Na okraj jednoho výročí

Vydání: 2014/26 Církev zřídila investiční fond, 24.6.2014, Autor: Tomáš Petráček

Příloha: Perspektivy

Proč si dnes připomínat válečné události z let 1914 až 1918?
 
Ještě než hrůzy druhé světové války zastínily události let 1914–1918, označovali lidé tento konflikt pojmem „velká válka“, případně „světová válka“. A to zcela právem, neboť šlo o událost v mnoha směrech závažnější, než byla pak druhá světová válka, představující spíš dovršení procesů započatých a rozpoutaných válkou první.
 

Evropa nesmyslné válce obětovala celou jednu generaci.Snímek Národní archiv

Situaci na přelomu 19. a 20. století můžeme v mnoha směrech označit za vrchol civilizačního vývoje Západu. Evropa je nejrozvinutějším kontinentem světa, který přímo či nepřímo kontroluje prakticky celý svět vyjma nastupujících velmocí, jako byly Japonsko, Spojené státy a samozřejmě Rusko – to je však součástí evropské politiky. Její kulturní, civilizační, technologická, ekonomická a vojenská převaha je nesporná a evropské země jsou vzorem modernizace pro elity třetího světa. To vše závisí na mnoha faktorech, z nichž na prvním místě převažuje schopnost inovovat, adaptovat, experimentovat a vynalézat, která na předminulém století fascinuje asi nejvíce.

Co předcházelo?

Stínem prudkého rozvoje se stala neutěšená sociální situace, hlavně továrního dělnictva, které – vytrženo ze svých původních vazeb – strádalo v nelidských podmínkách. A to do doby, než jejich profesní (odbory a spolky) a politické (sociálně-demokratické a křesťanskosociální strany) organizace prosadily změnu a než státy začaly vytvářet pracovní a sociální zákonodárství. K tomu nutno přičíst vznik a nárůst moderního nacionalismu s jazykovým a biologickým pojetím národa jako osudové jednotky nadřazené jedinci i ostatním kolektivním identitám, vznik sjednocených národních států a také ideologie pokroku vědy a racionality.

Rostoucí dynamika vývoje ovšem řadu lidí děsila, mnozí se obávali, že nestačí tempu doby, novým jevem byly časté neurózy a hysterie. Součástí tehdejší mentality byly netolerantní sekularistické a liberální proudy stejně jako různé alternativní myšlenkové proudy nihilistů, anarchistů a komunistů považujících například náboženskou víru za přežitek minulosti.

Kdo válku rozpoutal?

Mezi historiky dodnes probíhá spor, kdo světovou válku vlastně rozpoutal. Když skončila, byly za viníky prohlášeny Německo a Rakousko-Uhersko, ale hovoří se i o obavách Německa z obklíčení sílícím Ruskem a revanšistickou Francií, která chtěla zpět Alsasko a Lotrinsko, či o ambicích Anglie. Jisté je, že zavražděním následníka trůnu v Sarajevu se daly do pohybu události, které vedly k jejímu vyprovokování.

Události se daly do pohybu vyhlášením války Srbsku ze strany Rakouska-Uherska na základě nesplněných, ovšem spíše nesplnitelných podmínek ultimáta. Pak už podle svých závazků vstupovaly do války další státy. Výsledek byl nakonec takový, že se prakticky celá Evropa ocitla ve válečném konfliktu, otevřely se fronty na západě, východě, později i v Itálii a Rumunsku a válčilo se rovněž na Blízkém východě. Všechny strany pokládaly své motivy za legitimní a válečná propaganda se rozjela na plné obrátky.

Vzhledem k zavedení všeobecné branné povinnosti pro všechny muže a díky moderním prostředkům mobilizace pomocí železnice a telegramů bylo možné poslat do války milionové armády. Celkem bylo mobilizováno přes šedesát milionů mužů. Ještě závažnější byl německý koncept totální války, který se objevil ve chvíli, kdy se vzdalovalo prvotní očekávání rychlé vítězné války. Opět šlo o nový prvek, kdy pro dosažení vítězství bylo možné a oprávněné použít všech prostředků. Hlavně to ale znamenalo konec rozlišování mezi civilisty a vojáky – všichni státní příslušníci nepřítele se stali legitimním cílem vojenských akcí, což zdůvodnilo potopení lodi Lusitanie, jež oficiálně přivedlo do války Spojené státy, ale vedlo to rovněž k německému vyhlášení ponorkové války či později k bombardování, byť se tyto tendence naplno projevily až během druhé světové války.

Neúcta k lidským životům

Vysokou míru utrpení vojáků způsobily technologické inovace jako letadla, vzducholodě, objevily se tanky, bojištím zákopové války vévodily granáty a hlavně kulomety, které masakrovaly tisíce vojáků v nesmyslných šarvátkách o desítky metrů bojiště mezi zákopy nepřátelských stran. K tomu musíme připočíst chemické zbraně, použití bojových plynů jako yperit, objevil se fenomén ostnatého drátu, miny, nástrahy, zajatci byli umisťováni do táborů, které se svými podmínkami a úmrtností mnohdy blížily budoucím koncentračním táborům.

Neúcta vojenských a politických elit k lidským životům, když ve všech státech, hlavně však v Německu a Rakousku-Uhersku, převzali vedení váleční jestřábi, se naplno projevila během slavné bitvy o Verdun v roce 1916. Německá generalita přijala tezi, že je třeba Francii lidsky vykrvácet a spolehnout se, že Německo má více branců a vojáků; proto vrhla do ofenzivy statisíce vojáků s vědomím, že je posílá na jistou smrt, a to s cílem, že stejně velké utrpěné ztráty populačně slabší Francie neustojí. Byla to zrůdná myšlenka prozrazující naprostý nezájem o osudy a životy statisíců vojáků, kteří měli tuto „strategii“ realizovat.

Úměrně tomu, jak se válka prodlužovala, množily se případy odmítání boje, dezerce, povstání vojáků i celých jednotek, jimž předcházelo vynucování slepé poslušnosti mužstva, přísné fyzické tresty, ale rovněž střílení a věšení vojáků odmítajících vykonat rozkazy nebo se pokoušejících o dezerci. Ve velkém rozsahu bylo zasaženo i vnitrozemí bojujících států, kde se konaly hladové bouře, demonstrace či stávky opět potlačované s velikou krutostí. Aby neštěstí nebylo málo, přišla na jaře 1918 epidemie španělské chřipky, jež podle odhadů ztrojnásobila počet obětí – zatímco válečné události a jejich dopady stály životy zhruba deseti milionů obyvatel, pandemie chřipky v letech 1918–1920 přinesla dalších dvacet milionů.

Válka neskončila kvůli drtivému vojenskému vítězství na bitevním poli, nýbrž v důsledku vyčerpání válčících stran. Zvítězily velmoci, které mohly mobilizovat díky svým koloniím větší počet lidí a jimž důležitým způsobem pomohlo otevření nové fronty v Itálii a Řecku stejně jako finance i vojáci Spojených států. V době uzavření míru byly německé jednotky stále na území Francie a Belgie, Německo ani Rakousko-Uhersko nebyly v pravém slova smyslu vojensky poraženy. Přesto se s nimi naložilo v mírových jednáních způsobem, který zanechal hodně hořkosti a otevřel cestu revanšistickému snění a náladám. Objevil se mýtus o dýce politiků, kteří podrazili válečné úsilí německé armády, jež přes všechny hrůzy vyšla z války s velkou prestiží a generálové Hindenburg a Ludendorff platili za celebrity své doby. Mír uzavřený 11. listopadu 1918 znamenal velkou úlevu, ale škody, které Západ utrpěl, se začaly teprve projevovat.

Dopady „velké války“

Důsledkem byla neúcta k lidskému životu obecně a nenávist ke společnosti a jejím hodnotám, která tohle všechno dovolila a připustila. Všechny velké evropské národy utrpěly ztráty na životech v řádu milionů, které v nich zanechaly hluboké rány a současně vysvětlovaly značnou neochotu Francie a Anglie vstoupit po dvaceti letech do nového konfliktu, nemluvě o trvale podlomeném demografickém růstu. Miliony mladých mužů zkrátka Evropě chyběly. Ale i ti, kteří válku přežili a vrátili se, byli často fyzicky, duchovně a morálně oslabení, zranění a v mnoha případech i zmrzačení. Evropa nesmyslné válce obětovala celou jednu generaci.

A právě tato zmrzačená, ztracená generace si odnese nedůvěru ke společnosti a zároveň ochotně naslouchá alternativním proudům a elitám, které slibují, že na rozdíl od hodnot liberálně kapitalistické společnosti oni neselžou. Ještě během války se uděje bolševická revoluce v Rusku – aby německá tajná služba oslabila trojdohodu a vyřadila Rusko z válečného úsilí, zajistila přepravu V. I. Lenina, který v Rusku nastolil krutý bolševický režim a uvrhl zemi do vyčerpávající občanské války.

Hned po skončení války se levicové síly komunistického ražení pokusí o převraty v Německu, Maďarsku či na Slovensku, čemuž napomůže rozpad a rozklad původních státních útvarů. Vzniknou nové národní státy vyznačující se nestabilitou, zranitelnými a nejistými hranicemi a v jejich rámci nespokojenými národnostními menšinami. Na jedné straně pozorujeme rozvoj demokratického hnutí například v Německu, Československu i jinde, na straně druhé narůstá pokušení totalitních režimů. Proti nebezpečí komunismu se státy brání pomocí autoritářských režimů a oporu vidí právě v ideologiích fašismu a nacismu. Vypuknutí hospodářské krize po roce 1929 a neschopnost demokratických sil se s ní vypořádat přesune jazýček vah ve prospěch totalitních a autoritářských režimů.

Účast českých zemí

Obyvatelé české země obojího jazyka, tedy Češi i čeští Němci, přinesli válce svou daň krve a utrpení podobně jako jiné evropské národy. Na návsích našich vesnic stačí najít příslušnou pamětní desku, abychom zjistili, jak velice válka zasáhla každou českou obec, kolika rodin se dotkl pařát smrti, nemluvě a tom, kolik lidí zemřelo v důsledku španělské chřipky či na následky válečného strádání, podvýživy a dalších nemocí. V řadách rakousko-uherské armády statečně bojovaly statisíce obyvatel českých zemí (padlo přes 138 000 mužů). Jejich vojenské výkony přitom byly očerněny válečnou propagandou militantních rakouských proněmeckých kruhů, které Čechy líčily jako státně nespolehlivé obyvatelstvo a notorické zrádce, kteří bez boje přebíhají k ruskému nepříteli. Ve skutečnosti bojovali za svoji rakouskou vlast na všech frontách statečně a spolehlivě.

Jejich roli ovšem překryl přínos československých legií, armád, které zformovala Masarykova zahraniční akce v Rusku, Itálii či Francii, a to zdaleka nejen z československých dezertérů z rakouské armády. Jejich hrdinství a vojenské výkony, které jsou nesporné a fascinující, viz například sibiřskou anabázi československých legií, zapadaly mnohem lépe do ideového konstruktu nově vzniklého státu, ačkoli velikostí i počtem obětí (přes pět a půl tisíce) jsou s podílem vojáků v rakouské armádě nesrovnatelné. Velikost národa a jeho inteligence se pozná i podle schopnosti integrovat různé tradice a odkazy, a proto bychom měli v české národní tradici najít místo také pro obyvatele českých zemí českého a německého jazyka, ať už nosili rakouskou nebo legionářskou uniformu.

Výzva k bdělosti

Příběh první světové války ukazuje, že génius Západu, který je géniem křesťanství, dokázal nakonec překonat i toto osudové selhání evropských elit a vytvořit společnost a civilizaci, jež je vzorem a útočištěm velké části světa. Dějiny jsou otevřený proces a žádné trendy se v nich nenaplňují „mechanicky“ a „samy“. Stačilo málo, a hrůzy první světové války nemusely nastat. Buďme proto bdělí, aby nás jakékoliv politické, mocenské či hodnototvorné elity už nikdy nevtáhly do podobné tragédie.

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy

Diskuse

Velká válka Zrušený uživatelský účet 30.6.2014 19:46
Dovolil bych si podotknout, humila 24.6.2014 23:33
Podceňován bývá i tzv. "demokratický" faktor Michal 24.6.2014 21:35

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay