Vydání: 2010/38 Pronásledování křesťanů, 14.9.2010

Příloha: Perspektivy

Vídeňský psychiatr a psychoterapeut Raphael Bonelli (nar. 1968) se věnuje mj. vztahům duševního zdraví a náboženské víry. V rozhovoru se vyjadřuje nejen o nedávných pedofilních skandálech, nýbrž i o vztahu člověka k sobě, k druhým a k Bohu.

Několik posledních měsíců byla církev tématem debat o pohlavním zneužívání. Proč právě ona a její personál?

Protože to na pohled dobré bylo demaskováno jako špatné. Selhali ti, kdo měli hlásat Boha. Corruptio optimi pessima (nejhorší je, když se zkazí to nejlepší). To šokuje. Nebo rozzuří. A nepomáhá, že pachatelé jsou jen mizivým zlomkem kněžstva. Lidé sice nějak tuší, jakých ohavností je člověk schopen, ale nesnesou, je-li to kněz. Zřekne-li se kdo půvabu lidské lásky a poté propadne perverzi, to bere dech. Projeví-li se někdo jako pedofil, je to jednotlivec. Je-li to však kněz, stáhne s sebou i církev. Tu vnímá mnoho lidí jako zdroj „sexuální represe“. Psychodynamicky představuje církev přísného otce, který autoritativně zakazuje sexualitu. Pak se ale mísí zklamání padlým otcem s nahromaděným vztekem, který v jeho pádu nalézá své ospravedlnění.

Představuje tedy dnes církev vlastní špatné svědomí?

Možná. Církev ale představuje především to, co je vepsáno do každého svědomí, že totiž sexualitu nelze prožívat neomezeně. Že je nezbytná zdrženlivost a ohleduplnost. Ale člověk prožívá svou sexualitu jako cosi intimního, zranitelného a je nerad, když mu do toho někdo mluví.

Lze ze současné situace odvodit i něco dobrého?

Snad ano. V církvi se rozbíhá proces očisty. Oběti snáze najdou cestu k usmíření, vidí-li, že církev odsuzuje jednání pachatelů.

Část veřejnosti předhazuje církvi, že sexualitu tabuizuje, což pak vede k jejímu patologickému odreagování. Je na tom něco pravdy?

Dnes víme, že chce-li člověk žít zdravě a šťastně, musí klást sexualitě meze. Pedofilie i sexuální násilí ukazují, že ji nelze prožívat zcela bez zábran. Přesto mnozí odnepaměti o takovém stavu sní a pokládají to za stav původní neporušenosti. Nově přišlo s touto ideologií hnutí roku 1968. S odvoláváním na Sigmunda Freuda tvrdilo, že represe sexuality vede k perverzi. Mnozí to říkají dodnes.

Bylo by to pobouření menší, kdyby nebyl pro katolické kněžstvo závazný celibát?

Možná by ty emoce nešly tak daleko. Celibát je totiž trnem v oku ducha doby. Ukazuje, že muž je pro velkou lásku ochoten zříci se svých sexuálních potřeb. Pro společnost zábavy je to znepokojivá výzva. Proto na celibát stále útočí. Ženatý kněz by se tolik neodlišoval, byl by „jedním z nás“. Je ale zajímavé, že ve východních církvích, kde se kněží žení, je prestiž celibátníků vyšší.

Lze z celibátu onemocnět?

Ano. Když je nesprávně prožíván. Celibát není nikdy způsob existence sám o sobě. Viděno psychodynamicky i lidsky je to deficit, újma. Umožňuje ale nesmírnou otevřenost vůči transcendentnu. Bez fenoménu víry a lásky k Bohu je však nevysvětlitelný. Pokud ten, kdo žije v celibátu, nepěstuje intenzivní vztah k Bohu, pak lidsky zakrňuje. Anebo to vzdá. Je důležité, aby celibátní muž věděl, kdo je žena a jak s ní komunikovat. Přílišná důvěrnost může navodit situaci, která se zvrtne. Mými klienty bývají kněží, kteří se zamilovali, ač o to vůbec nestáli. Většinou už od počátku nebyli sami k sobě upřímní. Svou touhu si vykládali pastoračními důvody, až její intenzita vedla k tělesnému sblížení. Na počátku ale byla osamělost, kterou jinak při zdravém vztahu k Bohu vyplňuje modlitba.

Co se děje v celibátu se sexualitou? Je vytěsňována? Potlačována?

Freud by řekl: je sublimována. Ale to není vše. Porozumíme lépe, když odlišíme pohlavnost a sexualitu. Pohlavnost, to je být naplno mužem, být naplno ženou. Celibát není rezignací na pohlavnost, ale na prožívání sexuality – kvůli lásce. Ve šťastném manželství je tomu stejně. Kolega Manfred Lütz řekl: „Kdo není schopen zříci se sexuality, není schopen manželství.“ Kdo sexuálně konzumuje, kdykoli se mu zachce, není schopen mít vztah.

Je celibát pro některé „lehkým jhem“, zatímco pro jiné těžkým, ba nesnesitelným?

Pudové dispozice jsou u lidí různé, ale záleží i na předchozích zkušenostech, záměrně vyvolávaných fantaziích, vzpomínkách. Schopnost kultivovat a zlidšťovat pohlavní pud je ctnost zvaná temperantia (umírněnost, střídmost), oceňují ji i nevěřící. Znamená vyrovnanost, „poklid mysli“, jak říká Tomáš Akvinský. Udělat si v sobě pořádek. Hodnotit svá přání a fantazie, případně je krotit. Platí to nejen o sexualitě. Viktor Frankl řekl o hypochondrickém sebepozorování, že „jen choré oko vidí na sebe“. Lze dodat, že jen chorý kněz hledí na sebe sama. Zdravý upírá svůj pohled k Bohu a na ty, kdo mu byli svěřeni. Jakmile se zaměří sebestředně na svou „realizaci“, dostane smyk.

Mnozí míní, že kdo se rozhoduje pro celibát, má vědět, čeho se zříká. I pokud jde o sexualitu.

Ano, měl by to vědět, ale nikoli vyzkoušet. Psychiatr také nemusí zkusit heroin, aby úspěšně léčil závislosti. Sexuální zkušenost není všechno. Adept kněžství musí mít především duchovní zkušenost.

Je možné, že celibátní život přitahuje ty, kdo si svou pohlavností nejsou jisti nebo u nichž je narušena?

To nelze vyloučit. Lidé, kteří nedokážou mít vztah k druhému pohlaví, se tak stávají méně nápadnými. Zvláště závažné je to tehdy, když chtějí praktikovat patologickou sexualitu, tedy ubližovat. Je nutný pečlivý výběr, protože ke kněžskému povolání je disponován jen zdravý a vyrovnaný muž.

Je možné, že muži s pedofilní vlohou „utečou do sutany“, aby je před ní ochránila?

Mnozí pedofilně disponovaní utíkají do manželství, jiní do kněžství. Snad si myslí, že to pak nějak zvládnou nebo že je vyléčí vysvěcení. Freud tvrdil, že sexualita je původně polymorfně perverzní, a něco na tom je. V normálním sexuálním vztahu je korektivem muže žena. Je-li však sexualita prožívána izolovaně, třeba sebeukájením nebo pornografií, nekladou se jí meze. U patologických forem sexuality lze její redukci doporučit. Tím míním kontrolu myšlenek, zrakových vjemů, těkavých fantazií, zejména parafilních (dnešní název pro perverzitu), aby zůstaly jen normální sexuální sklony.

Nejsou kněží, kteří po léta zneužívali své oběti, jakýmisi rozpolcenými osobnostmi? Existují přece případy dvojího života…

Takový Marcial Maciel Degollado (zakladatel hnutí Legionářů Kristových, po jehož smrti vyšlo najevo, že žil dvojím životem, měl nemanželské děti aj.) je pro mě tajemstvím. Snad něco jako vůdce sekty, který druhým předepisuje svatý život, ale sám se od něj dispenzuje. Zdůvodňuje si to tím, že ta jeho role je pro druhé dobrodiním.

Čeho je třeba dbát při výchově kněží? Je možné zjistit parafilní sklony a tyto kandidáty vyloučit?

Během pár let společného života to rektor semináře pozná. Parafilie jsou vždy spojeny s poruchami osobnosti. A to se projeví podle toho, jak jeden jedná s druhými, zda je schopen poslouchat a sloužit. Tyto ctnosti nejsou dnes v módě, ale svědčí o duševním zdraví. Kdo se musí pořád cpát do první řady a vynikat, tomu jde víc o vlastní „já“ než o „ty“. A to je nebezpečné.

Je v semináři možná výchova k cudnosti a schopnosti celibátu?

Ano, dokonce je nezbytná. Od toho tu seminář je. Akceptování pohlavnosti ve smyslu mužství umožní knězi otcovsky přijímat druhé. K tomu je však třeba, aby se mladí mužové naučili kultivovat svou sexualitu. Kvůli lásce. V normálních případech to tak funguje.

Pokud jde o zacházení se sexualitou, co radíte vedoucím seminářů?

I do našich seminářů pronikl falešný názor, že každý má nějak prožívat svou sexualitu, protože jinak se stane neurotikem. Mnoho seminaristů to znejistilo, proto si „objevili“ autoerotiku. Kdysi bývala masturbace vydávána za největší hřích, což je přehnané. Pak byla zase bagatelizována. Tím byla zpochybněna možnost žít cudně. To není dobrý základ pro plně žitý celibát. Seminaristé se musí učit poznávat, co jim prospívá, či škodí, kde jsou jejich meze. K tomu je třeba ctnosti zvané moudrost.

Nejsou dnes všichni, nejen kněží, zaplaveni sexualitou? V televizi, reklamě, na internetu? Není proto mnohem těžší žít cudně?

Nikoli těžší, ale jiné. Žít cudně nebylo nikdy snadné. Dnes je pro to více porozumění než před třiceti lety, protože negativní důsledky nebrzděné sexuality jsou zřejmější. A je známkou svobody a zralosti, když se člověk sám rozhoduje, čím se nechá ovlivnit.

Co poradíte jako psychiatr knězi, který se potýká právě s touto oblastí?

Ať odvrátí oči od sebe na ty druhé, na svůj vztah k Bohu, na službu. Problémy s cudností mají často lidé, kteří se příliš věnují sobě samým. Tráví-li někdo hodiny surfováním na internetu, není divu, že ho napadají hloupé myšlenky. Osamělost a ztráta smyslu jsou následky nedostatkového vztahu k Bohu. Léčím lidi stižené internetovou sexuální náruživostí. Všichni mají problémy se vztahy. I mnohým kněžím říkám, že mají partnerský problém – s Bohem. Kdo už svého partnera nemiluje a nedává se mu, tomu pak expanduje ego. A to je polymorfně perverzní.

Zdá se, že dnes už není úplně jasné, co je parafilní. Proniká ta nejistota i do církve?

Ano, protože už dlouho je „nemorální“ zaměněno „chorobným“. V 19. století byly parafilie prohlášeny za nemoci, aby byly vyloučeny z morálního hodnocení. Dnes mnozí bojují za to, aby byly vyškrtnuty ze seznamu nemocí, protože to cítí jako diskriminaci. To je sice hezké, ale je to medicínské, nikoli morální hodnocení. Zdraví – nemoc a morální – nemorální jsou odlišné rozměry. Internet dnes předvádí sexualitu tak rozmanitou jako nikdy. Ohrožuje to však mladé, kteří jsou ovlivnitelní a zranitelní. Církev vždycky připomínala, že cesta k šťastně prožívané sexualitě vede skrze hluboký vztah v rámci stabilního partnerství. Sledování pouze vlastní slasti činí člověka nešťastným. Pohlavní slast je neuspořádaná, když je vyvázána z láskyplného spojení, protože se stala samoúčelem.