Církev si letos připomíná dvousté výročí narození tohoto světce, svatořečeného v roce 1934. Také salesiáni v České republice budou slavit. A mnozí lidé se možná zeptají: Jaký smysl mají takové oslavy? Co přinesl Don Bosco světu a co přináší jeho odkaz nám? Jaký význam má tento světec pro dnešní mladé lidi v České republice?

Dnes si jen stěží umíme představit dril a kasárenské poměry církevních výchovných ústavů první poloviny 19. století. Podobně se našim představám vymyká chudoba dělníků oné doby, beznaděj mladých vězňů, uzavřenost církevních knížat a agresivita antiklerikální kampaně. To všechno byly problémy, jimž musela čelit církev tehdejší Itálie. Existovaly přitom různé strategie, jak zlepšit poměry, pomoci chudým a zachránit církevní společenství. Don Bosco vytvořil svou vlastní strategii – strategii oratoře.

Myšlenka oratoře (původně místa k modlitbě, později i k dalšímu setkávání), kde si hrají děti, nebyla originální. Jejím původcem byl oblíbený římský kněz 16. století sv. Filip Neri. V Boskově době existovala řada aktivit, které nesly tento název. Originální byl však Boskův postoj k mladým lidem a jeho promyšlený způsob, který měl vést – a často také vedl – k jejich záchraně. Don Bosco definoval oratoř čtyřmi slovy: domov, hřiště, škola a farnost. Byl to tedy prostor, který měl plnit podstatné funkce těchto míst – každý se tam měl cítit dobře jako doma, měl pociťovat svobodu, radost a klukovskou partu jako na hřišti, každý se měl naučit něco důležitého pro svůj život a dostat nejen možnost, ale také chuť žít křesťansky.

Magnetem přitahujícím do oratoře byl Don Bosco sám. Přál si, aby také jeho pomocníci, pozdější salesiáni, byli podobnými magnety. V oratoři panovala družná zábava a veselá atmosféra. Protože Don Bosco uskutečňoval ducha oratoře nejen v rámci volného času jako na začátku svého působení, ale také v prostředí školy, dílny, internátu, farnosti a řeholní komunity, není přehnané, když tvrdíme, že tuto sympatickou tvář vtiskl celému svému dílu – a tak se prostota a radost staly charakteristickými vlastnostmi církve, které dokážou oslovit lidi také dnes. Don Bosco nebyl jediným radostným křesťanem své doby. Přesto byl možná jediným, kdo považoval veselou náladu za preventivní prostředek proti hříchu.

Jako každé dílo, které přesně odpovídalo na potřeby doby, zažilo i dílo Dona Boska období expanze. Dokonce se dá říci, že z hlediska celosvětového tato expanze ještě neskončila (ač v evropských státech dnes salesiánů ubývá, v Asii můžeme zaznamenat jejich velký rozmach). Salesiáni působí ve 130 zemích světa. Většinou provozují velké školy všech stupňů včetně vysokých škol, domovy mládeže a internáty, centra pro mládež a oratoře, farnosti, misijní stanice a specializovaná střediska, zvláště pro mladé lidi v nouzi. V mnoha zemích jsou charakteristickým polem jejich činnosti školy a internáty, často spojené s farností. Situace u nás se tomuto modelu poněkud vymyká. Důvody jsou historické.

Salesiáni začali působit na území dnešní České republiky v roce 1927. Prvním zájmem českých salesiánů bylo podchytit chlapce, kteří by chtěli pracovat pro druhé a stát se salesiány. Proto většinu salesiánských domů v období 1927–1950 tvořily domy zčásti nebo zcela formační. V roce 1950 byla veřejná činnost řádů a kongregací, a tedy i salesiánů, znemožněná komunistickou státní mocí. Na některých místech aktivity přesto pokračovaly (Ostrava), což ovšem na konci 50. let už nebylo možné. Většina salesiánů po absolvování vojenské služby nebo po politickém věznění nastoupila do civilních zaměstnání. Jejich touha po salesiánském životě však neustala, a proto se začala v 60. letech organizovat neveřejná studia i tajná kněžská svěcení připravených kandidátů.

Oživení – a velmi opatrné dílčí zveřejnění – salesiánského řeholního života nadešlo v době Pražského jara 1968. V časech normalizace už byla situace jiná. Přes riziko konfliktů s bezpečnostními orgány vytvářeli salesiáni ve velkých městech skupiny mládeže, zvláště studentů. Od roku 1975 se také rozvinula práce s dětmi staršího školního věku – „chaloupky“ vedené Karlem Herbstem. Salesiáni kolem sebe vytvořili širokou rodinu spolupracovníků. Někteří už v době totality tuto činnost chápali jako salesiánské povolání, a tak se i u nás vytvořily další větve salesiánské rodiny: Dcery Panny Marie Pomocnice, Volontarie Dona Boska, salesiáni-spolupracovníci.

Po listopadu 1989 začali salesiáni – většinou na místech, kde působili v diecézní duchovní správě – zakládat oratoře a shromažďovat kolem sebe mládež, nejprve věřící z farnosti, později nevěřící z okolí. Tyto činnosti se brzy institucionalizovaly pod názvem „Salesiánské středisko mládeže“. Záměrem salesiánů bylo, aby střediska úzce spolupracovala s farní pastorací. Proto bylo na provinciální kapitule 1995 schváleno tzv. „dílo základního typu“ jako prioritní model salesiánské výchovné a pastorační činnosti. Základem tohoto díla byla salesiánská komunita pečující jak o salesiánské středisko, tak o farnost, případně veřejný kostel. Od roku 1996 se však část středisek postupně začala zapojovat do sítě škol a školských zařízení jako domy dětí a mládeže, což umožnilo řádné financování provozu, ale současně zvýšilo administrativní a odborné nároky na salesiány a zaměstnance středisek.

V druhé polovině 90. let se projevila potřeba věnovat se zvláště těm dětem a mladým lidem, kteří propadali sítí běžných volnočasových nabídek. Vzhledem k tomu, že mezi základní vlastnosti oratoře vždy patřila otevřenost vůči všem potenciálním účastníkům, kteří jsou ochotni plnit alespoň ty nejzákladnější podmínky účasti na programech, připojila se některá střediska nebo jejich části ke vznikajícím nízkoprahovým zařízením pro děti a mládež. Tím se některé salesiánské aktivity staly sociálními službami podle zákona č. 108/2006 Sb.

Přes formální rozmanitost a široké zapojení laických spolupracovníků (i nevěřících) si salesiánská střediska zachovávají atmosféru otevřenosti, přátelství a solidarity. Snaží se být prostorem, kde je možné rozvíjet duchovní rozměr osobnosti, a to na základě salesiánské spirituality. I když salesiáni a jejich spolupracovníci musí plnit legislativní i administrativní požadavky úřadů, které jejich činnost spolufinancují, jsou si přitom stále více vědomi svého specifického přínosu i způsobu života. Ten je zakotven jak v salesiánských stanovách, tak ve statutech jednotlivých středisek.

Cílem práce salesiánů je pomoci mladým lidem, „aby se jejich život vydařil“, tedy aby našli svou životní cestu a dokázali po ní jít, a to nejen v rovině materiální a sociální, ale také v rovině duchovní. Salesiáni proto považují za pastorační práci svou činnost na farách, ve školách a střediscích mládeže, ale i v jiných zařízeních.

Ačkoliv můžeme Dona Boska považovat za průkopníka pedagogiky a sociální pomoci (byl prvním, kdo prosadil kolektivní smlouvu majitele podniku s učni), východiskem a motivem jeho aktivit bylo poslání kněze. Šlo mu o záchranu mladých lidí, jejichž sociální a mravní ohrožení silně pociťoval. Současně byl dítětem své doby, v níž se i v katolickém prostředí odrážely myšlenky osvícenství. Proto prvním principem tzv. preventivního systému Dona Boska byl rozum. Požadavek rozumnosti v sobě zahrnoval důraz na racionální argumentaci morálních a náboženských požadavků. Don Bosco chtěl, aby mladí lidé poznali, „jak hrozný je hřích a jak krásná je ctnost“, a aby se pro dobrý život svobodně rozhodli.

Dalším principem bylo náboženství. Cíl své práce formuloval Don Bosco slovy: „Chci vychovat poctivé občany a dobré křesťany“, což pro něj znamenalo asi toto: jen budu-li vychovávat dobré křesťany, může se mi zdařit, že z těchto lidí budou poctiví občané. A třetím principem byla amorevolezza. Toto slovo se v dnešní italštině neužívá. Do češtiny se překládá jako „laskavost“, do němčiny jako „Liebenswürdigkeit“, tedy lásky-hodnost. Skutečný význam tohoto slova vyjadřuje nápis na kříži, který každý salesián dostává při věčných slibech. Nápis pocházející od Dona Boska můžeme volně přeložit: Snaž se žít tak, aby tě ostatní měli rádi.

Tento postoj můžeme považovat za revoluční. Zatímco nejvýznamnější katoličtí světci viděli dokonalost v sebezapření a pokoře, Don Bosco věděl, že vychovatel musí být přitažlivou osobností, člověkem, kterého si mládež zamiluje. Není třeba zdůrazňovat, jak riskantní je tento ideál. Může se přece stát, že křesťan, jenž chce být sympatický, zapomene, že jeho úkolem je vést ke Kristu, takže získává oblibu jen pro sebe. Přestože Don Bosco znal toto riziko, nepřestal vyžadovat, aby salesiáni mladým lidem prokazovali lásku. Říci dnes nahlas tento požadavek zavání naivitou nebo úchylkou. Don Bosco však věděl, že mládeži často chybí bezpečné prostředí, bezpodmínečné přijetí, osobní zájem a čisté přátelství. Salesiáni jako přátelé mladých lidí mohou a mají toto prostředí vytvořit.

Nezřídka jsem slyšel – také z úst duchovních – celkem příkrý soud: salesiáni jsou prý povrchní, umí s dětmi jenom hrát fotbal a brnkat na kytaru. Určitě to není tak jednoduché. Pokud mluvím za sebe, fotbal neumím a na kytaru jsem hrál špatně. Ale přitom se snažím porozumět hudbě, kterou mládež poslouchá, a vím, že partu kluků nejvíce stmelí společná hra. Pokouším se žít podle zásady Dona Boska, někdy špatně pochopené: „Miluj to, co miluje mládež!“

Tato výzva neznamená, že by salesián měl být infantilní věčný kluk, který ani v sedmdesáti neumí prohrávat. Jde spíš o to, abychom byli schopni objevit pravé hodnoty také v tom, čím žije dnešní mládež. K tomu musíme být hlubokými duchovními osobnostmi, které dětem naslouchají a pomáhají jim rozeznat v disharmonickém šumu jejich života čisté Boží tóny.

Současná náboženská pedagogika vychází z předpokladu milosti Boha, jenž první oslovuje a působí v lidském srdci. Nezpanikařit a důvěřovat tichému Božímu vedení je dnes velmi náročné. Klesající počet praktikujících věřících nás zneklidňuje. Myslíme si, že málo evangelizujeme. Možná je v nás opravdu malá touha rozdělit se o poklad evangelia. Víme však, že evangelizovat nemůžeme ani reklamou, ani propagandou. Evangelium má samo v sobě sílu proměňovat lidská srdce, a proto evangelizuje spíše ten, kdo ovlivňuje své prostředí – rodinu, farnost, sbor. Aby se tato společenství sama stávala svědectvím o Boží lásce, o to se ve svých střediscích a farnostech salesiáni pokoušejí.

Letos určitě budete mít zvýšenou příležitost potkat Dona Boska v salesiánech a v Dcerách Panny Marie Pomocnice i ve všech, kdo se podílejí na salesiánském díle. Navštívíte-li některé salesiánské středisko, možná tam nenajdete moc dětí, jež chodí do kostela, ale vždy tam narazíte na pár lidí, kteří se těmto dětem věnují z lásky ke Kristu. Budete-li zvědaví a zeptáte se návštěvníků či zaměstnanců střediska, jak by salesiánské dílo charakterizovali, asi vám odpoví: „Tady jsou všichni přátelé.“ Anebo nějak podobně.