Nakupuji, tedy jsem...

Vydání: 2005/43 Umíte se zasmát sami sobě?, 24.10.2005, Autor: Clemens Breuer

Příloha: Perspektivy

Lidé se odnepaměti snažili hájit své základní potřeby. Ještě v počátcích industrializace byl život většiny z nich neustálým bojem o chléb vezdejší. Hromadit bohatství nad životně nezbytnou míru si mohla dovolit jen menšina ve významném postavení. Podle jedné definice znamená konzum způsob chování směřující k dosažení a užívání zboží a služeb. Označuje se tak nejen „normální“ spotřeba, která čelí nedostatku, ale i její nadstandard překračující míru nezbytnou k přežití: mrhání, hýření, plýtvání, zkrátka život v nadbytku.

S počátky konzumní společnosti se setkáváme už v 18. století. V Anglii tehdy už čtvrtina obyvatel pila čaj, kouřila tabák a sladila cukrem. Počet těch, kdo měli přístup k luxusnímu zboží, postupně rostl. Obchody sice vznikaly už ve středověkých městech, ale zlatý věk městského maloobchodu, předzvěsti konzumní společnosti, nastal až po roce 1870. Pak se začaly objevovat obchodní domy. První komoditou byly potraviny, následovala konfekce a výrobky chemického průmyslu. V půli 19. století vznikala konzumní družstva, svépomocné organizace konzumentů.

Jak dosáhnout štěstí?

Konzum byl vždycky nejen uspokojováním základních potřeb, nýbrž i znamením sociální, genderové, etnické i jiné příslušnosti a pozice. Souvisel tedy s faktory společenského pohybu. Sebevědomí a prestiž potvrzovalo nejprve hrdinství a lovecká zdatnost, později i hromadění majetku a jeho prezentace. Při tom druhém zůstalo dodnes. V rozvinutých zemcích je to dokonce masový jev. Vedle konzumu jakožto běžného užívání stojí – v závislosti na daných možnostech – i konzum jako glorifikující kult.

Atributem konzumně orientované společnosti je dnes např. mobilní telefon a automobil. Uživatel mobilu rovná se důležitá osoba. Tato téměř „mýtická“ rovnice platí už řadu let a nějaký čas ještě platit bude. Mnohým současníkům se auto stalo kultovním objektem, za nějž jsou ochotni vydávat nehorázné sumy. Podle jistého sociologa je „pro rytíře masové demokracie auto koněm i brněním současně“. Tam, kde tradiční náboženské vazby slábnou, nastupují na jejich místo jiné, kvazináboženské. Ve světě zbaveném kouzla se chce člověk nechat okouzlit – konzumem.

Vzniklá konzumní společnost jen nerada svoluje k ústupkům. Může to souviset i s tím, že šířící se konzumismus nabývá rysů jakéhosi světového náboženství. Podle některých autorů se navíc dělí na dva typy, resp. dva proti sobě stojící bloky: konzumistický kapitalismus a antiamerikanismus. První si zjednává uznání nenásilným způsobem, druhý krvavou cestou. Islámskému fundamentalismu lze rozumět také jako reaktivnímu výtvoru těch, kdo nekonzumují.

Na klasickou otázku katolického katechismu „proč je člověk na světě?“ dávají média a konzumní průmysl zdánlivě dostatečnou odpověď: Štěstí člověka spočívá ve spotřebě pozemských statků. Čím více jsou užívány, tím více přispívají k ekonomickému růstu, jsou tedy společenským přínosem. Platilo-li na počátku novověku Descartovo „myslím, tedy jsem“, pak už několik desetiletí platí „konzumuji, tedy jsem“.

Posedlost zdravím a zevnějškem

Myšlení poznamenané spotřebou a praktickým materialismem určuje i orientaci biomedicínského rozvoje. Jeho vymoženosti nás stavějí před etické a morální problémy, jaké v minulosti buď neexistovaly, anebo byly vnímány jen jako okrajové. Neprobádanost této oblasti se projevovala i tím, že zdravotní handicap, nemoc i smrt byly přijímány jako nevyhnutelný osud odpovídající Boží vůli.

Dnes probíhá zásadní změna postoje lidí k jejich fyzické konstituci. Vždy platilo, že „šaty dělají člověka“, dnes to už nestačí. Tělo samo se stává tvárným materiálem, který má odpovídat ideálu krásy dle současné módy, jak ho prezentují média - zatímco realita široce osciluje od anorexie až po otylost. Rozpor mezi společenskou normou a skutečností je značný - každý má nějakou tu chybu na kráse. Proto bude mít kosmetická medicína včetně plastické chirurgie co na práci. Zdá se, že hranice mezi medicínsky smysluplným a zbytečným, ba škodlivým, mizí.

Dosud jsme rozlišovali mezi právem každého na nedotknutelnost jeho těla a zdravím, které však nepředstavovalo stejně vymahatelný nárok. I tento rozdíl se vytrácí. Vzpomeňme na lékaře, který v předporodní době nerozpoznal tělesné postižení a po porodu byl konfrontován s nárokem na „odškodnění“.

Posedlost zdravím i konzumismus připomínají stále častěji náruživost. Té přibývá i v jiných podobách. Dramaticky se snížil věk, kdy dochází k první zkušenosti s alkoholem a cigaretou. Ostatně každé šesté dítě v Německu má rodiče tak či onak závislé. Riziko vzniku závislosti je pak u něj osminásobné.

(...)

Člověk sám sobě záhadou

Na prahu 21. století se objevila řada spisů pojednávajících o „záhadě člověka“. Politolog Francis Fukuyama v jedné ze svých posledních knih hovoří o „konci člověka“ (Our Posthuman Future: Consequences of the Biotechnology Revolution, 2002). Varuje před dramatickým ovlivňováním liberálních demokracií a energicky hájí ideu lidské přirozenosti, lidských práv a lidské důstojnosti. V roce 2003 vydal marketingový expert z univerzity v Essenu Norbert Bolz sborník „Co je člověk?“. Ten konstatuje, že dějiny novověku se stávají dějinami narcistických onemocnění. „Koperník vyvedl Zemi ze středu světa do okrajového postavení, Darwin snížil člověka na úroveň zvířete a Freud ukázal, že lidské Já není pánem ve svém domě.“ Nakonec se bude pracovat už jen na výrobě myslících strojů. Podle Bolze najde západní racionalita v robotech svůj konečný příbytek.

V současné době se setkáváme s hluboce rozporuplným obrazem člověka. Ten dosud nikdy v dějinách neměl na své straně tolik inovací, vynálezů, objevů (např. v genetice), které mu mají usnadnit a zkvalitnit život. Nesmírné rozšíření znalostí má ale svůj rub: člověk přestává rozumět sám sobě a stává se sám sobě záhadou.

Široce sdílené přesvědčení, že demokracie je nejosvědčenější formou státní organizace svobodné společnosti, spočívá na většinovém principu, tedy i na sdíleném respektování ústavnosti. Obrana demokracie se pak zakládá na uznání důstojnosti člověka a od ní odvozených lidských práv. Zajišťuje-li stát pokojné soužití občanů, má v co nejširší míře garantovat každému právo na život. Toto nepodmíněné uznání základních práv představuje etický základ jinak světonázorově neutrálního státu. Přesto se dnes často setkáváme s koncepty zásadního relativismu, jehož zastánci se domnívají, že právě on dopomůže demokracii k jejímu plnému rozvoji. Zatímco v politické oblasti hovoříme právem o pluralismu, etický relativismus ve své radikální podobě působí na demokracii zhoubně.

Ze slepé uličky zpět

Zažíváme tedy situaci, kdy je se vší rozhodností hlásána idea lidských práv, ale současně je stejně rozhodně zaujímán antimetafyzický postoj. Obojí je v příkrém rozporu. Jak zdůvodnit při důsledně antimetafyzickém postoji např. odmítnutí vraždy novorozeného dítěte? Jedině subjektivními emočními nebo pragmatickými důvody. Práva osoby jsou však nepodmíněná, nezávislá na splnění kvalitativních podmínek, posuzovaných nota bene těmi, kdo už jsou příslušníky právně uvažujícího společenství.

Z rozprav, na něž sami jejich účastníci vznášejí požadavek „rozumnosti“, se dnes vytrácí křesťanské pojetí člověka coby obrazu a podobenství Božího i kantovská idea samoúčelu lidské osoby. Odpovědi na otázku „kdo je člověk?“ se tak stále více vzdalujeme.

Teolog Dieter Hattrup to charakterizuje výstižně: „Novověk byl spotřebováváním pravdy bez doplňování jejích zásob. Jeho konec je i koncem zásob. Sekularizace staví na předpokladech, které sama nedokáže zaručit. Žije z představy království Božího na zemi, které se pokusila odloučit od království Božího na nebi, aniž si povšimla, že s odchodem kapitálu končí i úroky.“ – Východiskem z tohoto dilematu je návrat k původním křesťanským hodnotám a tradicím. Oživená víra tak může opět rozmnožovat kapitál shromažďovaný po staletí a lidé znovu najdou odpověď na otázku, kdo je člověk: „Bůh je stvořitelem, spasitelem a vykupitelem člověka, jeho cílem a naplněním jeho života.

Hodnotu a smysl lidského života nezakládá konzum, nýbrž poznání, že život je darem Božím, který člověk na konci svého pozemského putování – v očekávání života věčného – vrací zpět svému tvůrci.“

* * *

Převzato z listu Die Tagespost (18. 8. 2005). Mírně kráceno, mezititulky zčásti redakční. Přeložil pp.

* * *

Kdo má právo na život?

Postmoderní myslitelé soudí (a stále širší sektory veřejnosti cítí), že subjektem práva na život se stává člověk teprve tehdy, je-li jako člověk lidským společenstvím přijat. To nastane, jakmile bude sám schopen projevit atributy lidství, tj. vědomí vlastní subjektivity, schopnost navazovat vztahy k druhým, smysluplně (verbálně) s nimi komunikovat apod. Člověk se tedy stává člověkem v plném smyslu, teprve když je okolím jako takový uznán. Tomuto etickému pojetí se říká asentismus (angl. to assent - uznat, schválit). Nenarozené dítě nemůže s uznáním počítat automaticky, ale jen podmíněně. Uznají-li je rodiče (dnes prakticky matka) za lidskou bytost, právo na život má; neuznají-li, nemá. Předpoklad, že bez ohledu na projevy a uznání lidskou bytostí prostě je, platí za „metafyzický“. Jenže my žijeme ve věku „postmetafyzickém“, a proto je takový předpoklad naivní, resp. absurdní (důsledně vzato, má „vyhráno“ až dvou- či tříleté dítě). – Zdrojem mravnosti i práva je tu konvence. Je to názorná ilustrace sebeničivých tendencí společnosti, která vsadila na postmoderní relativismus. Ten člověka odosobňuje. A ti, kdo si to nechají líbit, se pak stávají odosobněnými a nezbývá jim jiný modus vivendi než  konzum.

V současných bioetických polemikách razí asentistický pohled např. Peter Singer, uznávaná autorita v kruzích pragmaticky smýšlejících lékařů (a nejen jich).

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay