26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Náš romský problém

11. 12. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/50 Role můžu v adventu, 11.12.2007, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Problémy jsme s nimi měli – a oni s námi – odnepaměti, nicméně: byli pro nás „cikány“ s malým počátečním písmenem, ale romantické poezii (Mácha, Puškin) byli zdrojem inspirace. Ještě po válce se zpívalo „Cikáne černý, cikáne věrný“ a „Cikánko ty krásná“. Dnes je srovnatelný projev nemožný. Něco se stalo. S nimi i s námi.

Zbloudilý národ
Co kdysi vyhnalo předky dnešních Romů z Paňdžábu, nevíme. Táhli západním směrem, do střední Evropy přišli před šesti stoletími. Důležitá věc: neprošli fází civilizačního vývoje, jíž byla epocha usedlého zemědělského života. To chybějící tisíciletí je znát, žijí ze dne na den. V Evropě už bylo vše rozděleno a obsazeno. Zůstali nomády. Zbraní slabého je lest. Dobové prameny uvádějí, že si osvojili v zájmu přežití taktiku ty usedlé přechytračit. Ti to prohlédli a zaujali ostražitý postoj. Na cikánech ulpěl punc podvodnictví (slovenské „cigániť“ znamená dodnes „lhát“).
Nakonec se dosáhlo jakéhosi soužití. Cikáni nabídli většinové společnosti servis, který ona přijala (obchodníci s koňmi, hudebníci, kotláři, hadačky z ruky aj.). Symbióza nebyla prosta jejich jistého parazitismu (drobné krádeže), což občas vedlo k represím, někdy i pogromům. Pořád ale šlo o koexistenci dvou kultur, kmenové nomádské a usedlé. I ta usedlá byla tradiční, předmoderní. Vzájemná snesitelnost byla možná.
Do modernizačního procesu, který zahájilo osvícenství, však cikáni, předkové dnešních Romů, nevstoupili. Absence zemědělského tisíciletí byla osudným handicapem. Romantismus, chvilková vzpoura proti modernizaci, ocenil v jejich nomádství volnost, rozlet, hodnotu, kterou oni vnímali po svém jako svébytnost, „romství“. Ale toto dílčí souznění doznělo. Industriální, urbanizovaná (a sekularizovaná) společnost už jejich servis nepotřebovala a vnímá je jako balast, jako živel práce se štítící. I vyhlášky naší první republiky začaly omezovat jejich „potulku“.

Nacismus – socialismus – kapitalismus
Radikální proměnu postoje k cikánům (od této chvíle jim budu říkat Romové) prosadil nacismus. Předurčil je – hned po Židech – k likvidaci. Před tím jich u nás žilo pár tisíc, měli česká příjmení (Janeček, Růžička), mluvili česky a tu a tam splynuli s domácím obyvatelstvem, jejich Jožka Kubík, primáš, byl skvělým reprezentantem slováckého folkloru. To byly výjimky, většinová společnost je už vnímala jako přítěž. Proto bylo možné zřídit u Písku koncentrák s českým personálem. Růžičkové a Janečkové skončili v Osvětimi. Přežila sotva desetina. V zemích, kam nacismus tolik nezasáhl (Francie, Itálie, Španělsko), přežili a jsou i se svým kočováním dodnes tolerováni.
Po válce se obnovilo romské tažení na západ. Na místa po Růžičkovi a Janečkovi přicházel z uherských nížin Oláh, Demeter a Lakatoš, kmen Romů češtiny neznalých a zdejším poměrům nepřizpůsobených. Socialismus s jejich způsoby rázně skoncoval. Chtěl je přimět k usedlému životu. Zakázal jim kočování. Vzali jim koně, nastěhovali je do činžáků, v nichž oni neuměli bydlet, a zaměstnali je ve fabrice nebo na stavbě. Obstáli jako kopáči, v továrnách to bylo slabší. Tehdy se na pracovní kázeň ani u „bílých“ tolik nehledělo. Ti i oni si zvykli na pochybné dobrodiní pečovatelského státu.
Socialistický pokus o asimilaci Romů ztroskotal. Našemu způsobu života se nenaučili, zato přišli o ten svůj. Zapomněli tradiční řemesla i kočovnický fortel. Organizace jejich kmenového společenství byla rozbita – včetně vžitých autorit, tedy i morálky. Stali se frustrovanou „nepřizpůsobivou minoritou“, na což mnozí reagovali chováním, které většina kvalifikuje jako asociální, případně kriminální. Pokud si někteří osvojili většinové standardy, snaží se od svých distancovat a splynout s většinou, která je přesto nepřijímá. Mají co dělat, aby obstáli, na nějakou buditelskou roli mezi svými nemají.
Kolaps socialismu byl pro ně další ranou. Racionalizující se ekonomika nestojí o jejich nekvalifikovanou pracovní sílu. Většina přišla o zaměstnání. Stali se „neplatiči“. Mají starost o přežití, jejich asocialita i kriminalita vzrostla, tenze uvnitř jejich společenství též. Ničí je „úžera“, někdy i heroin.

Demoralizace romská a – česká
Dnešní Romové už nejsou někdejšími nomády, ba ani těmi, jejichž pochybnou integraci aranžoval totalitní režim. Jsou těžce frustrovanou populací, pro většinovou společnost obtížně snesitelnou. Pozadí jejich sesuvu tvoří obdobný proces – demoralizace většinové (české) společnosti. Ta probíhá na jiné úrovni, je subtilnější, méně zřetelná, a když se chce, lze ji elegantněji zastřít.
Obě společnosti jsou rozbité, ta romská víc. Obě zaujímají k institucím parazitní postoj, Romové „vybydlují“, Češi „tunelují“ (tunelovat lze nejen velké podniky). Romové zapomněli romštinu a nenaučili se česky, mluví chudičkým „etnolektem“, ve srovnání s nímž je obecný úpadek české jazykové kultury méně nápadný. Schopnost sebekritické reflexe je na české straně snížená, na romské prakticky nulová. I zánik schopnosti nomádského života a tradičních romských řemesel má na naší straně protějšek. Ztratili jsme fortel svých předků, kteří jej tříbili za starého Rakouska a první republiky, i jejich schopnost postarat se o sebe. Romové, ale i mnozí Češi mají strach z budoucnosti a touží po „sociálních jistotách“. Pořád však vycházíme z toho srovnání jako „beati possidentes“ (šťastní, kdo mají). Romové nemají nic. Vztah obou populací, každé svým způsobem demoralizované, je zatím neřešitelný problém. Je tu oboustranná nenávist. Motto té romské zní dávejte, té české zmizte. Výkon té své svěřují Češi společenské spodině, která vede s Romy „boj o místo dole“. Čeští mladíci, kteří zmlátí či zabijí někoho z Romů, si dokazují, že sami „dole“ nejsou.

Řešit, anebo retušovat
Vztah většiny k této menšině připomíná vztah západních společností k třetímu světu. Jeho podložím je špatné svědomí. Tzv. vyspělé země se je snaží odčinit financováním projektů pomoci. Vytvořily si ideál multikulturního soužití (USA vsadily na pozitivní diskriminaci). A uložily si zdrženlivost v podobě politické korektnosti, tj. zákazu chování a rozhodování, jímž by se kterákoli minorita mohla cítit dotčena. Dobrá vůle „nediskriminovat“ (nečinit rozdíl) se ukazuje jako naivní, neboť rozdíly tu jsou a některé (např. mezi migranty z islámských zemí a domácími) se prohlubují.
U nás nelze ve vztahu k Romům mluvit o multikulturním soužití, protože ti o svou kulturu přišli. Pozitivní diskriminace, v USA zčásti úspěšná, by snad mohla být schůdnou cestou, ale zdlouhavou a nákladnou, k čemuž česká společnost není ochotna. Zavedli jsme jen politickou korektnost. Ta zakazuje mluvit o Romech „neslušně“. Není radno říkat „romští neplatiči“, ale jen „neplatiči“. Nemáme říkat, že jsou nepřizpůsobiví nebo že těsným soužitím s Romy trpí i neromští občané. Jsou to jen kosmetické úpravy. Jejich účinek je neblahý, znemožňuje svobodnou diskusi o našem romském problému v jeho plném rozsahu.
Reportáž TV Nova svedla některé Romy k emigrování do zámoří. Kanaďané zavedli vízovou povinnost a Britové ověřovali na ruzyňském letišti solventnost zájemců o návštěvu jejich země. Odmítnutými byli Romové. Nastal souběh dvou charakteristik: finanční vybavenosti a etnické příslušnosti. Britům šlo o to prvé. Naše média je obvinila z rasismu. – Předtím tu byla „Matiční ulice“. To ghetto nemělo vzniknout, ale jeho sousedstvím místní „bílí“ skutečně trpěli (dnes už tam nebydlí). O tom se „nesmělo“ mluvit, natož postavit plot. – Na obě aféry se časem zapomnělo (nedávno jsme tu měli „vsetínskou“ reprízu), ale jejich společný jmenovatel nadále existuje v podobě problému (konfliktu), jehož schůdné řešení nikdo nezná. Vynutí-li si jeho naléhavost lokální řešení, je nutně sporné. Uchopit téma ve všech jeho rozměrech znamená riskovat okřiknutí, obvinění z rasismu.
Politická korektnost se tváří jako morální imperativ. Její pohnutkou je obava, že otevřený („nekorektní“) přístup povede k eskalaci nevraživosti. Je to postoj pokrytecký. Ta nevraživost tu je a působí podprahově. Romové nadále vytvářejí z nezbytí ghetta, kde je čeká ještě hlubší propad. Média pranýřují protiromské výpady našich výchovně zanedbaných juniorů, ale veřejnost zůstává mrazivě netečná. – Romské téma je vytěsněno (politická korektnost působí jako cenzura). Jeho zamlčených aspektů se chápou kruhy, jimž se říká „krajní pravice“. Ta ale vyjadřuje cosi, co má reálné důvody, nesluší se však přiznat to nahlas. Zametání pod koberec vede k eskalaci napětí, jehož budoucí vyústění může být krajně neblahé.

„Co s tím já mohu dělat?“
Těsné soužití s Romy je těžko snesitelné. Veřejnosti vadí, že jejich živoření „na podpoře“ jde na její útraty, jinak ji to nezajímá. Pokud se v tom angažují humanitární organizace, neví se o tom. Úřady si objednávají sociálně inženýrské projekty, efekt není znám. Nikdo neví, co s tím. Romové až na výjimky nespolupracují, neumějí to. Většina by aspoň měla vědět, jak na tom jsou, ale nestojí o to a média proto mlčí. A my křesťané? Jsou výjimky (salesiáni, ojedinělí kněží či pastoři), jejichž úsilí má ráz drobné práce, ale mnozí z nás přejímají postoj většiny. Bylo však řečeno: Hladověl jsem – a nedali jste mi jíst...
My starší pamatujeme mizérii tzv. „normalizace“ i svou bezmoc. Přesto jsme si mohli každý předsevzít toto: „To svinstvo režimu musí u mě končit, nesmím je šířit dál!“ Pokud si někdo předsevzal víc, mohli jsme ho podpořit. – I vůči Romům můžeme uplatnit jisté minimum. Jejich vtahování do ghett (míst sociálního propadu) asi nezabráníme. Především se však braňme té všeobecné mrazivé lhostejnosti, zajímejme se o ně i o jejich bídu. Žebrajícím dávejme. Když nás některý pohorší, učme se, je-li jen trochu možno, odpouštět. A ty výjimečně odhodlané (humanitární pracovníky, aktivisty, asistenty, salesiány, romské zaměstnavatele apod.) podporujme. Mluvme s lidmi, kteří srší protiromskou nenávistí. Vítejme pokusy o pozitivní diskriminaci, i když je to nadlouho a budou s tím těžkosti, ale jiný projekt na stole není. Pamatujme, že jednou budeme souzeni, možná i překvapeni. Hladověl jsem – a nedali jste mi jíst...
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou