26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Některé akcenty v myšlení a teologii Benedikta XVI.

5. 3. 2013

|
Tisk
|

Překvapivý odchod papeže Benedikta XVI. z úřadu římského biskupa vyvolal v posledních týdnech bouři různorodých reakcí a dal příležitost k bilancování náhle ukončeného pontifikátu i k zamyšlení nad dalším směřováním světové katolické církve. Mnozí komentátoři se shodují v tom, že z jejího čela odchází velký myslitel naší doby, jehož přínos nelze zařadit do jednoduchých schémat „konzervativní“ 
– „liberální.“

Vydání: 2013/10 Srdečně poděkoval, rozloučil se a odešel, 5.3.2013, Autor: Pavel Frývaldský

Příloha: Perspektivy

Spojení starého a nového

Už samotný fakt, že tento papež abdikoval, poukazuje na to, že ho nelze jednoduše označit za „konzervativního“, neboť tímto krokem porušil staletou tradici doživotně zastávaného úřadu. Zároveň ovšem své rozhodnutí pronesl v latině, v tradičním jazyku církve, a tak své poslání symbolicky zakončil jako spojení starého a nového, tradice a inovace. Dnes je pochopitelně ještě příliš brzy na to, hodnotit samotný historický význam Benedikta XVI. Můžeme si však v jeho myšlení a teologii povšimnout některých akcentů, které nám pomohou lépe porozumět jeho působení v čele katolické církve.

Významný teolog

Benedikt XVI. odstupuje z čela církve jako starý muž s prohlášením, že mu už nestačí síly na plnění úkolu, jenž mu byl svěřen. Paradoxem je, že se ve svém životě vždy ujímal církevních úkolů v „mladém“ věku. Když po skončení druhé světové války vstupuje do kněžského semináře ve Freisingu, patří k nejmladším bohoslovcům. V té době se totiž na studium bohosloví hlásí především starší muži, kteří tuto možnost během války neměli. Svou doktorskou práci dokončuje ve čtyřiadvaceti letech a velmi brzy nato začíná přednášet teologii ve Freisingu, kde je již ve svých třiceti letech jmenován řádným profesorem. Není divu, že nového vyučujícího s velmi mladistvým vzhledem zaměňují noví studenti za spolužáka. Třicátník Ratzinger, jako poradce kolínského kardinála Fringse, je rovněž jedním z nejmladších teologů Druhého vatikánského koncilu (1962–1965), kde sehrává velmi důležitou roli. Ve svých padesáti letech se stává arcibiskupem a kardinálem v Mnichově, a tak znovu patří k nejmladším – tentokrát v kardinálském kolegiu.

Nejenom věk, ale ani myšlení teologa Ratzingera nelze označit za „staré“. Známá je událost z roku 1959, kdy Ratzingerův habilitační spis, pojednávající o středověkém teologovi Bonaventurovi, naráží na odpor oponenta Michaela Schmause (významného německého teologa, který před válkou přednášel rovněž na pražské teologické fakultě). Schmaus totiž považuje interpretace mladého teologa za nebezpečně moderní. Ratzinger proto musí velkou pasáž své práce vypustit a obhajovat pouze neproblematickou část. Aniž zabředneme do poněkud komplikované otázky, oč ve sporu mladého Ratzingera se Schmausem šlo, můžeme v této události vidět nástup nové poválečné teologické generace v katolické církvi.

Právě tato nová generace teologů přináší mnoho nových podnětů. Ratzinger jako teolog se však liší nejen od těch, kteří pohodlně opakují „věčně platné pravdy“, ale i od radikálních kritiků všeho minulého, kteří chtějí budovat „novou církev“. Jeho myšlení zastává středovou pozici v tom smyslu, že katolickou tradici interpretuje novým, moderním způsobem. Kdo se začte do jeho slavných děl, jako je například Úvod do křesťanství(1968), záhy zjistí, že jeho přístup je velmi syntetický; dokáže propojit svět Bible nejen s antickým Augustinem či středověkým Bonaventurou, ale též s moderními existencialistickými a personalistickými přístupy.

Duchovní krize církve

Myšlení mnichovského kardinála se stává od sedmdesátých let minulého století stále více „apologetické“. Ratzinger totiž reaguje nejen jako teolog, nýbrž také jako pastýř na nové trendy v církvi, které se vzdalují od „tradičního“ katolicismu. (Nemalou roli hraje jistě i fakt, že pochází z tradičně katolického Bavorska.) Je poněkud překvapivé, že kněz, biskup a posléze také papež musí v církvi obhajovat především spiritualitu a modlitbu. Souvisí to s tím, že uvnitř pokoncilní církve – a to především v západním světě – se stále více objevují kritiky „sterilní zbožnosti“ a nedostatečné angažovanosti katolíků ve společnosti. Tento oprávněný požadavek větší aktivity křesťanů ve světě se ovšem nešťastně spojuje s podceňováním křesťanského kultu a liturgie. Ztráta niternosti a sakrálnosti plodí „bezduchá“ a zvláště pro mladého člověka nepřitažlivá společenství křesťanů. Podle Benedikta XVI. je právě tato krize liturgického slavení symptomem a zároveň příčinou celkové krize církve v Evropě.

Je pochopitelné, že Svatý otec pokračuje ve svém úsilí o překonání „spirituální krize“ církve. Církev totiž není pouhou organizací, ale společenstvím, které nežije samo ze sebe, ze svých snah a plánů, nýbrž ze své víry v Ježíše Krista. Proto jeho náměstek vydává trojdílnou knihu o Ježíši z Nazareta a své encykliky věnuje tématu lásky a naděje, aby tak všechny křesťany přivedl k hlubšímu zamyšlení nad základem víry. Benedikt XVI. však nemluví jen o Kristu jako smyslu a zdroji života církve, ale také o církvi jako o „místu“ poznání pravého a živého Krista. Toto úzké sepětí Krista a cír-
kve (církev je bez Krista mrtvá, Kristus je bez církve nepoznatelný) nabízející lék na církevní krizi je „leitmotivem“ papežovy teologie.

Dialog víry a rozumu

Benedikt XVI. není pouze apologetou spirituality, ale též specifického spojení víry a rozumu, které však od doby evropského osvícenství dostává vážné trhliny. Toto téma ve stále nových souvislostech provází celé Ratzingerovo dílo. Svatý otec své postoje shrnul během přednášky v Řezně v roce 2006. Ta bohužel vstoupila do povědomí veřejnosti ovšem především díky protiislámskému výroku byzantského císaře Manuela II. Paleologa. Přitom v této řeči nejde jen o problematickou roli rozumu v islámské víře, jež ve svých extrémních podobách vede k násilí, nýbrž také o kritiku takových podob křesťanství, které se bez racionality stávají fundamentalistickými. Benedikt XVI. nabízí bázi dalšího mezináboženského dialogu mezi křesťanstvím a dalšími náboženstvími na základě filozofického rozumu, schopného kritiky a reformy vlastních náboženských tradic. Papež tedy rozhodně není slepý tradicionalista. Naopak připomíná nutnost sebekritiky náboženství (na prvním místě křesťanství).

Tato sebekritika je ovšem možná jen tehdy, pokud existuje rozum schopný hledat a poznat pravdu. Avšak tato schopnost rozumu dojít pravdy je v západním myšlení namnoze zpochybněna. Racionalita se většinou redukuje na oblast přírodních a technických věd. Papež proto není jen sebekritikem náboženství, ale současně kritikem liberálního relativismu. Relativismus totiž může být paradoxně stejně nebezpečný jako náboženský fundamentalismus, protože tam, kde neexistuje možnost objektivního rozlišení mezi pravdou a lží, přichází totalitarismus mocných, kteří kritéria pravdy a lži, dobra a zla určují podle svých zájmů.

Papežova kritika „diktatury relativismu“ ve skutečnosti vyvolávala stejně bouřlivou reakci jako kritika náboženského fundamentalismu. Benedikt XVI. se totiž v této záležitosti dotýká problematického bodu sekularizovaného myšlení, které poté co se zcela odpoutalo od víry, končí na scestí relativismu. A není tento proces příznakem spíše „slabého“ než „osvíceného“ rozumu? Ukazuje se, že nejen víra potřebuje rozum, ale také že rozum potřebuje víru. Tato skutečnost představuje zajímavý impulz pro dialog křesťanů se sekulárním světem.

Věrnost koncilu

Benedikt XVI. je obhájcem i kritikem katolické tradice. Samotný pojem „tradice“ je nicméně mnohoznačný a vyžadoval by delší rozbor. Jisté je, že samotné slovo „tradice“ není již v církvi vnímáno tolik negativně jako v revolučních šedesátých letech minulého století, ale spíše jako výraz trvalé a osvědčené hodnoty. Pozitivní ocenění katolické tradice ovšem samozřejmě nemůže znamenat pokus o návrat do minulosti ani nevylučuje sebekritiku. Kardinál Ratzinger proto sám sebe v jednom rozhovoru definuje: „Vždy jsem se snažil být věrný Druhému vatikánskému koncilu, tomuto dnešku církve, bez touhy po nenávratných včerejšcích a bez netrpělivého usilování o zítřek, který nám přece nepatří.“

Papež dělá v tomto ohledu dvě symbolická vstřícná gesta. Hned na začátku svého pontifikátu se setkává s bývalým kolegou Hansem Küngem, svým ostrým kritikem z liberálních pozic. Tento velmi vzdělaný a inteligentní teolog označuje v roce 2009 v rozhovoru pro francouzský deník Le Mond Druhý vatikánský koncil jako zcela radikální změnu paradigmat a jako počátek moderní katolické církve rozcházející se se svou předchozí tradicí. Na druhé straně vychází Benedikt XVI. vstříc tradicionalistickému Bratrstvu sv. Pia X. založenému arcibiskupem Marcelem Lefèbvrem. Toto společenství se od katolické církve oddělilo především kvůli odlišnému chápání koncilu. Zajímavé je, že jak Küng, tak tradicionalisté interpretují koncil jako ukončení předchozí katolické tradice, vlastně jako počátek „nové církve“. Liší se pouze v hodnotícím soudu: první s tímto faktem souhlasí, druzí jej odmítají.

Benedikt XVI. sám nemá blízko ani k jednomu z extrémních táborů. Odmítá zmíněný výklad. Poslední koncil chápe v kontinuitě s předchozími koncily a tradicí církve jako událost, která přinesla „reformu“, ale ne „reformaci“. Toto rozlišení je známé z církevních dějin: Reforma znamená nutnou, někdy výraznou úpravu pro život církve, její identita a podstata však zůstávají beze změny. Reformace naproti tomu zakládá zcela nové chápání církve v dějinách. Benedikt XVI. tedy nepojímá koncil a jeho další vývoj jako církevní „reformaci“, nýbrž jako potřebnou „reformu“, jež znamená současně „ressourcement“ i „aggiornamento“, návrat k pramenům i aktualizaci. Pokračovat v koncilní reformě tedy znamená, jak výstižně vyjádřil vatikánský kardinál Kurt Koch, „trvalou cestu vpřed s pohledem do zpětného zrcátka“.

Benedikt XVI. i přes velké těžkosti svého pontifikátu učinil velice mnoho pro další směřování katolické církve: Vybídl k objevení hlubšího spirituálního rozměru křesťanství. Ukázal cestu k intelektuálnímu dialogu se sekulárním světem i s nekřesťanskými náboženstvími. Nabídl takovou interpretaci koncilu, která by mohla sblížit ideově znepřátelené póly v církvi. Lze jen předpokládat, že nástupce odstupujícího papeže bude v jeho krocích pokračovat.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou