26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

O povolání člověka k pravému rozvoji

6. 8. 2009

|
Tisk
|

Vydání: 2009/32 Putování za kapličkami, 6.8.2009, Autor: Lubomír Mlčoch

Příloha: Perspektivy

Nedávno vydaný dokument se vztahuje k encyklice Pavla VI. Populorum progressio (1967). Tu považuje Benedikt XVI. za „Rerum novarum naší doby“. Za těch čtyřicet let propojenost světa vzrostla, vynořují se nové otázky a vyžadují nové odpovědi, zvlášť když dosavadní vývoj čelí krizi, ba naráží na své meze.

Návaznost na encykliku Pavla VI. vyjadřuje kontinuitu, ale osobité důrazy a přístupy Benedikta XVI. k sociální nauce jsou velmi aktuální a inspirující. Sama skutečnost, že taková autorita v teologii a filozofii, jakou je Joseph Ratzinger, považuje z pozice svého úřadu za nutné vyjádřit se k problematice sociálních věd, svědčí o vážnosti, kterou papež sociální dimenzi evangelia přikládá. Svůj učitelský úřad započal teologií lásky a naděje (Deus caritas est, Spe salvi), oproti své poslední „jen kardinálské“ přednášce o Evropě v krizi kultur. Kritický analytický duch se podřídil „víře, naději a lásce“. Teprve pak dochází na teologii pozemských skutečností. I zde, už v titulu encykliky, se rozumové poznání sociální nauky církve podrobuje lásce („Láska je výsostnou cestou sociálního učení církve“, čl. 2). Caritas se neobejde bez charity mikrokosmu mezilidských vztahů, ale neredukuje se na rodinu a „malé skupiny“: je i láskou politickou a sociální (termín „makro-vztahy“). Ani instituce samy o sobě nestačí: jde především o člověka a jeho autentický, celostní rozvoj. Potřebou dneška je integrální studium člověka, obecná antropologie. Pod agresivním tlakem kultury a ideologie ekonomismu a konzumismu vyúsťujícím v masovou ztrátu víry v život věčný dospívá filozofie křesťanského personalismu ještě naléhavěji k otázkám: Kdo je to člověk? Kým je sám sobě? Kam směřuje a jaký smysl má jeho úděl na zemi? Závěr encykliky varuje: bez Boha člověk nerozumí ani sám sobě a ztrácí smysl života. Rozum neprosvětlený vírou je zatemněný a ústí do iracionality.

Encyklika je přitakáním rozvoji člověka, ale nepracuje s ideou pokroku ani s konceptem „společnosti vědění“. Integrální rozvoj člověka se nedaří, protože vědecké poznání se stále více dezintegruje, není celostní, nýbrž fragmentární. Věda je nadějí i rostoucí hrozbou. Hrozbou především proto, že teo- logie je z dnešních univerzit zapuzována buď zcela, nebo ponechána v ghettu boho-vědy izolované od člověka i od života. „Sociální učení církve se zrodilo jako uplatnění nároku ,statutu občanského práva‘ pro křesťanské náboženství“ (čl. 56). Důsledkem rezignace na uplatnění tohoto nároku či vylučování náboženství z veřejného prostoru je přerušení dialogu mezi rozumem a vírou. Za to se platí vysoká cena. Že se nám za dvě desetiletí politické svobody nepodařilo vybudovat univerzitní pracoviště pro bádání a výuku v oboru sociální nauky církve, má i v českých podmínkách vážné následky. Za stejnou dobu vznikly desítky vzdělávacích zařízení, na nichž se vyučují sociální na- uky víceméně vzdálené křesťanské vizi rozvoje člověka. Encyklika neužívá koncept „technologického totalitarismu“, s nímž přišel kardinál Martino při prezentaci Kompendia sociální nauky církve (2006). Nové podoby vzpoury proti Bohu (Arendtová) jsou zde nicméně popsány identicky: jde o způsoby myšlení, které si už na úrovni vědy a základního výzkumu nárokují cestu za dalším poznáním mimo kategorie dobra a zla a radikálně odmítají jakákoli omezení morální povahy. Kromě otázek tradičně pojednávaných morální teologií a filozofií (bioetika) zde Benedikt XVI. pojmenovává totéž zlo v ekonomii, které s přesvědčením o vlastní soběstačnosti „spojuje štěstí a spásu s imanentními formami materiálního blahobytu“ (čl. 34). V encyklice nenajdeme termín „struktury hříchu“, avšak hřích samotný je tu jasně formulován. Týká se způsobu uvažování pyšné „imperiální“ ekonomie, která odmítá přijímat morální hodnocení a zapomíná, že „každé ekonomické rozhodnutí má důsledek morální povahy“. Taková ekonomie zavedla člověka „ke zneužívání ekonomických procesů dokonce ničivým způsobem“ (čl. 34). 

Zatímco v době rozdělení světa na dva nepřátelské bloky se lidstvo cítilo ohroženo poznáním dosaženým jadernou fyzikou, dnes je tato hrozba zastíněna pokroky vědění bez lásky v biologii, medicíně – a v ekonomii. Ohrožení přitom nelze lokalizovat do „říše zla“ ovládané ateistickou totalitní ideologií. Jsou přítomna všude tam, kam vyspělá civilizace dosáhla. Materialismem ovládaný člověk ztrácí niternost a lidstvo podřízené nadvládě techniky a moci peněz postrádá hnací sílu lásky v pravdě. Ekonomie naléhavě potřebuje etiku a kladení otázek po smyslu. Snaha dát jí statut ontologické vědy, jakési fyziky společenských věd, v níž otázky po dobru a zlu nemají místo, je nonsens. Může se změnit ve snahu rozumu vymanit se z morální odpovědnosti za tento svět. Důsledkem je prohospodařená důvěra. „Tato důvěra se dnes na mezinárodní úrovni ztratila“ (čl. 35). Pasáže o roli důvěry v našem světě, zvláště ve světě ekonomie a financí, jsou „přidanou hodnotou“ encykliky. V Kompendiu se heslo „důvěra“ ještě nevyskytuje. Benedikt XVI. tak přerušil „mlčení o podstatném“ (Jean Guitton). Za finanční krizí nestojí (jen) chyby v propočtu rizik „finančního inženýrství“ (čl. 71). Pokračující proces individualizace, jak ho popisují sociální psychologie a sociologie a jak je metodologicky a filozoficky atributem paradigmatu moderní ekonomie, dostává podobu sebenaplňující se hypotézy o člověku. Tato „omezená vize člověka“ exportovaná do jiných civilizací a kontinentů vedla k podlomení odvěkého konceptu obecného dobra, za jehož strážkyni se církev vždy právem pokládala. Už v článku sedm je tento úhelný kámen sociální nauky cír- kve znovu postaven na své místo. V pozitivní teologii společného dobra pro obec (polis) a dnes pro lidskou rodinu v globálním měřítku rozpoznávám i přínos Patricka de Laubiera, sociologa a zakladatele frankofonní asociace pro sociální učení církve. V zahrnutí konceptu společného dobra do ekonomické teorie zase nacházím vklad Stefana Zamagniho i celé italské školy ideově spojené s Hnutím fokoláre. Společnému dobru se dnes lze přiblížit už v pojetí trhu a hospodářství jako vícerozměrné reality. Solidární ekonomie a solidární finance nejsou jednorozměrnou maximalizací zisku, nýbrž zahrnují i vztahy vzájemnosti, respektu ke spravedlnosti, společenské odpovědnosti. Nejen „dám, abych měl“ ani jen „dám proto, že musím“, ale „daruji“, starám se o bližní, nejen o sebe, o bližní už dnes i na druhém konci světa. Globalizace zmenšila vzdálenosti mezi lidmi, ale dosud je neučinila bližními. Pozitivní vzory ekonomie společenství, kultury a ducha dávání, řeholní i laické iniciativy na poli ekonomie dokládají, že takováto proměna je možná (čl. 37). U nás upozornil už před sedmnácti lety na potřebu přechodu ke kultuře vzájemnosti a dávání biskup František Radkovský, inspirován italskými mysliteli z okruhu časopisu Nuova umanita. – Encyklika Benedikta XVI. zdůrazňuje rozdíl mezi ryzím altruismem a jeho předstíranými formami, které se jako mimikry hlásí naoko ke společenské odpovědnosti, a přitom mají čistě účelovou podobu „ve prospěch existujících ekonomicko-finančních systémů“. Totéž platí i o „business ethics“, za jejíž značkou se někdy skrývají i rozhodnutí a volby odporující spravedlnosti a pravému dobru člověka (čl. 45). Zdání, které klame, se zákonitě obrací ve zklamanou důvěru, jakmile je prohlédnuto. 

Globalizace je a bude tím, co z ní udělají lidé. Nebývalá mobilita kapitálu, migrace a přesuny pracovní síly, cesty za vzděláním, „brain drain“ (přetahování mozků), turismus, to vše potřebuje nový etický základ. Dosavadní podoba nepravého rozvoje vede k závažným poškozením životního prostředí v planetárním měřítku. Moldanova Podmaněná planeta (Karolinum 2009) je tu vynikajícím českým příspěvkem. Ukazuje, jaké „dary a služby“ Země lidem Bůh „položil k nohám“ a jak naše narušená přirozenost vede k jejímu podmaňování v rozporu se záměry Stvořitele. Manifestace rozporů mezi pokleslou a pravou podobou rozvoje s jejím ideálním nárokem na člověka volaného Bohem k vyšším věcem vede nutně k potřebě konverze, obrácení. Encyklika klade důraz na výchovu, kulturu, na proměnu životního stylu a životních hodnot, novou mentalitu. Onen důraz nacházíme už u Jana Pavla II. (Centesimus annus): církev je volána k tomu, aby – vedena Duchem – vydala ze sebe mohutné kulturní a výchovné působení v tomto směru, a to v rozmanitých kulturách a tradicích různých kontinentů. Láska v pravdě je dalším krokem: poskytuje světlo, pojmenovává dosavadní nezdary a selhání na cestě pravého rozvoje, následování Krista. Benedikt XVI. zdůrazňuje, že globální rozvoj je polycentrický a polyvalentní, má více center a soupeří v něm vícero hodnotových systémů. Evropa je důležitá, ovšem nachází se v „krizi kultur“, stejně jako USA, donedávna světový lídr. Rozvoj založený na solidaritě je i cestou z krize; i během ní ekonomiky největších národů světa, Číny, Indie, Brazílie, rostou. Patrick de Laubier už léta poukazuje na to, že těžiště církve je dnes právě v těchto zemích, včetně řádů a kongregací se staletou zkušeností se vzděláváním a misijním působením. Nejpočetnější provincie jezuitů a salesiánů jsou dnes v Indii. Odhaduje se, že v Číně je potlačovaná církev už početnější než „členská základna“ vládnoucí strany. Východní církve čelí dnes hluboké společenské, morální, kulturní a demografické krizi, avšak nová vlna duchovních povolání zaplacená krví milionů mučedníků komunismu dává i zde šanci na vzestup. Největší katolickou zemí na světě je dnes Brazílie, vůči níž se zdá být Evropa jen „přívěskem“. De Laubier, autor tohoto příměru, si klade naléhavou otázku: nepovede i tam rychlý ekonomický růst ke „směně materiálního blahobytu za víru“ jako v Irsku? Ve všech těchto kulturních „pólech“ se rozhoduje o podobě nových cest integrálního rozvoje člověka a lidstva. I my věřící jsme náchylní vidět svět optikou geopolitiky zájmů. Kristovo tajemné tělo, církev, však dělá pokroky podle jiné logiky. I naše země se podílí na tomto procesu rozvoje „celého člověka a každého člověka“. Caritas in Veritate je světlem na cestě. Je i na nás, aby tato svíce rozžatá Svatým otcem nezůstala ukryta „pod kbelíkem“.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou