Navzdory zimám nestudená tvář

Vydání: 2010/32 Křesťan a moderní hudba, 2.8.2010, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy

Říkal o sobě s humorem sobě vlastním: „Jsem jenom farář obecný neboli polní z fryšavského pralesa, něco jako viditelný pařez.“ A skutečně – Mons. Ladislav Simajchl zůstal převážně venkovským knězem a do žádné církevní kariéry nikdy nebyl „vyslán“, ačkoli osobnostní výbavou a vzdělaností patřil k přirozeným tahounům a vůdcům, kteří vidí dopředu, vyvádějí z ghetta a inspirují i mimo církev. Kariéru „neudělal“ nejen proto, že na kněze byl vysvěcen v roce 1948 a hrbení ani leštění klik mu nebylo vlastní, ale i proto, že se odnaučil naříkat a venkovské štace přijal za Bohem určené domovy a učinil z nich malá duchovní centra. Připomínal obrozence-buditele, jehož rodinou nebyla jen farnost, kde sloužil, ale vždy daleko početnější okruh přátel a učedníků z různých stran republiky, které oslovoval svými knihami i pravidelně rozesílanými meditacemi a úvahami. Věrný Kristův služebník Ladislav Simajchl zemřel na svátek sv. Cyrila a Metoděje ve věku osmdesáti osmi let a byl pohřben do hlíny v místě svého posledního působiště – ve Fryšavě pod Žákovou horou. Ladislav Simajchl byl mužem nepřehlédnutelným. Robustní chlapská postava s laskavou tváří, pořádné ruce, které se neštítily fyzické práce, rozvážný hluboký hlas, kterým uměl srozumitelně, sytě česky, s humorem, nebanálně a přitom bez moralizování vykládat slovo Boží i poradit při soukromém rozhovoru. Pokud mu zdraví dovolovalo, byl lidem do poslední chvíle stále k dispozici. Skutečně – stal se pevným viditelným pařezem, za kterým mohl každý přijít pro radu, svěřit se, rozmlouvat a hledat odpovědi. Učil, že největší ohrožení člověka nepřichází zvnějšku, ale je to jeho vlastní strach. A že sebezáchovné je umět se strašákům i vlastní nešikovnosti vysmát. V Simajchlovi se potkával estetický vkus s venkovskou zarputilostí, nebojácnost s psychologickým vhledem, kronikářská trpělivost s otcovskou prozíravostí i praktičností. Přitom jeho cesta ke kněžství nebyla jednoduchá. Chudé dětství na vysočinském venkově (narodil se 4. 6. 1922 v Horních Hamrech), učitelé vyhlašující pokrokovost vystoupením z katolické církve, kněží uvyklí na zkostnatělé pořádky starého mocnářství, maturita v roce 1941 bez perspektivy studia. Nic nenasvědčovalo tomu, že by student brodského gymnázia se zájmem o literaturu a filozofii zaklepal na vrata brněnského semináře. A přece se tak stalo. Existenciální zkušeností, která následně potvrdila správnost volby povolání, bylo válečné pracovní nasazení v Rakousku, na dohled od vyhlazovacího tábora Mauthausen. Dělnické prostředí, časté bombardování, život visící na vlásku, hovory na lágru a v krytech s vrstevníky rozličných národností a názorů (vášnivě tam tehdy diskutoval s věřícím komunistou Janem Skácelem i francouzskými dělnickými studenty bohosloví) v něm utvrdily předsevzetí být v budoucnu lidem nablízku a duchovně jim sloužit. Na kněze byl vysvěcen v červenci 1948 a jeho první farností se na dlouhou dobu staly Klobouky, kde mj. tvůrčím způsobem uskutečňoval závěry posledního koncilu, udržoval podnětné kontakty s východoněmeckou církví, prakticky se postaral o rodinu v té době vězněného básníka Václava Renče či zázračně přežil vážnou nehodu na motocyklu, která znamenala důležitý duchovní impulz v dalším kněžském životě. Legendárním se otec Simajchl stal v čase politického tání na konci šedesátých let ve svém novém působišti – brněnském Králově Poli. Výrazná pastorační aktivita zaměřená na mládež a intelektuálně laděnou obec, vyhlášené jazzové mše nebo účast na vzniku jednotného kancionálu mu však přinesly také řadu nepřátel i závistivců, a to i z vlastních kruhů. Začátkem sedmdesátých let, po několika výsleších na StB, byl za trest přeložen do Panských Dubének a roku 1981 do Fryšavy na Vysočině, do nejvýše položené farnosti diecéze, kde zima řádí až do jara a léto je krátké jako život motýla. V jednom z prvních dopisů z Fryšavy tehdy napsal svému příteli: „Když čtu ve farní kronice osudy předchůdců, moc mě to nerozveselí. Růžička tu byl rok a utekl, Adolf Peňáz rok, Boček rok, Pokorný deset let a zbláznil se, Pekárek rok, Marek dva roky, Slavíček utíkal po dvou letech. Zemřeli tu za dvě stě let jen dva kněží, oba mladí, předčasně, vystřídalo se tu padesát farářů. Co ti píšu, je už od garáže k silnici asi půl metru sněhu. Už mám zkušenost, že proházet cestu mi trvá tři až čtyři hodiny.“ A právě z tohoto vidrholce, navzdory všem ústrkům, zimám a normalizacím, vytvořil otec Simajchl přívětivé a hřejivé místo. Zde napsal řadu psychologicko- -pedagogických pojednání, sbírek kázání, promluv, katechetických a pastoračních pomůcek a reflexí, publikací regionálního charakteru (místní historie, legendy a pověsti fryšavského větrného kraje) i drobnou, neupovídanou brožurku Vzpomínky, která by si zasloužila nové vydání, doplněné o řadu rozhovorů, memoárových článků, dopisů, fotografií atp.: a to vše v dávno rozebraných nákladech, které výrazně přesahují sto tisíc výtisků. Mons. Ladislava Simajchla jsem na Vysočině poznal jako mužného duchovního otce a rádce. Seděl v křesle uprostřed své rozsáhlé knihovny jako nějaký východní mudrc, se psem Čudlíkem se dělil o půllitr čerstvé vody, klidně naslouchal a pak nevtíravě, ale jasnozřivě navrhl řešení, v rozličných karambolech uměl uvidět šťastnou vinu, podoben majáku v mlhách dokázal navést na pěšinu vedoucí z bludných končin. Dodnes si řadu jeho krátkých a hutných rad nesu jako „čerstvý vzduch“ s sebou. Velmi výstižná je v souvislosti s fryšavským knězem Augustinova modlitba, otištěná na jeho parte: „Pane, dal jsi nám ho, byl naší útěchou a silou života.“ Když jsem se otce Simajchla onehdy ptal na jeho představu o posmrtném životě, bez otálení a s psíkem na klíně odpověděl: „S Terezičkou říkám, že Tam kolem mne nebudou žádné studené tváře, a k tomu přidávám, po zkušenostech celého života, kdy válčím se svými chybami, lajdáctvím a neporadama, že nebe je místo, kde ani já nebudu moci nikoho zarmoutit.“

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay