Papežské odcházení a přicházení

Vydání: 2013/14 Papež omyl nohy mladým muslimům, 3.4.2013, Autor: Tomáš Machula

Příloha: Perspektivy

Kontroverzní debaty na téma papežství ukazují,  že lidem dnes vskutku není lhostejný jeho význam.

Má papež vůbec právo odstoupit? V souvislosti s nedávnou rezignací Benedikta XVI. se objevily hlasy upozorňující na fakt, že otec je otcem až do smrti – a na otcovskou roli přece nelze rezignovat. Proč neodstoupil Jan Pavel II.? A nepohrdá nově zvolený papež František tradičními atributy papežství? Na tyto a podobné otázky se snaží hledat odpovědi následující text.

Letošní výměna na místě papeže nás postavila před zajímavé téma, jakým je způsob odchodu z této služby, nebo naopak vstupu do ní. Papež Benedikt XVI. překvapil tím, že ze služby odstoupil a nezemřel v ní, jak to bývá obvyklé. V dějinách je jen velmi málo případů odstoupení papeže a snad žádný z nich není jako tento nevynucený a pokojný. Papež František zase překvapil dosud nezvoleným jménem a civilním vystupováním. A prvenství obsadil nejen volbou jména, ale je rovněž prvním jezuitou a prvním Američanem. Nikoli ovšem prvním neevropským papežem, jak se někdy mylně píše, protože ze severní Afriky a západní Asie pocházela celá řada papežů. Pravdou je, že je ne-Evropanem po mnoha staletích papežů z Evropy.

Z boje se prý neutíká

Zastavme se však u onoho papežského odcházení a přicházení trošku podrobněji. Má papež právo odstoupit? Jistě ano, ale otázkou se obvykle myslí, zda je to vhodné a petrovské službě přiměřené. Z různých stran byly slyšet různé názory. Z boje se prý neutíká a z kříže se neslézá. Radikální kritika, kterou navíc vyslovil jeden z kardinálů. Řada hlasů upozorňovala, že otec je otcem až do smrti a na otcovskou roli nelze rezignovat. Také se někdy říká, že tak pevně zakotvené tradice, jako je doživotní setrvání v papežském úřadu, by se narušovat neměly. A konečně se zdá, že odstoupení Benedikta XVI. jako by popřelo význam a váhu svědectví života Jana Pavla II., který zůstal papežem až do své úplné nemohoucnosti, a radikálně tak podtrhl hodnotu života i v situaci, kdy už se člověk zdá pro dnešní svět efektivity a užitečnosti naprosto bezcenný.

Na tom, že je papežský krok tohoto druhu předmětem debat, byť i kontroverzních, není jistě nic špatného. Ukazuje to na skutečnost, že se lidé zajímají o to, co papež dělá, že jim není lhostejný význam nebo poselství jeho činů, a v neposlední řadě, že se snaží samostatně uvažovat. A promýšlení těchto věcí může pomoci k osvětlení nejen určitého papežova kroku, ale také jiných významných věcí, například významu duchovního otcovství.

Námitka, že otcem je člověk až do smrti a že se na otcovství nedá rezignovat, vyplývá z poněkud nepřesného pojetí otcovství. Plnost otcovství, která je věčná a neodvolatelná, je v Bohu Otci. Jakékoli jiné otcovství existuje pouze díky účasti na tomto zdroji. Biologický otec vlastně následuje a napodobuje Boha Otce, stejně jako otec duchovní. Nemůže přestat být otcem, když už jednou zplodil dítě, stejně jako se duchovní otec nemůže zříci onoho nesmazatelného znamení, jež mu bylo vtištěno kněžským svěcením. Může a musí však své dítě v určitou chvíli nechat jít vlastní cestou. Zůstává otcem, ale otcovskou autoritu v domě přebírá jeho syn, který mezitím sám dospěl v otce.

Také biskup, který je otcem ve své diecézi, opouští svůj úřad, aniž se vzdává duchovního otcovství. Vzdává se pouze konkrétního výkonu určité stránky své otcovské autority. U papeže jsme na něco podobného nebyli zvyklí, ale i otcovství nástupce apoštola Petra je otcovstvím skrze účast na otcovství Boha Otce, nikoli otcovstvím samotným. Zmíněná námitka tedy neplatí, avšak její promýšlení nám mohlo otevřít cestu k lepšímu chápání otcovství.

Nejsem ten důležitý

Pokud je tomu tak, proč nerezignoval podobně Jan Pavel II., který byl do konce svého života ve zřetelně horší zdravotní kondici než papež Benedikt? Pokud se na realizaci obou pontifikátů podíváme ve světle pravd a hodnot, které jeden i druhý papež zvláštním způsobem zdůrazňovali, vidíme i zde jistou tajemnou logiku.

Jan Pavel II. udělal velmi mnoho pro obranu života jak nenarozeného, tak trpícího a umírajícího. Boj proti kultuře smrti a úsilí o podporu důstojnosti člověka, jež má svůj kořen v Kristu, je jedním z nejsilnějších důrazů jeho pontifikátu. Jeho vytrvání až do těžkého konce, jeho svědectví bezmoci a tělesné slabosti, která však hodnotu člověka jako osoby neruší, bylo završením této jeho centrální zvěsti. Slovo bylo potvrzeno činem.

Benedikt XVI. se do dějin zapsal poněkud jinými důrazy. S nepříliš lichotivou pověstí „pancéřového kardinála“, vrchního inkvizitora a majitele pravdy, kterou si vysloužil v nezáviděníhodné službě prefekta Kongregace pro nauku víry, nastoupil na papežský stolec a k překvapení mnohých zde působil velmi jasně a rozhodně, ale cele ve službě autority Ježíše Krista. Jako by jeho osobnost teologa a preláta náhle ustoupila do pozadí a vyvstal ten, jehož náměstkem papež je. Ne náhodou představuje Benediktova trilogie Ježíš Nazaretský zřejmě jeden z hlavních odkazů jeho pontifikátu, i když se jedná o dílo teologa, nikoli o text učitelského úřadu – také novinka, kterou od údajného „majitele pravdy“ čekal asi málokdo. Skutečnost, že nosil červené polobotky a občas i historickou papežskou čapku, ukazovala více na úctu k tradici než na pyšné natřásání barevných peříček.

A tento papež, který tolik zdůrazňoval Ježíše Krista jako skutečnou a primární hlavu církve, náhle odstupuje. Jako by říkal: Já nejsem ten důležitý. Na Krista se dívejte a v něj skládejte důvěru. Gesto odstoupení pro slabé síly jedinečně podtrhuje tuto zvěst. Nemějte starost, skutečným Pánem církve není papež, nýbrž Kristus. Podobně jako Jan Pavel II., i Benedikt XVI. završil svůj úřad a jeho hlavní zvěst velkým činem, který uvedl slovo do života.

Služebník služebníků Božích

Papež František je zatím na počátku svého pontifikátu. Jeho první kroky a gesta však ukazují, že i on je osobností, která realizuje úřad a službu náměstka Kristova svým osobitým způsobem. Na tradicionalistických webech propuklo téměř vzápětí po jeho prvních slovech zděšení. Nevzal si červený plášť, jel domů autobusem, řekl civilně „dobrý večer“. Jistě, papežský úřad vhodně podtrhují i krásné vnější odznaky moci a autority. A zvláště pokorný papež se za ně nemusí stydět, neboť nezdobí v posledku jeho jako konkrétní osobu, nýbrž úřad, který zastává. Toto jsme mohli dobře vidět u Benedikta XVI. Pohrdá snad František tradičními atributy papežství, nebo nechápe rozdíl mezi svou osobou a úřadem, který zastává? Někteří si to myslí a připomínají Jidášovo pohoršení nad plýtváním vonným olejem na pomazání Ježíše, neboť ho bylo možné prodat a peníze rozdat chudým.

Jsem přesvědčen, že takový úsudek je příliš zbrklý a vůči novému papeži nespravedlivý. Okázalá nádhera a vnější důraz na autoritu jsou určitými výrazovými prostředky, jak podtrhnout charakter papežství. Existují ale i jiné cesty. Papež je největší lidskou duchovní autoritou, ale je zároveň služebníkem služebníků Božích. V dobách, kdy je všem srozumitelná síla a autorita duchovního úřadu, je pom-
pa zcela na místě. Svatí papežové a biskupové stejně pod vší tou nádherou skrývali žíněné kající roucho.

Dnes ale nejsme v situaci, kdy by bylo vše takto jasně srozumitelné. Zdá se, že je čas zdůraznit jiný aspekt papežské služby – jeho vydanost, služebnost a pokoru. K plnosti patří jak bohatství, tak prostota. Ježíš nejen odmítl výše zmíněnou Jidášovu starost, aby se neplýtvalo, ale také jindy říká, aby člověk prodal vše, co má, rozdal chudým a následoval ho. Nelze si vybírat dle chuti z Ježíšových slov a činů jen něco. Je pravda, že je zde rozdíl mezi osobní chudobou a instituční péčí o důstojnou oslavu Boží, nicméně papež zosobňuje obojí. Jistě nezačne slavit mši s plastovým hrníčkem místo pozlaceného kalicha, jistě neprodá svatopetrskou baziliku a nepřesune se do tělocvičny. Dopřejme mu tedy i právo na prostý oděv a vystupování.

V dobách chudých lidé vzhlížejí k nádheře, která je z jejich bídy pozvedá. Dnes je ve značné části světa spíše doba hříšného nadbytku a plýtvání. Lidem už moc neříká vnější krása a okázalost. Náhle je pro ně srozumitelnějším obrazem Krista chudý a prostý muž. Papež, který se chová i navenek skromně a nenápadně, se náhle stává fenoménem, před nímž svět stojí s otevřenými ústy.

Normálně lidi pozdravil

Uvědomil jsem si to téměř až s jistým pocitem trapnosti, když jsem slyšel jednu z rozhlasových debat po zvolení papeže. Jeden z našich biskupů na otázku moderátorky nadšeně sděloval, co je na papeži tak úžasné a osvobozující. Říkal jen to, co jsme asi cítili všichni: Vystupuje skromně, požádal o modlitbu, normálně pozdravil. Redaktorka se nato zeptala: „Dobrá, ale co je tak divného na tom, že pozdravil? To je přece normální, že lidi pozdraví.“ V tu chvíli mi to došlo a zastyděl jsem se. Papež normálně pozdravil a my to pokládáme za cosi výjimečného. Na Františkovi zkrátka fascinuje právě to, že se chová normálně. Protože důstojnost a autorita klerika nemá spočívat v klerikalismu. Pravá duchovní autorita a zástupnictví Kristovo není v okázalosti, nýbrž v tom, že naplňuje výzvu k následování Krista, který byl člověkem se vším všudy, kromě hříchu.

Papež je člověk slabý a hříchu se nevyhne. Ale začal dobře. Normálně lidi pozdravil. Na dnešní bídu kolem nás to není špatný začátek a svědectví. Můžeme se jen těšit na to, jak se toto přicházení nového papeže rozvine a kam nás svědectví jeho slova a života nasměruje.

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy

Diskuse

Je-li suverén, tak i v odchodu Michal 3.4.2013 22:52

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay