26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Omlouvání kající a nekající

29. 1. 2009

|
Tisk
|

Vydání: 2009/5 Svobodné ženy po třicítce, 29.1.2009, Autor: Ctirad Václav Pospíšil

Příloha: Perspektivy

Když zjistíme, že jsme někomu ukřivdili, že jsme nejednali správně, že jsme byli v rozporu s evangeliem, pak bývá zpravidla na místě, abychom požádali za prominutí. Oprávněnost a věrohodnost takového gesta má několik podmínek, což platí zejména tehdy, když ze sebe někdo dělá – často samozvaně – mluvčího církve či křesťanstva. Jelikož se s takovými omluvami v poslední době lidově řečeno roztrhl pytel, je vhodné věnovat zmíněnému jevu poněkud více pozornosti.

Solidární a distancující se omlouvání za chyby jiných

V první řadě je to kompetence toho, kdo se omlouvá. Ne každý má právo hovořit například za katolické intelektuály nebo za katolickou církev jako celek. S první podmínkou smysluplného omlouvání souvisí rovněž druhá, jíž je změna smýšlení a určitá forma skutečného pokání. Ti, kdo se samozvaně omlouvají za křesťany, katolíky a církev, totiž většinou nesměřují k sebepokoření, ale přesně naopak k sebevyzdvižení; neberou na sebe břemena druhých, nýbrž přesně naopak – štítivě se jich zprošťují. Za třetí, omluva v médiích předpokládá publikum, které bude mít odpovídající úroveň. Průměrný konzument dnešních mediálních výplodů je zvyklý na to, že ten, kdo se omlouvá, je k podobnému aktu donucen okolnostmi, případně výrokem soudu. Něco jako svědomí a trýznivá touha po překonání hříchu, to dnešní mediální svět nezná a ani tomu nemůže rozumět. Z takové „církevnické“ omluvy pak vyvodí, že katolíci byli šunt, že jsou současným světem přitlačeni ke zdi a že vlastně kromě onoho omlouvajícího se pána, případně paní X nebo Y jsou pořád tím samým šuntem. Církev dělala zlo, a proto je třeba se mít před ní na pozoru. Nebylo by na místě tuhle ve své podstatě temnou organizaci už jednou provždy uložit do muzea kuriozit? Chorobné mediální omlouvačství navenek pochopitelně působí ne právě pozitivně rovněž na naše vlastní církevní vědomí a sebevědomí. Mnozí křesťané v jeho důsledku totiž zaujímají vůči nevěřící veřejnosti, případně vůči profánním institucím dosti bizarní postoj jakési permanentní implicitní omluvy za své křesťanství, případně mají potřebu neustále demonstrovat, že oni jsou těmi jinými křesťany a katolíky. Navíc dochází k tomu, že začínají sami stále více vnímat církev očima světa. Všichni dobře víme, že království, které je takto vnitřně rozděleno, nemůže obstát. Plytké a ve své podstatě farizejsky moralizující omlouvačství tak nevede k očistě, usmíření jako k formě nového života, nýbrž k rozkladu a v posledním důsledku ke smrti.

Smíření je buď vzájemné, anebo není

Z vlastní zkušenosti dobře víme, že krizi osobního vztahu zpravidla způsobuje zavinění jak jedné, tak druhé strany. Stanovit přesnou míru odpovědnosti za nastalý stav bývá ošemetné, leckdy i nemožné. Prvním krokem k nápravě může být jenom upřímné zpytování svědomí, přiznání si chyby, lítost a ochota ke smíru. Vnější prosba za odpuštění má šanci na úspěch, když k definitivnímu překonání příslušného zla opravdu dozraje jedna i druhá strana. Vyjádření pokorně pravdivé změny smýšlení jedné strany by mělo být správně pochopeno stranou druhou, která pak na omluvu zpravidla odpovídá velkodušným přiznáním své vlastní části viny. Katolická církev se v posledních desetiletích omlouvala kdekomu za kdeco, přesto se nemohu rozpomenout, že by se někdo recipročně a upřímně omluvil nám. Možná v oblasti ekumeny a mezináboženských kontaktů bychom se s nějakým takovým gestem ještě mohli shledat, ze strany nenáboženského světa však rozhodně ne. A těch zvěrstev ve formě fyzické či mediálně dezinformační likvidace na náš účet bylo každopádně velmi mnoho. Nemylme se, i když jsme velkodušně odpustili, kýžený smír rozhodně nenastal, a to kvůli neproměněnému srdci druhé strany. Jestliže platí, že dokonané smíření je výsostným znakem obrácení, pak se ani není čemu divit. Z řečeného vyplývá jeden prostý závěr. Kajme se upřímně ve svém srdci a předkládejme s bolestí své viny milosrdnému Pánu. Stejně jako v našem osobním životě, tak i v životě křesťanů a církve nebylo a není vždy všechno v pořádku. Za ty, kdo vážně pochybili, se modleme a usilujme o jejich spásu a o skutečnou nápravu, nikoli však za cenu dnes tak inflační, ba pateticky falešné mince veřejného omlouvačského nakrucování se ve světle mediál- ních ramp. Svatý Pavel říká: „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův...“ (srov. Gal 6,2), a nikoli: „Omlouvejte se za druhé, a tak se distancujte od jejich špíny jako praví čistí.“ Aby nedošlo k mýlce, je-li omluva ze strany kompetentní autority, adresovaná skutečným poškozeným, výrazem toho, že církev jako celek na sebe opravdu bere břemena svých provinivších se údů, pak nic proti tomu. Takováto opravdu kající omluva nevede k distancování se od hříšníka, k sebeospravedlnění, k rozkladu, ke smrti, nýbrž je projevem nového života, projevem toho, že tam, kde se rozmohl hřích, v míře neskonale větší se rozhostila milost (srov. Řím 5,20).

Dvojjediná solidarita

Poslední výrok Písma se připomíná relativně často, jakkoli se někdy opomíjí ožehavý kontext, v němž se daná věta nachází. V páté kapitole listu Římanům Pavel mluví o tom, že kvůli Adamovi jsme se všichni stali Božími dlužníky a hříšníky, a proto všichni potřebujeme Krista jako vykupitele. Církev tedy stojí na Kristově solidaritě s námi, s naší situací hříchu. Církev se zakládá nikoli na odsouzení a zavržení hříšníků, nýbrž na zcela nepochopitelné a velmi nesnadné lásce k nim. Jakmile však sami ze sebe laciným omlouvačstvím, které není tak docela nepodobné tomu, jak v ráji po prvním hříchu Adam svaloval svou vinu na Evu a Eva zase na hada, jakmile se tedy začneme tímto falešným omlouvačstvím distancovat od těch zlých, hříšných, neosvícených a povyšujeme se nad ně, jak se na nás může vztahovat Kristova milost adresovaná hříšníkům? Kristova solidarita s hříšníky vyžaduje, abychom s nimi byli solidární i my. Nedivme se proto, že nevěstky a celníci předcházejí ty samozvaně „spravedlivé“ podle litery do Božího království. Distancovat se od Adama a našich nedokonalých bratří v posledním důsledku znamená distancovat se od Krista, jediného pramene spásy.

Ošemetnost omluv za minulé generace

Pokud se jedná o omluvy za reálné či domnělé chyby bratří a sester ve víře, kteří už nejsou mezi námi a nemohou se bránit, tam bychom měli být opravdu extrémně opatrní, protože často se takovými navenek blyštivě podbízivými gesty proviňujeme jednak proti osobám a církvi, jednak proti hermeneutické korektnosti. Jak by se nám líbilo, kdyby naše postoje z roku 2009 někdo posuzoval z hlediska vědomostí a historických zkušenosti třeba v roce 2100? Kdybychom to v roce 2100 mohli udělat, určitě bychom se ozvali a halasně přitom upozorňovali, že ten, kdo chce spravedlivě posuzovat někoho druhého, by měl alespoň měsíc „nosit na nohou jeho mokasíny“. V dané souvislosti by rozhodně měla zaznít následující Mistrova slova: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem...“ (srov. Jan 8,7). Jediný spravedlivý ovšem nežaluje, nezdvihá kámen, neomlouvá nic a nikoho, nýbrž na sebe solidárně bere naše provinění, aby je cestou kříže jednou provždy odstranil. Možná je vhodné dodat, že jedním z úkolů teologie je bdít nad respektováním práv těch, kdo znamení víry nesli před námi, neboť v nebeském Jeruzalémě budou shromážděni spravedliví ze všech pokolení lidstva. Jednota církve není pouze věcí dohody mezi těmi, kdo jsou nyní na scéně světových a církevních dějin, ale také záležitostí vnímání těch, kdo tu byli před námi, jako součásti našeho „my“. Nezapomínejme, že tou měrou, jakou měříme druhým, bude naměřeno i nám. Z řečeného vyplývá, že nakolik budeme respektovat práva těch, kdo tu byli před námi, natolik budou, nebo nebudou v církvi příštích staletí respektována naše práva a práva naší generace. V dané souvislosti se sluší připomenout jedno staré a stále platné pravidlo, podle něhož fotbalové mužstvo, které chce vyhrávat, se má a musí hádat na tréninku a v kabině, nikdy však ne na hřišti tváří v tvář soupeři. Viděli jste někdy herce, populárního zpěváka, vrcholového sportovce, lékaře, právníka, který by veřejně shodil nebo v kritické situaci nepodržel svého profesního kolegu a nezastal se ho? Při vzpomínce na Pánova slova, že svět k nám pojal nenávist, poněvadž nejsme ze světa (srov. Jan 17,13), a že rozlišujícím znamením jeho učedníků má být jejich vzájemná láska (srov. Jan 13,35), bychom se v konfrontaci s právě zmíněnou profesní kolegialitou měli jako křesťané, a zejména katolíci výrazně začervenat. Jsme opravdu týmem, anebo souborem sólistů, z nichž se každý snaží strhnout pozornost na sebe, a to bezostyšně na úkor dobrého jména těch ostatních i celého „mužstva“?

Kajícnost, která sjednocuje a oživuje

Co si tedy počít s těmi prázdnými omluvami a hlavně s těmi samozvanými mediálními omlouvači? Požadovat veřejnou omluvu za předchozí veřejnou omluvu by bylo stejně nesmyslné jako chtít „léčit“ nemocnou ekonomiku tak zvanou „ediční“ cestou, tedy tiskem nových ničím nepodložených bankovek; bylo by to obdobně trapné jako výrok panovníka z jedné klasické pohádky: „Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil.“ Opravdové ozdravění musí začít tím, že již ve vztahu vůči mediálním omlouvačům, případně rádoby napravovačům z našich vlastních řad budeme aplikovat onen hlubinně chápající a solidárně kajícnický postoj porozumění, odpuštění a ochoty k přechodu na novou rovinu smysluplné komunikace v Duchu Svatém, jenž je přece Osobou-smířením, Osobou-antihříchem. Bylo by trapné chtít vytahovat pomyslnou třísku z jejich oka a nevšimnout si přitom trámu v oku vlastním. Jedině pravá kajícnost je schopná odstraňovat trámy i třísky, a proto jedině díky ní jsme s to vnímat sebe i druhé pravdivě. Ve velesvatyni vlastního srdce před tváří Vševědoucího pak zjistíme, že naše spravedlnost tkví primárně v daru ospravedlnění a teprve následně ve skutcích, jejichž prostřednictvím poznenáhlu dozráváme v to, čím již dávno jsme v řádu milosti a před očima našeho milujícího nebeského Otce. Není právě tohle pravá čistota srdce, jejímuž nositeli je slíbeno, že bude vidět Boha? Bůh, dárce veškerého skutečného dobra, na nás tedy nehledí tak, jak momentálně jsme, nýbrž tak, jak podle jeho vůle a milosti jednou naplno budeme. Ve stejném prorockém světle bychom se měli naučit vnímat bratry a sestry ve víře i my.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou