26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Obavu o svou identitu mít nemusíme

27. 11. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/48 Advent přichází, 27.11.2007

Příloha: Perspektivy

Rozhovor s ekonomem mladé generace Tomášem Sedláčkem, bývalým poradcem Václava Havla a Bohuslava Sobotky, například o tom, proč Češi v EU stále trucují či jak by se mělo vyřešit financování vysokého školství.

Jak se na transformaci Československa, respektive České republiky dívá západní ekonomický svět?

V zahraničí jsme pohříchu vnímáni jako úspěšný příklad transformace z komunistického modelu na tržní systém. Dokonce jako prudce se standardizující ekonomika. Přestože jsem vždy patřil ke kritikům transformačních postupů zvolených na začátku devadesátých let (intenzivní kupónová privatizace, důraz na „českou cestu“, snaha o nastartování kapitalismu bez pomoci zahraničního kapitálu atd.), je podle mého názoru možné hodnotit transformaci jako úspěšnou. Chyby, kterých bylo hodně a byly bolestivé, nebyly díky Bohu zásadní.

Dnes je „česká cesta“ za námi, jsme již v EU. Je dodnes znát tendence dělat věci „českou cestou“ v jakési izolaci od zahraničí?
Je chybou, že české pravicové strany mají tendenci vyzdvihovat národovecký podtext: strašení před cizinou, evropskou integrací apod. Památná věta, že se po vstupu do Evropské unie rozpustíme jako kostka cukru v kávě, zní dnes směšně. Přitom myšlenky evropské integrace se mohly pravicové strany dobře zhostit. Základní myšlenky EU – integrace trhu, důraz na konkurenci a podnikání, na volný obchod a pohyb pracovních sil, služeb a kapitálu – se mohly stát zásadními tématy pravicové politiky. Například na Slovensku byla pravicová reformní vláda silně proevropská, u nás naopak. Evropská integrace se u nás stala doménou středolevých stran. A je to s podivem, protože pravicová voličská základna je v zásadě proevropská. Naše diplomacie a zahraniční strategie by měla mít jasně formulované teze a vizi do budoucna. Měli bychom se přestat dívat na Unii jako na nepřítele, přestat trucovat a začít konstruktivně hledat a vytvářet naše místo v EU.

Europesimismus, chcete-li eurorealismus Václava Klause naši pověst v zahraničí nevylepšuje, ale mýlí se tak zásadně?
Václav Klaus by možná byl kreativní profesor na nějaké ekonomické univerzitě. Provokativní autor, jenž prosazuje myšlenky, které nikoho jiného nenapadnou a mohou vést studenty k zajímavým úvahám. Jenže on je politik, který byl zvolen a je za svou funkci placen. Přitom není obyčejným politikem, jenž na sebe potřebuje strhávat pozornost za každou cenu, třeba i provokací. Hlavním úkolem prezidenta je pozitivní reprezentace České republiky v zahraničí. Je také důležité, aby český národ otvíral světu a myšlenkám, na které běžní politici nemají čas či patřičný rozměr. U nás se bohužel vytváří dojem, že Evropská unie je jakási nová nepřátelská totalita ohrožující české národní zájmy. Tak tomu není. Evropská unie je společenství svrchovaných států, které poprvé v dějinách Evropy řeší konflikty přátelsky kolem kulatého stolu, a to tak, aby ani ten nejmenší stát nebyl přehlédnut. Máme šanci hrát v těchto procesech důležitou a nezastupitelnou roli, jsme Evropany stejně jako Němci, Belgičané nebo Angličané a máme co říci. Ale museli bychom přestat hrát roli kverulantů.

Čím bychom mohli „Evropě“ přispět?
Příkladů je více: otázka lidských práv, transformace totalitních režimů, ať už se jedná o Kubu či Balkán. Máme svou nepopiratelnou zkušenost a umíme ji sdělit. Můžeme přispět v řešení reforem sociálního systému, pokud se nám zde podaří uskutečnit něco zajímavého. Říkat jen, že všechno je špatně, nestačí a nikoho to nezajímá. Stále opakovat, že jsme malý stát a že tedy ve „velké“ Evropě nic nezmůžeme, není pravda. Patříme k středně velkým státům. Žil jsem pět let v Dánsku a pět ve Finsku, oba státy jsou o polovinu menší než ten náš, ale nikdy jsem tam neslyšel, že by jejich hlas v rámci Evropské unie byl okrajový. Dánové si nestěžují, není to v jejich mentalitě. My Češi však stále nechceme slyšet, že jsme důležitým hráčem v Unii a že můžeme ledasčemu pomoci, ale také mnoho společného pokazit, a to nejen sobě, nýbrž i ostatním.
Nikdo není ostrovem, žádný rozumný stát si nehledí pouze svých zájmů, i kdyby na to měl dostatek sil. Ani USA nejsou schopny a nechtějí vést válku samy. Na velikosti dnes nezáleží, záleží na obratnosti, na myšlenkách a na schopnosti se prosadit. Například Lucembursko je maličký stát, a přesto je klíčovým hráčem EU. Je významné, protože se umí spojovat a dohodnout s ostatními státy, je konstruktivní, dovede vymyslet něco tvořivého, co se líbí i druhým, a ti pak takové řešení přijmou. Ty drobné věci pak často mění průběh velkých událostí.

Nemáte pocit, že euroskeptikům docházejí relevantní argumenty?
Diskuse o Evropské unii je u nás vlastně v plenkách. Argumenty odpůrců jsou již padesát let staré a stále se opakují. Stále to otřepané strašení byrokratizací, které nemá opodstatnění: Londýn jakožto metropole má více úředníků než samotný unijní Brusel. Základní snahou EU je unifikace byrokracie. Dnes už platí, že když uvedete na trh nový výrobek, třeba zápalky, můžete je prodávat v celé Unii, pokud splníte kritéria jedné dané země. Ta jsou sice náročnější, ale následně platí všude. Je to tedy více administrativy? Není, naopak...

Zajímavým tématem je strach ze ztráty národní identity...
Národ, ba i jedinec, který se bojí, že „ztratí“ svou identitu, žádnou pořádnou nemá. Lev se nemusí bát, že se stane beranem. Pokud si jsme svou identitou, svou kulturou jisti, nemusíme ji uměle chránit před vnějšími vlivy a nemáme se čeho bát. Naopak, chceme se o naši kulturu podělit s ostatními a poznat kultury nové. Kdo si je jistý sám sebou, nemusí se bát vnějšího světa. Bohužel právě na strunu strachu z okolního světa se občas u nás hraje. Co by nám mohl Brusel z oné identity vzít? A co je vlastně ta česká národní identita? Pivo, hospody, Národní divadlo? Co nám z toho Brusel může nebo chce vzít? Nebo je to korupce, nalévání podmíru a skepticismus, což také patří k naší identitě? Ano, o jeden národní rys asi opravdu přijdeme – o korupční prostředí, které se tu za komunismu tak rozhojnilo.

Jak byste řešil otázku kultury a jejího financování?
Každá země včetně České republiky si musí jasně definovat a posilovat své povědomí, se kterým pojí své renomé. Když se v cizině řekne Česká republika, každému se vybaví tři věci: Havel, hokej a pivo. Ale mnoha lidem se také vybaví Milan Kundera a Franz Kafka. A jsme u kultury. Na univerzitě v Yale, kde jsem před časem byl na stipendijním pobytu, Kunderu znali úplně všichni. Byla to povinná literatura. Chodil jsem tam na přednášky o Václavu Havlovi, což jsem u nás nezažil. A toho se můžeme chytnout, Václav Havel je náš největší vývozní artikl. Když jsem někde řekl, že jsem pracoval pro Havla, měl jsem všude dveře otevřené. Dodnes ho pamatují a váží si ho.

Kultura může hrát roli jakéhosi otvírače dveří pro ekonomiku, a proto je rozumné ji podporovat. Nejlepší a nejkvalitnější kultura je ta, která se dokáže podporovat sama. Trochu to přeženu: Nevím o tom, že by Kundera nebo Kafka dostávali kdy nějaké ministerské granty...
Státní podpora kultury by neměla být selektivní – Pepovi ano, Frantovi ne. Měla by pomáhat vytvářet zdravé podmínky pro všechny. Vládní peníze by tedy měly směřovat do vzdělání.
Navíc Evropská unie nabízí různé granty na podporu kultury a je jen na nás, zda dokážeme s našimi projekty uspět v mezinárodní konkurenci.

O nedostatečném financování vysokého školství se mluví léta. Proč stát nevěnuje více prostředků do vzdělání? Vždyť investice do vzdělání se mu vždy vrátí...
Jedná se totiž o dlouhodobou investici, která překračuje volební cyklus. Když to zjednoduším: od chvíle, kdy student nastoupí na vysokou školu, do doby, kdy začne jeho vzdělání nést ovoce, uplyne asi osm let. Stále čekáme na osvíceného politika, který se k problému postaví čelem a přenechá „politický zisk“ svému nástupci. Systém, který navrhuje Petr Matějů, by mohl uspět. Zavede se školné, které student může buď zaplatit rovnou „na dřevo“, nebo si na ně vezme půjčku, anebo podepíše se školou a státem smlouvu, že až dostuduje a začne slušně vydělávat, bude je škole splácet určitou částkou ze svého platu. Nebude tedy předem zadlužený a ani poté ho splácení nebude zásadně zatěžovat. Naše školství sice potřebuje více peněz, ale ty by měly přicházet i ze soukromých zdrojů. Ono je totiž na čase přestat všechny problémy, které nastanou, řešit nářkem u dveří státu a ministerstev. To je zase ten komunistický zlozvyk: všechno řešit formou státních dotací a zásahů. Hledejme jiné řešení. Zapojení soukromých subjektů je jednou z možností. Firma zabývající se ekonomickým poradenstvím ráda přispěje vysoké škole, bude-li se moci podílet na výchově studentů. Ti nebudou psát monotónní seminární práce na nudná a umělá témata, ale budou řešit praktické problémy dané firmy, a tak se stanou jejími rekruty. Je to systém nazývaný win-win-win. Vydělá na tom škola, student i daná firma.

Ve třiadvaceti letech jste se stal ekonomickým poradcem prezidenta Václava Havla. Jak se vám to povedlo?
Je to dlouhá historie, ale snad nejdůležitější byl moment, kdy jsme se spolužáky na vysoké založili diskusní ekonomický klub E-klub. Bylo to období nadšení, kdy jsme po hospodách diskutovali všemožné ekonomické problémy – sami nebo s profesory. Největší devízu, kterou si z vysoké školy odnesete, jsou lidé: máte komu zavolat a poradit se. Dodnes spolu spolupracujeme a všichni z E-klubu dnes patří k významným ekonomům.
K samotnému angažmá u Václava Havla se pojí úsměvná historka. Tehdy mi volal profesor Mlčoch, děkan fakulty sociálních věd, že pan Fischer hledá mladého ekonomického analytika. Vymluvil jsem se, protože jsem se domníval, že se jedná o cestovní kancelář Fischer. Děkan mi však volal za chvíli ještě jednou, zda si to nechci rozmyslet, neboť možnost pracovat pro prezidenta by se odmítat neměla. Až v tom momentě mi došlo, že se jedná o Pavla Fischera, ředitele politického odboru prezidentových poradců. Během patnácti minut jsem se s panem Fischerem sešel a nakonec mne vybrali. Bylo to krásné období, kdy jsem spolupracoval s týmem vynikajících lidí, kterých si dodnes vážím a který už se asi dohromady nikdy nedá.
Rozhovor připravil Jiří Š. Cieslar
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou