Nepohrdni člověkem v jeho stáří

Vydání: 2008/25 Desatero šťastně strávených prázdnin, 17.6.2008

Příloha: Perspektivy

Příliš vážné téma nemůže být pojednáno – alespoň zpočátku – jinak než poněkud nevážně. Tedy – je dosti obecně známý vtípek, který se vypráví v českých zemích: sedmdesátník praví – prožil jsem bohatý život, žil jsem v sedmi státech, ale přitom jsem se ani jednou nestěhoval... To je ovšem závažná výpověď o jedné generaci, té nejstarší, mladší generace mohou mluvit o pěti státech – a taky se nestěhovaly. Závažnost zdánlivě nevinného vtípku je v tom, že vypovídá, samozřejmě nepřímo, jak komplikovaná, složitá, někdy až tragická, mnohdy ale i ponižující byla životní zkušenost lidí, kteří žili v pěti politických režimech, z toho dvou totalitních – s drobnými více či méně demokratickými mezihrami.

Nikdo jim nenaslouchá

Každý z těch lidí by mohl vyprávět svůj příběh, ačkoliv většinou nešlo o hrdinské ságy ani naopak o poníženecké služebnictví. Všední lidská paměť většinou není ani vzpomínkou na heroický čin nebo poníženou zbabělost, je to usazená, někdy nesmírně bolestně prožívaná zkušenost toho, co bylo, co se již nedá napravit, změnit, co se nedá udělat jinak, je to přemýšlení nad tím, proč jsem se rozhodl tak a ne jinak, proč jsem podepsal či nepodepsal, proč jsem mluvil nebo mlčel... a zejména zda, komu a proč jsem ublížil. A mám čas to ještě napravit? A bude o to někdo stát?
Všichni staří lidé právě tuto zkušenost mají, ale zdaleka ne všichni jsou ochotni si ji promítnout zpětně jako film, protože mnoho okének bude vymazáno (často jimi samotnými), vyškrabáno a leckdy aspoň nepůjde zvuk. Proč se tak málo naslouchá oněm „vyprávěním starců“, jak hezky říká kronikář Kosmas? Proč se v každé mladé generaci znovu a znovu opakuje jev, který bychom mohli nazvat „jó, to když náš děda bojoval na Piávě...“? Jsem již dosti starý na to, abych se přiznal, že i mě občas vyprávění děda či maminky vlastně nudilo, zejména, když se občas opakovalo, snad abych si je lépe vryl do paměti. Teď lituji, že jsem nebyl pohotový jako ti, jimž se dnes říká investigativní novináři (to jsou ti, co se pídí po novinkách a atrakcích), že jsem si nezapisoval a jen matně ukládal do paměti – a paměť je přece zrádná. O kolik více věcí by mi bylo srozumitelnějších a bližších, kolika událostem bych lépe rozuměl a oč hlouběji bych viděl do duší a srdcí svých nejbližších, kdybych je jen lépe poslouchal. Leč marno, nebude jinak. A nezachrání to ani Ústav paměti národa, protože skutečná paměť národa je uložena v hlavách lidí – a především těch nejstarších.

Kultem mládí to začínalo
Česká společnost stárne. To je notoricky známý jev, statisticky doložený a jak se říká – nevratný. Společnost prostě neomládne. Přijde čas (a není tak daleko), kdy starší populace (ať ji definujeme jakkoliv) bude tvořit většinu národa. Nestihnou jej omladit ani migranti – ať už odkudkoliv. A my na to nejsme připraveni, nejsme připraveni na to, že starých okolo nás (vás mladých) bude daleko více než nyní a že budou – rozhodně u části mladších lidí – vyvolávat záporné postoje (a po několika málo letech to budete vy, dnes mladí, kteří se stanete neoblíbenými dědky a bábami): a zase je máme živit, spočítejte si, kolik „nás“ ti staří stojí, jak stojí v těch frontách v hypermarketech a otravují u lékařů, ani ta třicetikoruna jim není dost. Připusťme si, že žijeme ve společnosti, která již dávno (zhruba od čtyřicátých let 20. století) nevyznává tradiční úctu a respekt ke starším – to se zhroutilo mimo jiné jako důsledek společenských změn a „nových režimů“, které se opíraly o mladé, které v mladých (a přirozeně nezkušených, a tedy i snáze zneužitelných) viděly svou oporu a budoucnost. Jaksi pozapomněly, že i ti mladí (a vlastně i oni sami) zestárnou, a mnozí z nich dokonce zmoudří... Totalitní režimy, hnědé i rudé, jsou totiž „programově mladé“ – a jsou si i ve způsobech manipulace mladými podobné. Jistě, zkušenost fanatického svazáckého mládí padesátých let, kdy byl „mladý i soudruh Stalin“ (jak psal básník Nezval), je dosti odlišná od zkušenosti povinného esesmáctví sedmdesátých a osmdesátých let, v každém případě ale jde o zkušenost stejného řádu: šlo o zneužití mládí, ať už dobrovolné, nebo vnucené. Zestárlé komunistické režimy se zhroutily. Opíraly se o zjevné či skryté násilí a o povinně sdílenou ideologii, ateistický „světový názor“, údajně vědecký, ve skutečnosti archaický a staromódní až k slzám, jemuž nakonec nevěřili ani ti, kteří jej vnucovali jiným.

Zatím se nám daří dobře
Listopadem 1989 jsme vstoupili do společnosti, která otevřela jiné a nové možnosti. Odhodila mnohé, co mělo povahu balastu a ideologické šmíry, vytvořila solidní právní a politické základy lidského společenství rozmanitých názorů, v němž jsou lidé povinni se vzájemně tolerovat (žel někdy až příliš, máme-li na mysli právo veřejných manifestací třebas holých lebek) a během několika let – ano, během necelého čtvrtstoletí – se naše společnost dostala z ekonomického dna na úroveň prosperující spotřební společnosti.
Německý myslitel Ralf Dahrendorf říká – připusťme si jednu pohodlnou (a proto nepříjemnou) pravdu: poprvé v dějinách se nám, nám všem, bez ohledu na postavení a věk, zde v Evropě a Americe daří dobře. Námitka, že jsou mezi námi miliardáři a bezdomovci, je sice oprávněná, ale nikoliv úplně spravedlivá: miliardáři jsou – ať se nám to líbí, nebo nelíbí – součástí fungující tržní ekonomiky a bezdomovce jsme neuměli nenechat padnout až na dno. To není vada na kráse ideální společnosti, to je bolest, která se týká všech vrstev společnosti. Nezřízená touha po bohatství proniká od mladých k nejstarším a viditelná chudoba se lepí na paty stejně tak neúspěšným mladým, jako těm, kteří ve středním věku a později vzdali zápas o důstojný život. Žijeme ve společnosti, která se výrazně individualizovala, kdy každý jednotlivec chce dosáhnout úspěchu – rychle, teď, hned, úspěch již není výsledkem dlouhého a soustavného usilování a houževnaté práce, ale spíše náhodného mihnutí se na obrazovce... Říká se tomu, že „každý má v moderní společnosti právo na svých pět minut štěstí“. Ale dá se s nimi a z nich žít? Jistě, dá se o nich do únavy vyprávět, ale náplň života to není.
Ostatně náš život určují v míře nikdy nebývalé masová média a my jsme ochotni – bez ohledu na věk, figuru, postavení, talent či pohlaví – v nich na požádání sehrát roli libovolného šaška, kterou nám předepíše obvykle ze zahraničí přejatý „formát“, tu zazpívat, tu zakřepčit, tu stojku udělat, tu se svléci, tu... A tak zcela přirozeně dochází k tomu, že zatímco mladí mají jaksi samozřejmé právo, aby se trošku znemožnili, ti staří ztrácejí přirozenou důstojnost. Ano, žijeme poprvé v dějinách ve společnosti, která ztratila téměř úplně úctu ke svým starým, a nic na tom nezachrání, když jim budeme říkat decentně senioři. Analýza televizních programů tří našich stanic ukázala, že senioři (měření věkem – starší 63 let) jsou zobrazováni v těchto situacích jako oběti nebo aktéři trestné činnosti (38 procent), jako spotřebitelé v chrámech konzumu nebo na reklamách („náš děda se chtěl vrátit do mládí...“ – 28 procent), jako aktéři tragédií (12 procent). A proti těmto více než 70 procentům seniorů obětí, pachatelů a nešťastníků jsou celá 2 procenta těch, kdo předvádějí nějakou kulturní činnost, a 9 procent, kteří vyprávějí (díky skvělým dokumentaristkám) své životní příběhy. Ale koho ty příběhy vlastně zajímají?

Trh marnosti
Je vcelku přirozené, že vztah nezájmu se stane vzájemný: jestliže jsou naše příběhy, byť byly jakkoliv zajímavé, pro vás „nuda“, pak vaše skejtování a úsilí o legitimizaci marihuany je pro nás stejně tak nezajímavé, naše příběhy se prostě neprotínají. Co se protíná, je pouze a jenom technika – starší lidé jsou odkázáni (nebo si to myslí) na mobily, mají potřebu neustále sdělovat, kde se nacházejí, a připomínají válečná plavidla v rozbouřených vlnách oceánů. Skutečným oceánem, v němž se lze utopit a navždy ztratit, jsou však spíše hypermarkety, které nabídly seniorům to, co ztratili tím, že nemohou přímo debatovat, hádat se, vyprávět a snad i poučovat mladé, totiž jakýsi komunikační prostor. Ale s kým ti staroušci vlastně komunikují? S novými modely gaučů, případně automobilů, s novou kosmetikou, která zaručeně likviduje všechny vrásky. Všimněme si, kolik je nepravdy jen v těch reklamách, které vám slibují pleť bez vrásek – vždyť „oni“ to předvádějí na dvacetiletých děvčatech, která žádné vrásky nemají.
Ale budou mít. Spotřební společnost je založena na kultu mládí – buď mladý, ať je ti kolik libo, a hlavně nezestárni, protože k tomu máme sice neúčinné, ale velmi přesvědčivě nabízené pilulky. Zapomínáme na to nejjednodušší poučení, která praví stará moudrost: ať život žijeme jakkoliv, vždycky škodí zdraví. Nic proti rozumnému uchování fyzických a mentálních schopností, ale náklady, které musíš vynaložit na toto uchování, jsou někdy neúměrné dosaženému výsledku. A nechceme-li mentorovat, nebudeme se ani ptát – a co duše? Ta přece má své potřeby, o nichž žádná reklama neví, kterou žádný PR manažer neodhalí, tu musíš nasytit sám a v kruhu svých blízkých, nejbližších.

Stárnutí jako past?
Řekli jsme, že naše společnost stárne. To není jen tak nezávazné konstatování vyvozené z nudných statistických dat. Z této tvrdé teze (nikdy společnost v tomto stadiu totiž nebyla!) vyplývá nebezpečí, kterému se říká demografická panika – strach ze starých, strach, že na ně nebudou peníze, že jich bude mnoho, že pro ně nebude místo v nemocnicích, že začnou obtěžovat na ulicích velkoměst. Je to jiná panika, než jakou známe ze slavné Dědovy mísy. Tam syn krutě, ale v souladu se zvyklostmi posvěcenými staletími, chystá budoucí, nepříliš šťastné dny otci s vědomím, že stejné dny čekají jeho. Naše moderní demografická panika je ale založena na tom, že těch starých bude mnoho, že se budou dožadovat svých práv, že budou chtít – a právem – dožít důstojně. Ale nezapomeňme – starý člověk se dnes většinou nepřipravuje na onu nezbytnou cestu, jíž se končí každý lidský život, doma, mezi svými, obklopen rodinou, ale kdesi v nemocnici zatažen bílou plentou – a je sám, osamocen stejně tak, jako byl osamocen v posledních desetiletích, kdy ještě byl uctívaným konzumentem. Tehdy ale měl co koupit a za co koupit, teď zůstává s prázdnýma rukama a všemi opuštěn. Opravdu?
Odcházení ze světa, tento jediný akt, který je absolutně nevyhnutelný a který nadto životu dává smysl, bývá jako v kapce vody obrazem předchozího života: vztahů k jiným lidem, blízkým i vzdálenějším, k věcem a k přírodě, ke světu a k Bohu. Ostatně již proto, ale nejen proto, bychom neměli zapomínat na slova z knihy Sirachovcovy – Nepohrdni člověkem v jeho stáří...
Miloslav Petrusek
Autor (nar. 1936), bývalý disident, je profesorem sociologie na Fakultě sociálních věd UK. Svého času ji řídil jako děkan. Podtitul i mezititulky jsou redakční. Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay