26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Otevřenost je také jenom relativní hodnota...

24. 2. 2009

|
Tisk
|

Vydání: 2009/9 Různé tváře pouště, 24.2.2009, Autor: Oldřich Selucký

Příloha: Perspektivy

Gabriel Nissim je francouzský dominikánský kněz, který žije a pracuje ve Štrasburku. Jeho předním zájmem je křesťanská existence v moderní společnosti. Řadu let pracoval jako ředitel francouzského křesťanského televizního vysílání Le Jour du Seigneur, v současnosti věnuje svůj čas práci při Radě Evropy v oblasti výchovy k lidským právům. Při jeho návštěvě Prahy jsme se ho zeptali na jev, jenž v očích mnoha lidí diskvalifikuje náboženství a dělá z něj činitele nikoli pokoje a míru, nýbrž rozdělení a konfliktů – náboženský fundamentalismus a extremismus.

Jak byste popsal skutečnost, která se dnes obyčejně definuje termínem „náboženský fundamentalismus“?

Náboženský fundamentalismus je v podstatě odmítnutím rozumu (a tedy i vědy). Klasickým, i když stále živým příkladem je postoj nazývaný „kreacionismus“ čili snaha chápat biblickou zprávu o stvoření v jejím doslovném znění. Z Ameriky se dnes šíří do Evropy, a dokonce vznikly i univerzity s cílem hájit tyto koncepty. Číst biblický text doslovně ovšem znamená číst jej v jiném duchu, než jak byl napsán. Smyslem výpovědi o stvoření je sdělení, že „Bůh stvořil svět s moudrostí a láskou“, nikoli popisovat, jak vesmír konkrétně vznikal. Nedávná římská biskupská synoda o Božím slově byla mimo jiné svolána i kvůli boji proti fundamentalismu, jejím účelem tedy bylo zdůraznit, že víra a rozum nestojí proti sobě, nýbrž se navzájem doplňují – vždyť obojí pochází od Boha. Teologie je přece „fides quaerens intellectum“, víra hledající pochopení. Ve Francii máme výraz „foi du charbonnier“ – uhlířská víra. Označuje se tak slepá, absolutně bezproblémová víra, která se nesnaží pochopit, čemu vlastně věří. Ale to je postoj, jemuž chybí jeden velmi podstatný lidský rozměr, a v podstatě je to výraz nedůvěry v Boha.

Fundamentalistické postoje se však netýkají jenom myšlení, ale pronikají i do praktického života víry…

Uvedu zcela konkrétní příklad. Apoštol Pavel napsal: „Ženy nechť ve shromáždění mlčí…“ (1 Kor 14,34). Máme tomu tedy rozumět tak, že až do konce věků nemají ženy právo otevřít ústa ve shromážděních křesťanů? Tady se ukazuje, nakolik je nutná pro pochopení Písma tradice a nakolik je záhodno interpretovat mravní principy vždy s ohledem na dané okolnosti – je to dokonce naše mravní povinnost. Vezměte si například přikázání Nepokradeš. Nikdo menší než svatý Tomáš Akvinský říkal: „Jestliže tvé děti umírají hladem, máš právo krást, abys jim dal najíst.“ A svatý Alfons z Liguory k tomu se svým typickým humorem dodával: „Ale dej si pozor, ať tě přitom nechytí – a ber jen bohatým!“ Ta poslední výzva ukazuje, že jakkoli má člověk ve výjimečné situaci právo „přestoupit“ přikázání, přece se nestává nemorálním, dál uvažuje morálně – jedná tak, aby jeho „krádež“ neublížila jinému chudákovi.

Nakolik se výše uvedené postoje projevují například v chápání liturgie?

Fundamentalismus v liturgii spočívá v tom, že se přiřkne posvátný charakter určité konkrétní liturgické formě, která je vždy jen relativní. V prvních křesťanských dobách měla každá místní církev svůj ritus – existoval ritus ambrosiánský, galikánský a tak dále. I dnes existují – v rámci katolické církve! – rity, jako například maronitský nebo syrskoantiochijský. Není tedy důvod, proč absolutizovat tu jednu jedinou podobu liturgie. Nebo si vezměte konkrétní otázku, kolem níž se hodně diskutovalo – zda podávat svaté přijímání nejen do úst, ale i na dlaň. Už svatý Cyril Jeruzalémský říkal křesťanům, aby přistupovali k přijímání takto: „Ze své levé dlaně čiň trůn pro svou pravou dlaň…“

Není ale pak všechno vydáno napospas lidské libovůli?

Základní princip, který se tu uplatňuje, říká, že nesmíme absolutizovat žádné slovo, žádný symbol, žádné gesto či chování. Jediným absolutnem je Bůh! A za druhé je třeba věřit ve Vtělení – což mimo jiné znamená, že i my, kteří žijeme zde a nyní, najdeme způsob, jak přijmout Boží absolutno v naší relativitě, v našem konkrétním prostoru a čase. Bůh se vtěluje, to znamená, že souhlasí s tím, že přijde do našeho prostoru a času. Tím tento náš prostor a čas neabsolutizuje, naopak je ochoten přijít do každého času a na každé místo. Když Mojžíš sestoupil z hory Sinaj a viděl, že lid zradil pravého Boha, rozbil původní desky s Desaterem. Podle židovské tradice to zničení kamenných desek, do nichž byla vyryta „písemná Tóra“, otevřelo cestu „ústní Tóře“, tedy diskusi a interpretaci Zákona: každá generace má za úkol, aby se snažila o hlubší porozumění Zákonu, aby ho chápala tady a teď. Současný papež má velmi blízko k tomuto pohledu, a proto vyzývá k neustávajícímu dialogu mezi rozumem a vírou.

Jako protiklad fundamentalistického postoje bývá označována ochota k dialogu, otevřenost…

V kontextu globalizace ani jiný postoj než postoj otevřenosti není dost dobře možný. Ale i otevřenost je relativní hodnota, má svá nebezpečí – a na tyto struny hrají právě argumenty fundamentalistů. V 19. století byla ještě jednotlivá společenství (na úrovni obce, národa…) uzavřena sama v sobě. Když se ve vsi ukázal pocestný, lidé ho vítali – přinášel novinky, zprostředkoval kontakty… Tento typ otevřenosti byl tedy ryze pozitivní. Dnes je ovšem v pohybu vše: myšlenky, lidé, peníze. A to do té míry, že člověk může mít pocit agrese – neustále je zaplavován přílivem myšlenek, slov, věcí, lidí, o něž nestojí: „Já sám také potřebuji existovat, mít svůj prostor klidu, nebýt pořád něčím a někým vyrušován! Chci se sejít s lidmi, kteří mají stejný jazyk, stejné myšlenky a zvyky jako já, chci si uchovat svou identitu.“ Pro člověka, který je psychicky křehký a nezakotvený, může přílišná otevřenost skutečně znamenat ztrátu svébytnosti, identity.

Člověk by se ale neměl bát v některých situacích jasně vyslovit a stvrdit svou identitu…

Ano, ale pak raději než „buďme otevření“, říkejme například „umějme správně situovat svou identitu“. K tomu je třeba zachovávat následující čtyři kritéria: 1. Naše identita není nikdy jednolitá, z jednoho „kusu“, vždycky vzniká působením různých vlivů, má tedy odlišné vrstvy. Mám-li použít obraz, pak se naše identita nepodobá skleněné kouli, nýbrž spíše cibuli s jejími vrstvami. Vezměte si kulturní identitu Evropy: neskládá se pouze z vkladů kultury řecké, římské a křesťanko-židovské, ale promítaly se do ní i vlivy arabské, hunské, východní atd. 2. Naše identita není jednou provždy dána, není neměnná a nehybná. Naopak, stále se vyvíjí: dnes nejsem tím, kým jsem byl před dvaceti lety. Nebo lépe řečeno, jsem to já, a přece jsem jiný. Navíc nevím, kým budu za dalších dvacet let. A i kdybych se odmítl vyvíjet, už toto odmítnutí mě proměňuje. Čas je zkrátka součástí mé totožnosti, mého já. 3. Identita se vyvíjí v závislosti na okolí. To, že léta žijete s právě touto manželkou a právě těmito dětmi, se na vás podepisuje, mění vás to jistým způsobem. Roky, které jsem strávil v Africe, způsobily, že se rozvinuly jiné prvky mé identity, než kdybych byl býval zůstal v Evropě. A rovněž samotné křesťanství v Africe se liší od evropského. 4. To nejlepší i to nejhorší v mé identitě přijímám od druhého. Už samotný fakt, že se s druhým člověkem srovnávám, mi dává možnost vidět a chápat, kým jsem – a podle toho na své totožnosti pracovat. Mluvili jsme o „otevřenosti“: Jestliže se druhému otevřu, může mi pomoci, ale může mi také bránit, abych se stal sám sebou! Proto cílem skutečného dialogu je, aby on se stával více sám sebou a abych i já se stával více sám sebou. Fundamentalista naproti tomu žije v iluzi, že pouze jeho způsob života je přirozený, a proto jediný dobrý. Ve skutečnosti není dán přirozeností, nýbrž kulturou, je situován do určité doby a místa, tudíž je podmíněný.

Lidé dnes nejčastěji kritizují projevy náboženského extremismu mnohdy spojeného s násilím. Kde jsou podle vás jeho kořeny?

V zásadě má tři zdroje. Tím prvním je známá historicky daná zásada Cuius regio, eius religio, tedy dohoda, že poddaní budou povinně vyznávat náboženství svého pána a vládce. Náboženství je tady chápáno jako sociální pojítko. Každá lidská skupina se snaží upevňovat to, co ji drží pohromadě, co zabraňuje jejímu rozpadu – snaží se to učinit posvátným, nedotknutelným. Když se dříve lidé na venkově shromáždili k nedělní mši, dělali to v prvé řadě proto, aby se všichni sešli, shromáždili – a sice kolem něčeho, co je přesahuje a co svým transcendentním charakterem zajišťuje jejich soudržnost. Tato transcedence současně – ústy faráře – na ně kladla morální nároky, a tím je chránila jedny před druhými. Soudržnost se ovšem stává falešnou soudržností, jestliže se projevuje násilím, násilným vylučováním toho druhého, odlišného, ze společenství. Jde-li o malou skupinu, jako třeba vesnici, velké problémy ještě nenastávají. V Africe byl místní náčelník zároveň i knězem, a tak byl v jeho osobě konkrétně ztělesněn i posvátný rozměr soudržnosti vesnického společenství. V minulosti například ve jménu soudržnosti království platila zásada, že každý je povinen vyznávat náboženství krále. Pro toho, kdo odmítl, existovaly tři možnosti: byl vyhnán, zabit nebo se z něj stal otrok (pokud se ho, třeba násilím, nepodařilo přivést k přestupu na víru krále). Z toho je vidět, jak od náboženství chápaného jako garanta sociální soudržnosti vede cesta k násilí.

A ty další zdroje…

Druhým zdrojem je uzurpace privilegovaného vztahu k božskému, tedy i k pravdě. Jakmile se někdo pokládá za výlučného držitele pravdy, pak každý, kdo má jiný názor, se v očích prvého mýlí – a odtud už zbývá jen krok k násilnému potírání omylu. V náboženských věcech nikdo není vlastníkem pravdy. Křesťané by na to měli být obzvlášť citliví, vždyť Bible říká: „Boha nikdo nikdy neviděl … Ten, který spočívá v náručí Otcově, o něm podal zprávu … Já jsem pravda …“ Pro křesťany je tedy pravda lidskou a božskou osobou – a nikdo se nemůže pokládat za vlastníka osoby. Proto by křesťané v nárocích na pravdu měli být pokornější než jiní. Kristus nám nedává pravdu, dává nám jisté poznatky a o sobě říká: „Já jsem cesta, pravda a život…“ (Jan 14,6). Tato tři Ježíšova jména musíme číst jedním dechem – a pak pochopíme, že jsme vždy jen na cestě k pravdě, a v tom je náš život. Z toho všeho plyne, že by křesťanství mělo věnovat více pozornosti té teologii, která se nazývá apofatická (někdy se jí říká „negativní“). Ta nás upozorňuje, že Bůh vždy přesahuje vše, co jsme o něm schopni říci. Proto je dobře, že mezi námi existují odlišnosti, jež nás rozdělují – to nám totiž brání absolutizovat náš pohled a způsob chápání. Nelze se omezit na jedno jediné vyjádření pravdy – to by byla iluze. Konečně třetím prvkem, z něhož se rodí nábožensky motivovaný extremismus, je fakt, že každá ideologie zastávaná většinou obyvatel se rychle stává netolerantní. Díky Bohu se v naší době úcta ke svobodě svědomí každého jednotlivce prosadila a prosazuje stále více.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou