Vydání: 2008/38 Naše víra v začarovaném kruhu, 16.9.2008, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Občanské sdružení slovenských katolíků Pastor bonus vyzvalo vládu, aby zřídila „centrum terapie homosexuality“. Na to reagovala Mária Ščepková ze sdružení Medzipriestor rozsáhlým otevřeným dopisem „Trpké ovocie terapie homosexuality“. – Není naší věcí vstupovat do slovenské veřejné debaty, ale předejděme nedorozuměním, která by mohla vyvolat (či posílit) u nás. Otázka homosexuality je jablkem sváru mezi konzervativně a liberálně smýšlejícími lidmi všude na světě (například dnes otřásá anglikánskou církví), neboť problematizuje koncept lidské přirozenosti a vnáší nejistotu do pojímání smyslu a účelu rodiny. V obojím směru se zvláště činí liberální média, která se svým relativismem těší všude na Západě privilegované pozornosti. Racionální debata na toto téma je nesnadná i u nás. Proto do ní vstupujme s fundovanými argumenty. Odkaz na údajnou léčitelnost homosexuality mezi ně nepatří. Před čtyřmi lety pořádala Česká křesťanská akademie tematický seminář za účasti lékařů, sexuologů, psychologů, sociologů, katolických i evangelických duchovních i představitelů našeho episkopátu. Měl přispět k ujasnění chápání homosexuality v době, kdy se poslanci chystali jednat o takzvaném registrovaném partnerství. Jeho závěry uvedly Perspektivy 2/2004. Je užitečné si je připomenout.
Homosexualita je označení nepřesné. Je třeba rozlišovat homosexualitu jako trvale preferovanou orientaci (ta může existovat u téhož jedince vedle orientace heterosexuální, pak mluvíme o bisexualitě) a homosexuální chování, které bývá situačně podmíněné. Je pravda, že diagnóza homosexuality byla vypuštěna z mezinárodního seznamu poruch zdraví, ale stalo se tak pod tlakem liberálních politických sil; nejde o důsledek nějakého nového poznání. Mluvčí současného homosexuálního emancipačního hnutí a spolu s nimi též stoupenci ideologie ultraliberalismu (feministky, mnozí „zelení“ aj.) vydávají homosexualitu za variantu normy, podobně jako třeba leváctví. Ona je však abnormitou, která je překážkou přijetí rodičovské role v jejím plném smy- slu. Ani darwinovský evoluční biolog nepopře, že se ve vývojové řadě prosadil pohlavní dimorfismus a že mu byla „svěřena“ funkce biologické reprodukce. Na tom nic nemění fakt, že muž-gay je schopen oplodnit ženu a lesbická žena je schopna počít. Optimálním prostředím pro dítě je rodina, kterou zakládají (a udržují) matka a otec.
Lidský jedinec prochází od početí složitým procesem zrání, v němž se formuje jeho tělesná struktura a posléze i jeho psychické funkce včetně jejich celku – osobnosti. Platí to i o jeho sexualitě. Do tohoto procesu zasahují faktory biologické, psychologické (vztahové) i kulturně společenské. Výsledkem může být deformace či nedozrálost. Homosexuální chování může být projevem sexuální, resp. mentální nezralosti. Příčinu trvalé homosexuální orientace neznáme. Genetika ji zatím nevysvětluje. Známe životopisy homosexuálů, kteří se tímto směrem vyvíjeli plynule od dětství. Že mohou být ve hře faktory předem dané („konstituční“, jak se říkávalo), je nasnadě. Jedním z nich může být hormonální prostředí v těle těhotné matky (tato hypotéza, jistě zajímavá, není dosud ověřená).
Buď jak buď, populární názor, že homosexualita je věcí svobodné volby, odporuje našim znalostem a je poctivé jej opustit. Snad v jediném případě lze mluvit o svévolném rozhodnutí: když si pohlavně zralý, leč hedonicky laděný muž či žena usmyslí „zkusit“ homosexuální styk (nebo třeba skupinový sex). Zdá se, že těmto experimentům byly nakloněny některé lokální kultury ve fázi svého úpadku. Dovolávat se takového zneužití svobody v úvaze o homosexualitě je však nekorektní.
Otázka léčitelnosti homosexuality vyvstala až v moderní společnosti. Freud, zakladatel psychoanalýzy, předložil její psychologický výklad a zaujal postoj terapeutického optimismu. Její biologickou (spolu)podmíněností se nezabýval. Jeho metoda byla úspěšná u homosexuálního chování lidí osobnostně nezralých či neurotických, ale s „pravou“ homosexualitou nepořídila a byla opuštěna. Ojedinělé pokusy dopadaly vesměs nešťastně a Mária Ščepková, která na to v otevřeném dopise poukazuje, má pravdu.
Spontánní odpor k homosexualitě, zakoušený mnohými heterosexuály, je důvodný: je to sebezáchovný „obranný reflex“, neboť sexualita je strukturou dosti křehkou. Stoupenci homosexuálního emancipačního hnutí jej neprávem označují za „homofobii“. Homosexualita nadále zůstává otevřeným problémem biologickým, psychologickým, společenským i politickým (též pastoračním). Je otřesem pro rodiče homosexuálních dětí (ty je třeba i nadále rodičovsky milovat). Je záhodno nadále zkoumat, chápat, diskutovat i poukazovat na politizaci („ideologizaci“) tématu. Ale představu o léčitelnosti je radno ponechat stranou.