snažila pomáhat své rodině, sháněla jsem třeba jídlo. Ale tehdy to pro mě byla vlastně dobrodružná hra. Ráda bych k životu v Terezíně dodala ještě jednu věc, která může znít kontroverzně, ale trvám na ní. Často se setkávám s otázkou, proč jsme se my Židé nechali nahnat do ghett a koncentračních táborů jako ovce. Jako by to byla ostuda, něco, za co se máme stydět. A mnoho z nás přeživších se skutečně stydí – cítíme vinu za to, že jsme přežili. Ale současně musím říci, že Židé v Terezíně bojovali, kladli odpor. Byl to pasivní odboj, typicky český, nicméně byl velmi významný. Projevoval se v tom, že se snažili udržet lidské hodnoty v nelidských podmínkách a předávat je dále dětem – ukazovat jim, že existují hezké věci, že zůstáváme lidmi. Hitler nazval Terezín modelovým ghettem, a dokonce nechal natočit propagandistický film o tom, jak hezký život Židé v Terezíně mají. A já říkám, že Terezín byl skutečně modelovým ghettem, i když v jiném smyslu, než jak ukazovala nacistická propaganda. Terezín je ostudou nacistů a pýchou Čechů a českých Židů. Ti se tam totiž dál snažili udržet všechny lidské hodnoty, s nimiž do Terezína přišli – vzdělávali děti, dávali jim hodiny kreslení, zpěvu, tance. Byl to boj beze zbraní a pod trvalou hrozbou smrti, v němž Češi a čeští Židé vítězili.

Snažila jste se po válce pátrat po své rodině?

Po válce jsem žila čtyři roky v Německu v internačním táboře, pak shodou okolností v pěstounské rodině v Norsku. Tam jsem se i vdala a měla děti. Když můj manžel zemřel, rozhodla jsem se usadit v Izraeli. Netušila jsem ovšem, že k tomu je třeba předložit relevantní osobní dokumenty. Já neměla žádné. Nemohla jsem doložit, jak se doopravdy jmenuji, kdy jsem se narodila, kdo byli moji rodiče. Pamatovala jsem si jen jedno jméno, a sice jméno svého otce. Považovala jsem ho ovšem za dědečka, protože vypadal velmi staře a já si myslela, že takhle nemůže tatínek vypadat. Pátrala jsem tedy v archivu Jad Vašem a objevila dokumenty týkající se mých rodičů. Rozhodla jsem se také spojit s Židovskou obcí v Praze, archivem v Terezíně a českým Národním archivem a podala žádost o informace. Jednoho dne přišla z Prahy velká hnědá obálka. Bylo to v den vernisáže mé první výstavy v Jeruzalémě. Držela jsem ji v rukou a popadl mě strach z toho, co se dozvím. Nakonec jsem obálku otevřela, našla spoustu dokumentů a mezi nimi žádost mých rodičů o pasy. Na začátku války chtěli vycestovat do Ameriky, dokonce už měli i víza, ale Němci cestu nepovolili. A na této žádosti byly jejich fotografie. Najednou se se mnou zatočil svět! Dívala jsem se do tváří svých rodičů! Když jsem se uklidnila, věděla jsem, že toto je důkaz, že existuji – mám matku, otce, bratry, babičku, dědu.

Do České republiky s vámi nedávno přijela i část vaší rodiny z USA. Jak jste ji našla?

Asi před pěti lety jsem nemohla spát, pustila jsem si internet a jen tak z legrace jsem zkusila napsat jméno své matky Eisenmann. A vyskočila na mě stránka Eisenmannů. Byli to jiní Eisenmannovi, ale na jejich webu nechávala spousta lidí vzkazy: Nevíte něco o tomhle a tamtom člověku? Tak jsem taky nechala zprávu. A díky časovému posunu jsem okamžitě dostala odpověď. Ozval se mi Čech z Chicaga a ukázalo se, že je to příbuzný. Byli jsme tak nadšení, že jsme si vyměnili stovky e-mailů. Jednoho dne se mě zeptal, jestli mi něco říká jméno Slánský. Polilo mě horko, věděla jsem, že to bylo jméno v matčině rodině. Ukázalo se, že se tak jmenuje jedna mladá žena, která dělá genealogický výzkum v Oregonu. A ta se stala klíčem k mé americké rodině, o níž jsem vůbec netušila. Našla jsem bratrance a sestřenice z druhé větve, což je ovšem v podmínkách holokaustu dost blízká příbuznost. Takže už nejsem sama! Je v tom bohužel i určitý smutek, protože si o to víc uvědomíte, co jste ztratili.

Zmínila jste bratra, který také přežil válku.

Ano, moje poslední vzpomínka na něj je z Birkenau. On tam zůstal a mě Němci poslali na konci války do Mauthausenu. Pak jsem o něm nevěděla spoustu let nic – a zase zafungovala náhoda. Po své první návštěvě v Československu jsem obdržela spoustu dopisů. Jeden z nich byl zvláštní – pisatel se mě ptal na jakéhosi mladého muže a přiložil dopisy, jestli si je nechci přečíst. Byly to dopisy napsané v srpnu 1945 a adresované Brunovi, nejmladšímu bratru mojí babičky, který odjel do Ameriky. Pisatel mu psal: „Jsi jediný příbuzný, kterého mám. Jsem úplně sám, nikdo se nevrátil.“ Začal vyjmenovávat, kdo všechno se nevrátil, a začal mnou, svou nejmladší sestrou. Byl to můj nejstarší bratr Jan, jemuž bylo tehdy sedmnáct let. Já si myslela, že nepřežil. Ale ukázalo se, že utekl před Rusy, vrátil se do Prahy a pak odjel do Izraele. Nastoupil tam do armády, byl těžce zraněn při arabském útoku a zemřel v červnu 1950. Pohřben je v Tel Avivu a je jedním z mála, kteří mají hrob. Občas tam jezdím, byl to totiž můj milovaný bratr, díky němuž jsem přežila Terezín i Birkenau.

Jaký je váš vztah k České republice?

Jsem hrdá na to, že jsem Češka. A byla to jedna z mála věcí, které jsem si pamatovala – že jsem Češka a Židovka. Přestože jsem vyrostla a žila dlouho v Norsku, vždy to bylo s úzkou vazbou na Československo. I jako mladá žena jsem pozorně sledovala, co se tu děje – Pražské jaro, jeho porážku, Sametovou revoluci. Polovina mého srdce patří Česku a polovina Izraeli.

Jaký je váš vztah k Bohu?

Vždycky jsem věřila v Boha, bylo to pro mě naprosto přirozené. Nepopírám, že můj vztah k Ha Šemovi byl občas pěkně bouřlivý. Ale nikdy jsem ho nevinila za Osvětim. To, co se za války stalo, bylo dílo lidí. Nesnažím se, jako někteří jiní, najít odpověď, proč došlo k holokaustu. Na to totiž odpověď není. A možná je toto odpověď – neznat odpověď. Odpověď je ve víře, v židovských svátcích a zvycích a v modlitbách, v tom všem nacházím velkou útěchu. Vím totiž, že stejné modlitby si říkají Židé po celém světě, a já se cítím součástí této komunity. Být Židem může být obtížné, ale je v tom taky obrovská radost.

Paní Anniko, co byste vzkázala dnešním mladým lidem?

Řeknu, co předala moje rodina mně: potřebu dávat. To je důvod, proč jsem stále aktivní, to je odkaz mé rodiny. A taky nebojovat s nenávistí stejnou nenávistí, nýbrž dobrem. To je lekce, kterou jsem se naučila – buďme dobří k druhým a dávejme. Což mi pomáhá přežít dodneška.