Nesnáze a pokroky srůstání ruské církve

Vydání: 2006/30 Křesťané a lenost, 24.7.2006

Příloha: Perspektivy

Nejednota křesťanů je pohoršením pro svět. Je popřením jejich věrohodnosti. Všichni to víme. Z důvodů, které vedly před staletími k rozkolům, bychom se dnes už asi nerozcházeli, přesto je sbližování nesnadné. Staré rány se nezapomínají a vzájemné odcizení, které následovalo po rozdělení, zapustilo hluboké kořeny. A to i tehdy, když rozdělení nastalo působením nepřátelských sil zvenčí. To je případ ruské pravoslavné církve.
Reakcí na bolševický teror byl hromadný odchod z vlasti. Běženci z řad křesťanů se sešli v roce 1920 v srbských Karlovicích, prohlásili své shromáždění za církevní sněm (sobor) a rozhodli se organizovat ruské pravoslavné křesťany v exilu, aniž by se chtěli formálně oddělit od církve doma. K tomu došlo až později. Po smrti pronásledovaného patriarchy Tichona si církev v Rusku už nesměla zvolit nejvyššího představeného a metropolita Sergej byl donucen vyhlásit naprostou loajalitu církve sovětské moci (1927). Exilová část církve ho prohlásila za Antikrista, deklarovala svou suverenitu, byť dočasnou (dokud potrvá „bezbožná moc“ nad Ruskem), a zvolila si metropolitu se sídlem v USA.
Brutální perzekuce doma, infiltrace církevních struktur agenty NKVD a na druhé straně poměry svobodného světa, umožňující i hmotné zabezpečení – dvě odlišná prostředí, v nichž se obě větve mentálně zcela vzdálily. Vzájemná nedůvěra trvala i po pádu sovětského režimu. Teprve na naléhání prezidenta Putina, který se v roce 2003 při návštěvě USA setkal s metropolitou Lavrem, nejvyšší autoritou exilové církve, začalo opatrné sbližování. Vytvořily se společné komise, v roce 2004 navštívil exilový metropolita patriarchu Alexije II. a obě strany vydaly vstřícná prohlášení. Ta exilová uznala, že Sergej byl obětí tragického kompromisu, a ta domácí prohlásila, že nad loajalitou církve vůči státu stojí věrnost Bohu. Roztržka není zažehnána zcela, exil trvá na důkladnějším vyrovnání se s minulostí, nejsou vyřešeny majetkové problémy (exilová církev je zámožná), ale proces sbližování se už asi nezastaví. Nelze však nevidět otazník, který se nad ním vznáší: tím, kdo ho zahájil, byl – Vladimír Putin. Jakým způsobem asi ovlivní srůstání pravoslavné Rusi ekumenu v širším smyslu, zejména vztahy mezi křesťanským Východem a Západem?
od Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 7 12. – 18. února 2019

Ve jménu Boha nelze vést války

Svatý otec ve Spojených arabských emirátech podepsal Deklaraci o lidském bratrství s vrchním imámem káhirské mešity al-Azhar Ahmedem at-Tajíbem, autoritou sunnitského islámu.…

celý článek


Bombastickým vikářem nebudu

V poutním chrámu Panny Marie na Vranově byl 4. února uveden do služby generálního vikáře brněnské diecéze pomocný biskup Pavel Konzbul.

celý článek


Do Lurd dnes míří i zdraví

Lurdy zahájily Bernadettin rok. Tamní diecéze chystá ke cti mladé vizionářky pouť, mezinárodní cestu relikviáře, ale i muzikál a film.

celý článek


Odmítněme nálepkování v církvi

Stejně tak jako se v politice proti sobě vymezují konzervativní a liberální strany, jsme v dnešní době svědky toho, že se katolíci – většinou sami mezi sebou – různě nálepkují.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay