"Nebudu sloužit" - obnovený boj proti Bohu

Vydání: 2008/15 Bejvávalo za socialismu líp?, 8.4.2008, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Ateismus coby aktivní popírání Boha, známý z minulosti, je prý překonán. Prý ho nahrazují různé typy pseudoreligiozity, „náboženského kutilství“, případně lhostejnost. Vzdor tomu ujištění se však v posledních letech šíří v Evropě projevy aktivní nechuti vůči církvi (církvím), vůči křesťanství i vůči víře v Boha vůbec. Někdo je tím překvapen.

Jev ne zcela, ale přece jen nový
Kdo v předlistopadových časech spojoval své naděje se „Západem“, vnímal ho jako prostředí Bohu víceméně nakloněné, snad i křesťanské. Byla to pravda velmi částečná. Nebyla to náklonnost, ale příměří, pragmatické ideové spojenectví západního liberalismu a náboženské víry (v daném případě křesťanské) proti komunistické hrozbě. Západ nám imponoval i tím, že se tam církve těšily politické svobodě. Když nás přátelé odtud upozorňovali, že zatímco u nás máme materialismus „dialektický“, u nich se šíří materialismus praktický, slyšeli jsme to neradi.
Komunistická hrozba byla realitou. Součástí její ideologické expanze byla ateistická propaganda. Toho, kdo se sovětské rozpínavosti obával (na Západě), nebo byl komunistickou praxí znechucen (u nás), proto ateismus tolik nepřitahoval. Vědělo se o pronásledování věřících v komunistických režimech. Hlásit se nápadně k ateismu a brojit proti křesťanství bylo „nevkusné“. Hrozba pominula, pamětníci odcházejí a nová generace se vyznačuje jinou vnímavostí. Zkušenosti a starosti rodičů nepřevzala. Tato generační diskontinuita otevírá novou epochu. V české společnosti je ten předěl zřetelně znát.
Triumf komunismu byl epizodou a světu otrnulo. V západní civilizaci, z níž jsme byli na čas vytrženi, ožily staré duchovní spory, jejichž původ lze vidět už v osvícenství. Navíc přibyla „nová kvalita“ v podobě konzumní životní orientace, kterou převzaly i nejširší vrstvy, neboť materiální komfort – od zemního plynu a automobilismu po spolehlivou antikoncepci – se stal obecně dostupným. Bezbřehá svoboda (vlastně libovůle) se nesrovnává s vírou v Boha, tím méně s křesťanstvím, jehož cílem je „království, které není z tohoto světa“. A katolictví, zahrnující křesťanskou tradici nejúplněji, je už dlouho světu nemilým trnem v oku (též kvůli hříchům katolíků samotných). Novou protináboženskou, protikřesťanskou a protikatolickou ofenzivou bychom proto neměli být překvapeni. Zejména my v českých zemích, kde máme s jejími předchůdnými podobami zkušenost už půldruhého století.

V politice, v kultuře, ve vědě
Ofenziva ateismu má vícero podob, ale není obtížné odkrýt společného jmenovatele. Jako první je nasnadě sféra politická. Evropská unie odmítá uznat, že integruje Evropu, kterou profilovalo křesťanství. Výmluvný je způsob, jímž byl „vyštípán“ eurokomisař Rocco Buttiglione. Nebo snaha prosadit v zemích EU legislativu, která je v rozporu s tradiční morálkou, profilovanou křesťanstvím (potraty, eutanazie, manipulace s lidskými embryi). Nebo úsilí uzákonit „antidiskriminaci“, která přehlíží i rozdíly objektivně dané. Nebo těžkosti, na něž naráží v některých západních zemích výuka křesťanského náboženství na školách. Někde jsou ve hře místně specifické okolnosti. Vládnoucí španělská levice tak činí, protože chce navíc dobojovat po svém jejich občanskou válku. Dánská justice shledala, že správcem farnosti může být pastor, který ztratil víru, je totiž zaměstnancem státu. Česko neratifikovalo parafovanou smlouvu se Svatým stolcem atd.
Jinou oblastí oné ofenzivy je kultura. Méně ta „vysoká“, spíše ta mediálně šířená „lidová“, především televizní. Odpovídá její povaze, že je technicky snazší vypustit do éteru kousavou glosu o církvi, o víře, než projev vstřícný (vyžadoval by více času). Televize hledá a svádí většinového diváka, je tedy v jejím zájmu podporovat jeho zaměřenost na přítomnou chvíli, jeho konzumní postoje, pasivitu a povrchnost. Hrdiny seriálů jsou lidé „moderní“, tedy „normální“. V té jednosměrné komunikaci se jí vyplácí živit i rozšířená protináboženská a hlavně proticírkevní klišé. Televizní praktiky ochotně přejímá tisk. Není jasno, zda mezi média počítat knihu, i když byla historicky prvním z nich. Ale i v beletristické produkci je znát, že protikřesťansky, proticírkevně laděný opus se snáze stává bestsellerem (Šifra mistra Leonarda). Militantní ateismus nachází četné příznivce v oblasti vědy, lépe řečeno mezi vědci, především z oblasti biomedicínských věd. Zasvětí-li kdo svůj život vědě, zejména výzkumu, má sklon podlehnout „paradigmatu vědy“ (přesněji přírodovědy) a svět vůbec vnímá pouze jeho optikou. Co je jí nepostižitelné, to ze svého zorného pole vylučuje. U nás si mnozí, zejména vzdělanější, za bývalého režimu vypracovali nechuť k termínu „vědecký světový názor“. Přesto zůstávají v hloubi duše materialisty (na Západě rovněž). Tak je tomu už dlouho. V 19. století probíhala konfrontace vědy a víry bouřlivě. Ve 20. století došlo mezi nimi k jakémusi klidu zbraní (odhlížím od expanze marxleninské ideologie). Dnes jsme svědky aktivizace ateismu ve vědeckých kruzích. Vzpomeňme pohrdavou reakci na ideu „rozumného plánu“ (intelligent design) v evoluci. Někteří vědci útočí na náboženskou víru až zlobně demagogicky, např. biolog Richard Dawkins knihou God delusion (volně: Bůh jako sebeklam), a dosahují velké popularity, což o jejich oponentech neplatí.

Společenská objednávka?
„Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč...,“ (Mt 10,34). Je míněn spor, nikoli vražedná zbraň, té se chápou svévolníci. Ten spor o církev, o Krista, o Boha tu byl vždycky, i když nestejně zavilý a ne všude naráz. Byla období, kdy propukal se zvláštní intenzitou. Například v počátcích epochy označované jako modernizace, kdy víra již slábnoucí ustupovala velkým pseudonáboženským ideologiím. V českém prostředí se tento proces zrychloval víc než jinde. Vzpomeneme-li naši razantně protináboženskou brožurkovou publicistiku z první půle 20. století, vidíme, že dnes nejde o něco zcela nového. Vždyť Dawkinsova „God delusion“ je jen variací na Marxovo „opium lidu“. Kouzlo „velkých“ ideologií (nacionalistických, socialistických) dnes polevilo (možná jen na čas). Na uprázdněné místo vstupuje nová ideologie, jejíž racionální zdůvodnění i slovní vyjádření je rozporuplné. Je to spíš životní pocit, pro mnohé ovšem směrodatný: pseudonáboženství konzumu, v jehož podloží lze tušit pradávné pokušení sebezbožštění člověka.
Hedonistická touha po slasti není ničím novým, konzumovat je příjemné. Západní civilizace se svým komfortem ji činí široce dostupnou. Dnešní společnost se nemíní té vymoženosti vzdát. Proč také, je-li člověk „svobodný“? Pojetí té „svobody“ se však znejasnilo. To není svoboda od útlaku, od despocie, od vykořisťování, od totalitních diktatur, svoboda člověka, který je obrazem a podobenstvím Božím. Toto má být svoboda i od omezení daných samotnou jeho stvořeností, svoboda od závaznosti rozumu a mravnosti (ta je přece „relativní“, každý si ji určuje sám), svoboda člověka, který je svým vlastním tvůrcem.
Je pozoruhodné, jak působivé je toto pokušení ve světě vědy, která si jinak ukládá přísná sebeomezení v podobě exaktnosti. Jde zejména o vědu biomedicínskou. Technologický pokrok jí umožňuje zasahovat samu dřeň života (na molekulární, tedy i genetické úrovni). Odtud i pokušení „vzít evoluci do vlastních rukou“, určovat její další směřování. Málokdo z vědců to prohlásí otevřeně, někteří se však nezdráhají tuto perspektivu razit nahlas, říkají jí „transhumanismus“. Není těžké rozpoznat v ní chiméru nietzcheovského nadčlověka. Proto ten odpor proti rušivé ideji „rozumného plánu“, proti omezením selekce a experimentace (s lidskými embryi, s jejich kmenovými buňkami aj.). Teoretičtí fyzikové jsou zdrženlivější, ale i někteří z nich se snaží zpochybnit jedinečnost „velkého třesku“ představou nekonečné „plurality vesmírů“ zcela odlišných od našeho.

Deus ex machina
Velikášský sen západní civilizace naráží na tvrdou realitu třetího světa, oslněného komfortem prvního, jehož úrovně nemůže dosáhnout, planeta neskýtá potřebné zdroje. Důsledkem je nejen nezadržitelný nápor migrantů, ale i zlověstný střet „Západ kontra islám“. Islám svého druhu, demoralizovaný a záštiplný, útočí ve jménu Boha (Alláha), údajně univerzálního, fakticky kmenově pojatého. Buď jak buď, na planetární scénu vstupuje náboženství, které Západ (v jeho případě křesťanské) už odkázal do privátní sféry.
Málokdo je ochoten přiznat tomuto nezvyklému jevu legitimitu (například Jürgen Habermas). Západ je vstupem nábožensky (spolu)motivovaného chování do veřejného prostoru zaskočen. Není divu, „poslové Boží“ (militantní islamisté) jsou agresivní a neúprosní, nasazují ochotně své životy. Západ tomu nerozumí.
Přísně vzato, nejde o konflikt mezi islámem a křesťanstvím (Západ už není křesťanský), ale mezi dvěma řády života, mezi tradicí a modernou, jehož dějištěm je především samotný islámský svět. New York, Londýn, Madrid atd., to jsou diverzní akce islámu svého druhu, který se cítí ohrožen, v týlu „nepřítele“. – Tomáš Halík kdysi nadhodil, že křesťané tomu všemu jaksi rozumějí a leccos by dovedli vysvětlit. Západ o jejich překladatelský servis nestojí. Vnímá především ohrožení svého liberálního řádu.
A pokud křesťané Západu reagují na výzvu islámu tím, že se rozpomínají (někteří s fundamentalistickým zápalem) na své křesťanství, stávají se v očích svého liberálního a levicového prostředí součástí onoho ohrožení. Islám i křesťanství jsou tak hozeny „do jednoho pytle“. Měly by být odkázány do příslušných mezí, do soukromí. Proto je třeba náboženství znevážit. Ta ateistická ofenziva je součástí této snahy. Je pravděpodobné, že vstupujeme do epochy vyznačující se – mimo jiné – eskalací napětí mezi křesťanstvím a liberalismem. Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay