Vydání: 2007/25 Kněží na startovní čáře, 19.6.2007

Příloha: Perspektivy

V roce 1907 se na Velehradě konal první unionistický kongres. Byl vyvrcholením dlouhé práce křesťanů v čele s Antonínem Cyrilem Stojanem, pozdějším olomouckým arcibiskupem, a lvovským metropolitou Andrejem Šeptickým. Cílem setkání byla snaha o sblížení křesťanského Východu a Západu. Po sto letech se tradice kongresů opět obnovuje. Na přelomu letošního června a července (28. 6. – 1. 7.) se uskuteční na Velehradě z iniciativy hlavy ukrajinské řeckokatolické církve kardinála Lubomyra Husara a olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera Jubilejní velehradský kongres s názvem K hlubší solidaritě mezi křesťany v Evropě. O tomto počinu jsme mluvili s vedoucím Katedry pastorální a spirituální teologie CMTF UP v Olomouci prof. Pavlem Ambrosem.

Jaká je historie kongresů a v čem tkví jejich kořeny?
O první kongres se zasloužili Antonín Cyril Stojan a Andrej Šeptický. Byla to reakce na situaci Slovanů ve střední Evropě a katolíků na Ukrajině. Takzvaně vždy věrná katolická Vídeň začínala dělat církvi mnoho potíží, zatímco slovanský živel začínal mít převahu v seminářích, kléru a řeholích, objevili se i slovanští biskupové světového formátu. Mnoho Čechů a Moravanů potřebovalo duchovní péči v cizině – a to i na Východě. Praktická pomoc krajanům rozšířila poznání křesťanského Východu a dala podnět k mnoha kontaktům. Situace katolíků východního obřadu se s posunem hranic ve prospěch carského Ruska radikálně změnila. V Moskvě byl vypracován plán zrušit řád baziliánů, označovat unii za národní zradu a na latinská biskupství dosadit biskupy ochotné spolupracovat. Katolíci na Západě si tedy začínali uvědomovat, že by měli pro východní katolíky něco udělat.

Kdo byli účastníci kongresů?
Jádrem účastníků kongresu byla generace kněží, kteří zpočátku vyrůstali z dědictví teologické a obrozenecké práce Františka Sušila. Ten od počátku ukazoval na Velehrad jako na středisko cyrilometodějské úcty a sjednocovacích snah. Antonín Cyril Stojan pochopil sílu velehradského odkazu, získal a obnovil zrušený cisterciácký klášter, založil spolek Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje pod ochranou bl. Panny Marie se sídlem na Velehradě. Tím získal mnoho schopných spolupracovníků. Zásadní úlohu sehráli domácí i zahraniční odborníci (František Grivec, Jan Urban TJ, František Cinek, František Dvorník, Josef Vajs, Josef Vašica, Bohumil Spáčil TJ aj.), kteří se organizovali v Akademii velehradské. Prvním kongresem vstoupili na mezinárodní pole s ambicí poskytnout zástupcům pravoslavného Východu příležitost seznámit se s katolickým Západem a s nestranným studiem sporných otázek. Tyto dvě cesty měly napomoci překonání rozdělení církví.

Šlo tedy o smíření pravoslaví a katolicismu. Na jakou tradici se především navazovalo?
Na hnutí cyrilometodějské, které se vyvíjelo i v nové době. Počáteční obrozenecký a sociální program slovanské vzájemnosti a pomoci se změnil na programové rozvíjení myšlenek Vladimíra Solovjova a Josefa J. Strossmayera, kteří byli přesvědčeni, že sjednocení církví přinese užitek jedné i druhé straně. Řím by mohl komunikovat se zbožným národem oddaným náboženské ideji a druhá (pravoslavná) strana by v papeži získala věrného a mocného ochránce. Papežská encyklika Grande munus (1880) rozšířila kult svatých Cyrila a Metoděje po celé katolické církvi a zdůraznila katolický ráz této tradice. A protože tehdejší doba byla také ve znamení misií, naznačovala, že misijní zájem má směřovat i na Východ.

Jsou cíle letošních účastníků stejné jako před sto lety?
Svou účast přislíbila více než stovka hostů, hlavně ze zahraničí, mezi nimi téměř šedesát biskupů z celé Evropy. Mezi zvláště významné hosty budou patřit kardinálové Lubomyr Husar, Miloslav Vlk, Friedrich Wetter, Tomáš Špidlík, z pravoslavné strany především metropolita Tallinu a celého Estonska Stefanos a arcibiskup Simeon, biskup olomoucko-brněnský. Z Papežské rady pro jednotu křesťanů bude kardinála Waltera Kaspera zastupovat Milan Žust, příspěvky přednesou rektoři Katolické univerzity ve Lvově (prof. Borys Gudziak) a v Budapešti (prof. Györge Fodor), prof. Marko Ivan Rupnik z Papežského orientálního institutu v Římě.
Velehradská tradice byla první průprava k dnešnímu ekumenismu. Avšak i dnes existují lidé, kteří se snaží dokazovat, že unionismus je opakem ekumenismu. Je však náš vlastní pojem o církvi tak úplně správný, abychom do něj nemohli zahrnout i ty, kteří jsou od nás odloučeni? Podobné otázky si kladli také účastníci prvního kongresu. Lišit se budeme spíše bohatstvím a zátěží dějin 20. století.

Jak se z tohoto hlediska díváte na v letošním roce obnovenou Matici velehradskou?
Matice velehradská navazuje na obdivuhodnou činnost Apoštolátu sv. Cyrila a Metoděje pod ochranou bl. Panny Marie a především Družstva Velehrad. Počátky novodobé velehradské tradice jsou spojeny se snahami o sjednocení latinské církve a církví východní (byzantsko-slovanské) tradice. Když byl v roce 1784 zrušen cisterciácký klášter, jubilejní cyrilometodějské oslavy v letech 1863, 1869 a 1885 probudily o toto místo zájem, směřující k obnově velehradské baziliky. Je zásluhou Antonína Cyrila Stojana, že vše usměrnil, a jeho vytrvalou pastorační péčí se nestalo hnutí panslavistickým nebo nacionalistickým. Domnívám se, že takovou obnovu Velehradu má na mysli i současný olomoucký arcibiskup. A drobná práce, která Matici čeká, najde i v letošním kongresu významnou vzpruhu.
Rozhovor připravila Zita Chalupová