Mučedníci zbytečně neumírají

Vydání: 2008/21 O důležitých životních okamžicích, 20.5.2008

Příloha: Perspektivy

Ještě nedávno jste pracoval v jedné brněnské nemocnici. Lékařem jste přes padesát let. Jak jste se ke svému povolání dostal?
Za války jsem v Osvětimi pracoval v nemocničním bloku. Viděl jsem nejen smrt, ale i účinnou pomoc. Po válce jsem uvažoval o tom, že bych studoval jazyky. Záhy ale bylo jasné, že tato studia znamenají i pojetí oboru v duchu komunistické ideologie, proto jsem se rozhodl pro medicínu. Chtěl jsem se od války co nejrychleji odpoutat.

Promoval jste v roce 1950. Nelákali vás do strany?
Vstup do KSČ mi byl před únorem 1948, ale i potom několikrát nabízen. Odmítl jsem a vidíte, nic se mi nestalo.

Vyrůstal jste v moravském Podivíně. Jaké bylo vaše rodinné zázemí?
Otec byl inženýrem zeměměřičem a maminka učitelkou, která po narození dětí přestala učit a plně se nám věnovala. Měl jsem dva bratry a sestru. Rodiče prosazovali principy křesťanství, oba pocházeli z věřících rodin. Nebyli praktikující, protože otec měl výhrady k některým vnějším záležitostem církve, ale myslím, že se jako křesťané chovali. V roce 1929 jsme se sestrou prodělali spálu, sestřička bohužel zemřela.

A jací byli vaši dva bratři?
Libor a Lumír studovali břeclavské gymnázium. Povahou byli ale každý jiný. Lumír psal básně, publikoval, líbil se dívkám a ony jemu, měl spoustu přátel, dovedl uvažovat prakticky. Libor byl štíhlý obrýlený intelektuál, rozvážný, hloubavý, rezervovanější, modelář a skvělý sportovec. Na rozdíl od Libora jsem v tělocviku nevynikal a on mi to měl trochu za zlé.

Máte v paměti nějaký konkrétní „obraz“ z 15. března 1939?
Ráno jsem jako obvykle cestoval do hodonínského gymnázia. Najednou nás zastavili němečtí vojáci na motorkách. Čekali jsme v autobusu, než přejede německá vojenská kolona. Ve třídě panovala skleslost. Profesor nás poslal domů. Cestou k nádraží měla prodejnu uzenin kostelecká firma Jebavý. Byla obsypána Němci a ti „žrali a žrali, až jim kútkama teklo“, platili uměle nadhodnocenými markami. Bratr Libor odešel společně s několika kamarády na začátku roku 1940 jižní cestou do Francie a vstoupil tam do československé zahraniční armády.

V bojích ve Francii se vyznamenal, a proto mu ve Velké Británii nabídli, aby se přihlásil do výcviku pro plnění zvláštních úkolů v okupované vlasti. A v dubnu 1942 byl v rámci paraskupiny Bivouac vysazen do protektorátu. Předpokládám, že jste o tom neměl ani tušení...
Až 8. května 1942! V noci, když jsem usínal, někdo zaklepal na okno. Podívám se přes sklo a vidím Borka – tak jsme bratrovi říkali. Otevřel jsem a on skočil dovnitř. Popsal, jak se vrátil jako parašutista, že ho ve Zlíně při přestřelce chytili čeští četníci a předali gestapu, přičemž jeho druh Pospíšil utekl. Až později se zjistilo, že je udal Chvátal z Malenovic, na kterého se obrátili s prosbou o pomoc. Borek, který uměl výborně německy, nám řekl, že jedinou cestou, jak se z toho dostat, byl slib spolupráce gestapu, ale že chce při první příležitosti uprchnout. Tatínek řekl, že spolupráce nepřipadá v úvahu, ale že ji musí předstírat, dokud se nenajde nějaké řešení. Strýc Žamberský naštěstí našel úkryt. Ale gestapo vše po několika dnech prokouklo, zatklo rodiče i bratra Lumíra, které následně deportovalo do Osvětimi.

Jak jste se dozvěděl o smrti rodičů?
V lednu 1943 mě předvolali na podivínskou četnickou stanici a pan strážmistr Menšík mi roztřeseným hlasem oznámil, že otec zemřel v koncentračním táboře. O pár dnů později přišel na podivínskou adresu velký černý kufr z velitelství KL Auschwitz s průvodním dopisem, že se jedná o pozůstalost po mém otci. Na kufru bylo bílou barvou napsáno veliké číslo, když jsem jej pak otevřel, vytáhl jsem velmi kvalitní a téměř nový tvídový oblek s vinětou pánského krejčovského salonu z Amsterodamu na podšívce, nepoužité pánské prádlo a ponožky. Za dva týdny mě znovu volali na četnickou stanici. Tentokrát mi strážmistr oznámil, že zemřela maminka. Žádný další kufr nepřišel. Pouze lístek od bratra Lumíra s adresou: „block 21a“. To číslo jsem si zapamatoval.

A jak pokračovalo Liborovo skrývání?
Nejdřív se skrýval v Prusinovicích, později v Hostýnských kopcích. S několika příslušníky odbojové organizace Zelený kádr se pokusil přejít do Švýcarska, ale byli zatčeni na německo-švýcarské hranici. Libor měl doklady na jméno Josef Pavelič, ale po několika měsících byl ve Zlíně poznán gestapákem, poslán do Mauthausenu a tam oběšen.

Brněnské gestapo se ze msty rozhodlo, že zlikviduje celou vaši rodinu, nakonec zatklo i vás...
Odvezli mě do Kounicových kolejí. Za tři dny přijelo auto a odvezlo mě k výslechu. Vyslýchal mě gestapák Rudolf König, nejdříve mluvil německy a ve výtahu mi řekl: „Was sagen Sie zu ihrem Bruder?“ Pokrčil jsem rameny. „Was ich sagen kann?“ Po chvíli začal mluvit česky, bez přízvuku. Chodbař z vězení „Pod kaštany“ Mario, moravský fašista, nám přes dveře šeptem sdělil: „Pojedete do Osvěčíma a tam jsou plynové komory.“

Předznamenal transport do Osvětimi následné hrůzy?
Ani ne. Na brněnském nádraží jsme nastoupili do rychlíkového vagonu, záclony v oknech, po chodbičce se procházeli gestapáci v civilu. Náš vagon připojili k rychlíku do Krakova. K večeru vlak zastavil ve stanici Auschwitz. Na kolejišti skupina esesmanů se psy, řev, vyskákat, předat jmenné seznamy, seřadit do pětic, v poklusu až k bráně Arbeit macht frei. Ostříhali nás dohola, oholili ochlupení, prohnali dezinfekcí, oblékli do pruhovaných hadrů, na nohy dřeváky, vytetovali číslo. Na mém předloktí se objevilo: 135 362. Bylo odpoledne. Nechali nás stát mezi bloky. Najednou se otočím a vidím, že stojíme před barákem s číslem 21a. Vzpomněl jsem si na bratra a ptám se právě vycházejícího Slováka, jestli nezná mého bratra. Ten hned zaběhl do prvního poschodí a nahlásil Lumírovi: „Zugangové z Brna jsou dole na lágrstrasse, máš tam bratra.“ Bratr mi špitl: „Hlas se k lékařské prohlídce s předstíraným zánětem slepého střeva, budeš přijat na náš nemocniční blok.“

To vám zřejmě zachránilo život...
Bylo velké štěstí, že mi tam Lumír hned první den takto pomohl. Za pár dní odjel s velkým transportem do Buchenwaldu, zůstal jsem zase sám, ale pracoval jsem na bloku 21 jako kalfaktor, což znamenalo uklízet a zametat chodby, pálit v kamnech papírové obvazy prosáklé hnisem a nosit kotle s vodovou polévkou z lágrové kuchyně. Člověk časem otupí. Když SS lékař dělal výběr nevyléčitelně nemocných do plynu, tak ti lidé čekali v převazovně na auto a odvoz. Museli odevzdat nemocniční oděv a vyfasovali roztrhané hadry. Starší vězni neměli chuť pro to prádlo selektovaných na smrt chodit, a tak tam posílali mě – mlaďocha. Bylo jich asi patnáct, zcela apatičtí. Jeden z těch kluků se mě stále ptal: „Kam jdeme?“ Krčil jsem rameny: „Prý do druhého tábora.“ – „Ne, jdeme durch komín!!“ Ti kluci byli polští Židé. K večeru přijel náklaďák, vězni spustili prkna z korby na schodiště, po nich vybraní nastoupili a byli odvezeni rovnou do Birkenau.

Co vám v tom pekle pomáhalo přežít?
V Osvětimi jsem měl jednu „výhodu“ a zní to možná necitlivě – věděl jsem, že oba rodiče jsou po smrti, tudíž že je to už rozhodnuté a nezbývá, než se s tím smířit. Přímo nějakému zoufalství jsem tam nikdy nepropadl, věřil jsem, že zůstanu naživu. Jakmile tam však člověk ztratil chuť do života a rezignoval, během několika dní zemřel. Člověk ale potřeboval určité štěstí a já jsem ho měl, třeba v bratrovi po příjezdu. Toho štěstí bylo v mém případě tolik, že je nepovažuji za náhodu. Ochraňovala mě vyšší síla.

Za půl roku, na jaře 1944 jste byl transportován do koncentračního tábora Buchenwald. Němcům už začínalo téct do bot a potřebovali zřejmě každou pracovní sílu.
Oproti Osvětimi to bylo „nebe a dudy“. Nebyly tam plynové komory ani transporty na smrt, nebylo ani rozkrádání přídělů jídla, okrádání spoluvězňů se trestalo, byla pouze těžká práce.

Buchenwald osvobodila americká armáda 11. dubna 1945. Kdy jste se dostal domů?
V květnu. Přes Brno jsem v budce nákladního vlaku dorazil do Podivína. Šel jsem pěšky od nádraží a na ulici jsem náhodně potkal strýce. Cestou jsme si vyprávěli, nevěděl jsem, kde je Lumír, co se stalo s Liborem. Ani mi nevadilo, že náš dům byl kompletně vykraden, všechno vyrabováno, nejdříve Němci, pak i Rusy. Ale bylo mi líto rodičů a hlavně maminky, která do toho spadla nevinně. Paní Švestková mi přinesla oblek a řekla: „To je oblek po Poldovi Eisingerovi, ten ti bude.“ Pak přišla zpráva, že Lumír pomáhá Američanům vyhledávat dozorce SS z podzemní továrny Dora.

Jak jste po válce zpracovával nenávist vůči Němcům, kteří chtěli vyhladit vaši rodinu?
Musím říct, že mě nikdy nepostihla taková nenávist typu – to je Němec, hrrr na něj. To ne, ale mrzelo mě, že někteří gestapáci, kteří měli co do činění s naší rodinou, nebyli po válce potrestáni. Třeba ten gauner, co měl na svědomí naši rodinu, hlavně maminku, která musela prodělat to hnusné martyrium, s tím bych si to s radostí vyřídil.

Nezničila vám tato zkušenost víru ve smysl života?
Odpověděl bych zkušeností mého spoluvězně, premonstráta Heřmana Tyla, který ve své knížce popisuje, jak byl nakomandován, aby společně s dalšími vězni odnášel mrtvé na náklaďák k odvozu do krematoria. Když nakládali mrtvá těla povražděných mladých děvčat, ptal se ho jiný vězeň: Existuje Bůh, když toto dopouští? Tyl odpověděl: Existuje, věř, že je, a tohle zde je jen zkouška, věc dočasná, které se musíme nyní podvolit.

Nelitoval jste někdy vysoké ceny, kterou musela vaše rodina zaplatit za svobodu vlasti?
Nikdo z naší rodiny toho nelitoval. Bylo dost lidí, hned po válce, ale i později, kteří mi přímo řekli, že celá ta historie naší rodiny byla zbytečnou obětí a že by bývalo bylo lepší se z toho všeho nějak vyvlíknout, jako to udělalo mnoho jiných lidí. A že i po válce přišlo něco podobného na čtyřicet let, tedy že to celé nestálo za to. Vidím to jinak. Na jaře 1943, když jsem strýce Žamberského informoval o tom, že oba rodiče zemřeli, tak mi odpověděl: „Jsou to mučedníci a určitě se jim to někde připočte k dobru.“ Myslím, že ono duchovní „někde“ existuje a ono „někde“ zapůsobilo i v mém případě. Není mou zásluhou, že jsem přežil. O členech své rodiny bych řekl, že to nebyli pouze mučedníci, ale – promiňte mi to zprofanované slovo – hrdinové. A mučedníci a hrdinové zbytečně neumírají.
Rozhovor připravil Miloš Doležal

Morální imperativ politických vězňů v bývalém Československu v kontextu s naší nevyřešenou totalitní minulostí a se současnými problémy České republiky (dokument MS Word)Morální imperativ politických vězňů v bývalém Československu v kontextu s naší nevyřešenou totalitní minulostí a se současnými problémy České republiky 27.0 KB

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay