Pane prezidente, budete nám chybět!

Vydání: 2011/52 Vánoční dvojčíslo, 21.12.2011, Autor: Jaroslav Šebek

Příloha: Perspektivy

Zdá se mi více než symbolické, že Václav Havel opustil v pětasedmdesáti letech pozemský svět právě v závěru adventu, který by měl být dobou rozjímání nad vyššími hodnotami než jen přízemní honbou za materiálním pozlátkem. Příznačné bylo určitě i to, že poslední oficiální setkání se uskutečnilo s tibetským dalajlámou, které také vyjadřovalo vertikální směr prezidentovy existence. Oblouk jeho duchovního vnímání světa sklenula nakonec také přítomnost řeholní sestry u úmrtního lože.

V prvních hodinách po oznámení Havlova úmrtí je velice obtížné shrnout v pár odstavcích tak významnou postavu našeho veřejného a kulturního prostoru. Pro zhodnocení jeho role bude důležitý delší odstup. Jeho jméno zůstane každopádně nejvíce spojeno se statisícovými davy, které na náměstích odzvonily konec vládě komunistického režimu v listopadu 1989. Principy a hodnoty, k nimž se vnitřně hlásil, ho však vedly již mnohem dříve k jasné opozici vůči KSČ a k tomu, aby se vedle své spisovatelské dráhy angažoval v zápase za občanské a politické svobody. Svědčí o tom již odvážné vystoupení na sjezdu spisovatelů v červnu 1967 a jeho činnost během Pražského jara. O zachování alespoň malého ostrova svobody usiloval i v posrpnové rozjeté mašinerii umlčování jakéhokoliv nesouhlasu s Husákovým salámovým socialismem. Od úsilí nepodlehnout normalizačnímu zmrtvění pramenila jeho velká autorita v řadách disentu. Díky tomu se dostal také třikrát do vězení, které podlomilo jeho zdraví, nikoli však charakter. Z doby komunistických kriminálů se datuje rovněž pevné přátelství se současným pražským arcibiskupem Dominikem Dukou. Etickými zásadami se hodlal řídit i v dobách, kdy se více než třináct let díval na svět okny prezidentské pracovny. Jeho tehdejší působení by jistě vydalo na mnoho knih. Stál totiž u všech klíčových rozhodnutí, která formovala podobu postkomunistického federativního a později českého státu. Není určitě učebnicovou frází, že výrazně přispěl k prosazení zásad pluralitní demokracie a k nastartování transformací naší republiky. V paměti by nám mohla zůstat například slova, jimiž jasnozřivě varoval před utvářením atmosféry, kde se daří korupci a mafiánským praktikám. Charakterizoval tak podstatná rizika, jež mohou rozleptat společenskou soudržnost a stabilitu. Ani jako hlava státu v sobě nezapřel svoji dlouholetou vášeň, totiž divadlo a smysl pro dramatické zápletky. Také své zájmy během působení v nejvyšší funkci často směřoval do kulturního světa a s typickou poetikou se vyrovnal s opuštěním politického výsluní ve hře „Odcházení“, jež se letos dočkala i své filmové premiéry. Po odchodu z Pražského hradu před osmi lety se poněkud stáhnul z aktuálních vnitropolitických debat. Významným odkazem však i poté zůstala tradice setkávání náboženských a intelektuálních představitelů k palčivým problémům dnešní planety „Forum 2000“.

Nesamozřejmost svobody

Je pochopitelné, že jeho názory i rozhodnutí nebyly vnímány a přijímány vždy jednoznačně a jeho neustálé apely přišly některým již jako vyčpělé a plané mudrování. Svědčí o tom také to, že slovo „pravdoláskař“, odkazující na známé Havlovo heslo ze Sametové revoluce, získalo v posledních letech spíše posměšný rozměr. Mělo dehonestovat především hodnoty, které Havel ztělesňoval, ale také všechny jeho příznivce. Nelze přitom nevidět, že stejně jako řada jiných velkých Čechů našel mnohdy větší uznání ve světě než v domácích končinách. Jeho zahraniční renomé přitom pomáhalo realizaci všech důležitých mezníků našeho směřování do euroatlantického společenství, kam přirozeně patříme. I jeho největší kritici by tak mohli přiznat, že navzdory všem výtkám představoval jednu z nejvýraznějších osobností dějin posledního století. Vzhledem k současnému stavu politiky, jež je nesena hlavně technologií moci, se zdá, že jedním z nejdůležitějších vkladů, které si po Havlově smrti může společnost zachovat, je jeho slušnost a lidskost, schopnost naslouchat druhým, zdravé pochybování o sobě a svém jednání či snaha řídit se i na vrcholných postech svědomím. A určitě tím nejpodstatnějším svorníkem jeho veřejného vystupování bylo přesvědčení o morálním a metafyzickém rozměru lidského konání. V nadcházejících obtížných časech, které nás vzhledem k situaci ve světě mohou čekat a kdy možná budeme chtít řadu věcí relativizovat a zpochybňovat, bychom si měli znovu uvědomit, že zásady zesnulého exprezidenta mají univerzálnější platnost. A při vzpomínání na Václava Havla bychom neměli ztratit ze zřetele ani to, jak křehkou rostlinkou je svoboda a demokracie. Díky za vše, pane prezidente, budete nám chybět!

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay