26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Nejde o to věřit v Darwina, ale v Boha...

23. 5. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/1 Máš důvěru v budoucnost?, 23.5.2006, Autor: Oldřich Selucký

Příloha: Perspektivy

Rozhovor o vztahu vědy a víry s francouzským dominikánem Jacquesem Arnouldem
K nejprestižnějším francouzským vědeckým ústavům patří Centre national d‘études spatiales (CNES) - Národní centrum pro studia vesmíru. Dominikánský kněz Jacques Arnould se v něm věnuje otázkám vztahů mezi vědou a vírou a byl ochoten s námi na toto téma také hovořit.

Čím vším jste musel projít, než jste se dostal k tomu, co děláte dnes?
Původním vzděláním jsem zemědělský a lesní inženýr, mám tedy vztah k biosféře. Když jsem vstoupil k dominikánům, začal jsem se věnovat vztahům mezi vědou a teologií. Během zemědělských studií jsem na to nepomýšlel, měl jsem tendenci obě oblasti oddělovat. To není problém, jde-li o vědy, kterým ve Francii říkáme „inženýrské“. Ale jakmile začnete hovořit o vývoji živočišných druhů, o přirozeném výběru nebo o náhodných variacích živých forem, stane se respektování hranice mezi oběma oblastmi obtížnější. Během teologických studií jsem se ke studiu biologie už nevrátil; setkával jsem se hlavně s vědci, naslouchal jim a spolu s nimi přemýšlel o smyslu jejich práce.

Co vás k těmto setkáním přivedlo a jak vás vědecké prostředí přijalo?
Když jsem v roce 1991 přijel do Paříže, abych zahájil druhý cyklus teologických studií, navštívil jsem jednoho biologa, který nám přednášel na zemědělské škole. Mezitím se stal ředitelem laboratoře zabývající se genetikou a vývojem. Zeptal jsem se ho, jestli bych mohl přijít do jeho laboratoře - jen tak. On zpočátku váhal... Uvést kněze do laboratoře může být riskantní. Někteří vědci se k tomu staví zdrženlivě, jiní jsou naopak rádi a říkají si, že do jejich pracovní skupiny aspoň pronikne trochu morálky! Nakonec souhlasil a dodal, že jeho kolegové budou mít příležitost „hodit řeč s farářem“. Začal jsem tam chodit jednou týdně a snažil se porozumět jejich práci. Pak jsem napsal studii o geneticky modifikovaných organismech a získal diplom za práci z dějin vědy zaměřené na ekologické myšlení. Organizovali jsme i diskuse. Postupně jsem se začlenil do pracovní skupiny a udržuji s nimi stále výborné vztahy, i když se dnes vídáme jen občas. Chtěl jsem prostě vzít vážně vědeckou kulturu naší doby a říkat o Bohu věci, které mají šanci proniknout k uším právě těchto lidí...

Pak jste z tohoto pracoviště přešel jinam?
Byl bych rád v té spolupráci pokračoval. Bohužel už tam pro můj „profil“ nebylo místo... Tehdy jsem se setkal s jedním z vedoucích pracovníků CNES...

Mohl byste nám říct, jak CNES vzniklo, případně jaké má priority a cíle?
Národní centrum pro vesmírná studia (CNES) před čtyřiceti lety založil prezident de Gaulle. Bylo to politické rozhodnutí s cílem zajistit pro Francii nezávislost, co se týče výzkumu vesmíru. Ještě dnes se setkávám s veterány tohoto dobrodružství. Byla to odvaha chtít se vyrovnat Američanům a Sovětům, kteří už do vesmíru vyslali lidské posádky! Zpoždění jsme nedohnali, nicméně Francie se stala třetí světovou velmocí, která vysílá do vesmíru vlastní rakety. Pak se zrodila evropská kosmická agentura, v jejímž rámci CNES hraje významnou roli. Evropský kosmický program proslavil především mimořádný úspěch raket Ariane. Nemusím vám snad ale zdůrazňovat, že jsem s CNES nenavazoval kontakty proto, abych konstruoval rakety!

A co jste tam tedy dělal?
První problém, na kterém jsem měl pracovat, byl následující: proč jsou ty francouzské kruhy, které se zajímají o životní prostředí (ať už se jedná o úpravu krajiny nebo o ekologické hnutí), tak lhostejné k údajům nabízeným satelity, například satelity typu SPOT (vytvořenými hlavně Francií)? Francouzi vědí o existenci francouzského kosmického programu díky kosmonautům (jeden či spíše jedna z nich se dokonce stala ministryní vědeckého výzkumu a pak ministryní pro evropské záležitosti!); znají také raketu Ariane. Ale sama francouzská kosmická agentura je méně známá než její americký protějšek NASA. Zkrátka i v takových věcech, jako je životní prostředí, musíte počítat s nedostatkem informací a zájmu. Já jsem samozřejmě situaci nezměnil. Ale při práci s vedoucími činiteli CNES jsem si kladl otázku, není-li třeba vnést do této oblasti také etickou reflexi. To bylo v roce 1999; byli jsme prakticky první, kdo se do takové práce pustil.

Za jakých podmínek a v jaké atmosféře probíhá v současné Francii dialog vědy a víry?
Uvedu konkrétní příklad. V listopadu 2004 mi tisková mluvčí CNES sdělila, že by se mnou rád mluvil producent televizního pořadu Paprsky X. To je populárně vědecký pořad. Moderují ho bratři (dvojčata) Igor a Griška Bogdanovovi, slavné a kontroverzní postavy. V sedmdesátých a osmdesátých letech moderovali oblíbený pořad Čas X, s filozofem Jeanem Guittonem publikovali bestseller Bůh a věda a zastávali matematické a fyzikální teze o původu vesmíru. - Budu mít tedy možnost se s nimi setkat. A vzápětí mi producent telefonuje a vysvětluje, co ode mě očekává.
Pořad bude na téma exobiologie, tj. možnosti života mimo naši Zemi. Pod názvem Život jinde bude vysílán mezi Vánocemi a Novým rokem. Natáčení příspěvků účastníků debaty (vědců) proběhne za několik dní a vedení televizního kanálu France 2 si přeje, aby tam v době Vánoc dostal slovo i zástupce církve.
Po příchodu do studia jsem se dozvěděl, že mé jméno dal producentovi jeden z pozvaných astronomů. Podle něj jsem na tuto situaci jako stavěný, to jest jsem ochoten vést otevřený a informovaný dialog, v němž lidé dokáží překonat starou zášť, na kterou stále ještě narážíme ve francouzské společnosti – vzpomeňme si jen na antiklerikální hnutí plná násilí, jako byla Francouzské revoluce nebo vyhnání řeholníků z Francie v roce 1905.

A co bylo dál?
Ve skutečnosti však podmínky vysílání neumožnily skutečnou debatu mezi účastníky; slavní bratři Bogdanovovi se v něm ostatně objevují jen v podobě virtuálních klonů, kteří se vznášejí kolem účastníků debaty a kolem publika – ti už jsou z masa a krve. Jde tedy spíš o kompilaci projevů, přednášených takřka ex cathedra, což je škoda. Ale pořád je to lepší než to, co se mi stalo před pár lety, kdy moje účast v pracovní skupině na téma Biologie a společnost vyvolala extrémně agresivní reakci ze strany vědců. Měli za to, že můj statut kněze mi nedává žádné přednostní postavení ve veřejné diskusi o vědeckých otázkách, a že bych tudíž měl - mlčet! S potěšením konstatuji, že v pořadu Paprsky X  se nic takového neděje.
Pozorní posluchači měli tehdy možnost ode mne slyšet něco o křesťanském humanismu, o jeho úctě k důstojnosti člověka, o zvláštním postavení lidské bytosti, jejím životním hledání a potřebách. Skoro se ostýchám přiznat, že jsem měl dojem, jako by mně lidé ve studiu opravdu pozorně naslouchali. Byla to snad pro ně příležitost postavit se tváří v tvář svým vlastním otázkám o původu, osudu a smyslu lidstva?

Když se dnes řekne „věda a víra“, napadnou každého automaticky otázky spojené s bioetikou: začátek a konec života, genetika... Na vesmír myslí málokdo.
Ano, otázky spojené s tématem „věda a víra“ – ostatně i etické otázky – patří dnes spíš do oblasti biologie. Je to normální, vždyť se nás bezprostředně týkají. Ukazují to i průzkumy; lidé chtějí, aby byly státní finance investovány do výzkumu lékařského a pak výzkumu týkajícího se životního prostředí. Vědy o vesmíru v tomto směru zůstávají daleko vzadu. Chápu to. Nic to ale nemění na mém přesvědčení, že oblast, v níž se neustále prolínají věda s technologií a inteligence s odvahou, má v dějinách lidstva nezanedbatelnou úlohu. Vždyť vesmír fascinoval lidi od počátku!
Od té doby, co pracuji v prostředí vesmírných výzkumů, jsem zaznamenal řadu náboženských projevů. Každý samozřejmě slyšel, co 12. dubna 1961 prohlásil Gagarin: „Boha jsem na nebi neviděl.“ Ale víte, že američtí kosmonauti z Apolla 8 četli první kapitolu z Knihy Genesis, když na Vánoce 1968 kroužili kolem Měsíce? Slyšeli jste, že v katedrále v Cayenne byly zapalovány svíčky, když byla Ariane poprvé vypouštěna do vesmíru? Nebo že asi před pěti lety byl v Rusku zaveden zvyk, že pravoslavný pop žehná posádkám odlétajícím z Bajkonuru? Samozřejmě už nežijeme v době Galileově; astronomie a teologie už nejsou v trvalém konfliktu. Právě proto nadešel čas, abychom vytěžili co nejvíc z jejich lepších vztahů.
Když přemýšlím o vesmíru, vždy se mi vynoří slova osmého žalmu: „Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů... Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností.“
Kosmické dobrodružství člověka vyzývá, aby se překonal, a současně mu ukazuje, jak je ve vesmíru maličký. Není to zvláštní? A může se takové dobrodružství nedotknout i náboženské oblasti?

Jste členem Řádu bratří kazatelů. Pracují někteří z vašich spolubratří v podobné oblasti jako vy? Jak se staví váš řád k této činnosti?
Patří k tradici dominikánského řádu, že se zajímá o svět vědy. Rádi připomínáme postavu Alberta Velikého; v novější době je tu Dominique Dubarle, blízký hnutí Pugwash, ve kterém se sešli vědci z celého světa, aby usilovali o světový mír. Ve Francii byla asi před dvaceti lety založena skupina dominikánských bratří, kteří si za patrona zvolili právě Alberta Velikého. Patřím k ní spolu s třemi univerzitními profesory (přednášejí teologii, epistemologii, filozofii), jedním badatelem v oboru dynamiky tekutých látek a jedním teologem „z terénu“.

Které ze zmíněných témat je vám nejbližší?
Rád bych řekl, že všechna, protože všechna se nějak týkají lidské osoby - od genetických technik či umělého oplodnění až k otázce existence létajících talířů. Rád se věnuji diskusím vyvolaným kreacionistickými hnutími, tedy těmi, která vycházejí z doslovného chápání Bible, a to i ve vědecké oblasti. Oprávněně nás varují před jistou slepotou ve vztahu k vědám; nejde přece o to věřit v Darwina, ale v Boha. A Bible musí opravdu být oporou věřícího v přístupu ke světu. Jak ji ale číst, jak se postavit k tomu, že teologická tradice je živá, a ne vepsaná do mramoru? A jak přitom pečovat v první řadě o člověka, který byl přece stvořen a spasen od Boha? Je pravda, že pro nás pro všechny je pokušením dogmatismus, tedy nekompromisní, strohé hlásání vlastního teologického, vědeckého nebo politického přesvědčení. Je to jednodušší než vyhledávání debaty, oné disputatio, z níž můžeme mít strach, protože by nás mohla připravit o část naší jistoty. Známý francouzský biolog a filozof Jean Rostand měl bezpochyby pravdu, když nás varoval před „vědci“ a dával přednost „badatelům“.
Rozhovor připravil Oldřich Selucký

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou