Mluvit k světu srozumitelnou řečí...

Vydání: 2008/7 Když je dítě v rodině hostem, 12.2.2008, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

O publikaci Pozvání na cestu jsme informovali v Perspektivách 1/2008. Hovoříme s autorem počátečních a závěrečných kapitol a redaktorem celého spisku o jeho smyslu a účelu. Karmelitánské nakladatelství nedávno vydalo Kompendium sociální nauky církve, úctyhodný svazek (pět set stran), v němž se dočteme, jak církev smýšlí o člověku, o lidském světě, i o tom, jak by si v něm měli věřící počínat. Vy jste je svým dílkem poněkud předešli. Rozumím tomu správně, že vám šlo o jakýsi čtenářsky stravitelnější přehled katolické sociální nauky v malém?
Ano. Pozvání na cestu vzniklo jako jedna z aktivit týmu Centra pro sociální otázky při ČBK vedeného Lubomírem Mlčochem, jejichž smyslem je zpřístupnit Kompendium širší veřejnosti, kterou by jeho název, rozsah a možná i forma mohla odradit.

O katolické sociální nauce mají mnozí katolíci představu jen mlhavou, někdy žádnou. Jak byste ji našim čtenářům přiblížil?
Obávám se, že v české veřejnosti je už samo slovo „sociální“ významné části lidí podezřelé, protože je chybně spojují s režimem, který se sám neoprávněně nazýval socialismem. To, o co opravdu v sociální nauce jde, je komplexní postižení života člověka jako bytosti, která je svou povahou i hlavním určením „společenská“ – tedy bytosti, která se díky společnosti teprve skutečně stává člověkem a jejímž hlavním posláním je naopak to společnosti vracet. A to všechno nahlíženo z perspektivy, že v dějinách světa nejde jen o působení „neosobních mechanismů“ nebo mocenskou hru politických sil, ale též o tvůrčí Boží plán, k jehož uskutečnění jsme každý osobně zván.

Vedle širokého spektra společenských, resp. humanitních věd dnes existuje i spousta různých politických doktrín. Jaké místo zaujímá v této pestré nabídce katolická sociální nauka?
Na tuto otázku asi nejsem dostatečně kompetentním odborníkem. Co si ale troufnu zejména na základě sociálních encyklik Jana Pavla II. říct, je to, že katolická sociální nauka je kritikou obou doktrín dominantních v minulém století. Jasně totiž odmítá jak autoritativní systémy typu komunismu, které politicky podvazují svobodu a tvořivost člověka, tak i systémy postavené na přesvědčení, že jedinou skutečně účinnou silou pro formování společnosti je ničím neomezený trh, který zase drtí mnoho lidí ekonomicky a vede ke křiklavé nespravedlnosti. Katolická sociální nauka trvá na primátu lidské důstojnosti, z níž plyne jak nutný respekt ke svobodě, tak vzájemná odpovědnost vyjádřená praktickou solidaritou. Hlavním nástrojem solidarity ovšem není stát – i když mu přísluší v katolické sociální nauce úkoly, které nikdo jiný nemůže úspěšně zastat (zejména v oblasti ochrany i vynucování práva) – ale občanská společnost. V praxi tedy nejvíc sází na různé formy společenství.

Mám pravdu, když řeknu, že katolická sociální nauka je vlastně křesťansky inspirovanou sociální etikou?
Lze to tak říci. Chci však zdůraznit, že tím „sociálním prostorem“, kde se má tato etika uplatňovat, je nejen sociální systém na úrovni místní či státní, ale i na úrovni globální, včetně zodpovědnosti vůči celé planetě a životnímu prostředí.

Dnešní křesťané jsou bohužel konfesijně rozděleni. Do jaké míry je katolická sociální nauka specificky konfesijně „katolická“? Jak ji přijímají nekatoličtí křesťané?
Myslím, že je v ní obsažen pouze jeden její aspekt, který nese specificky katolický důraz: přesvědčení, že i církev jako instituce má svou odpovědnost za dění ve společnosti a ve světě. To není – zejména u části církevních společenství vzešlých z reformace – vždycky přijímáno. U některých je zase tento aspekt velmi silný, například Martin Luther King a jeho baptisté. Individuální odpovědnost křesťanů je ale společným základem všech. Skutečné dělící linie jsou po mém soudu dány nikoli denominačně, ale civilizačně (v rozvojových zemích je daleko větší shoda v tom, že církev je tu předně pro chudé a jinak marginalizované) a politickou orientací: určitá část křesťanů inklinuje k liberálním důrazům. Pro ty je sociální nauka příliš „levicová“. Jiní naopak vidí zlo v samých základech kapitalismu. Ti ji zase pokládají za málo kritickou k jeho nedostatkům. Mně z toho tedy vychází, že je přesně taková, jaká by měla být.

Vaše Pozvání na cestu jsem četl pozorně (prokousávám se i oním úctyhodným Kompendiem). Když čtu v obou o lidské osobě, o rodině, o společenských vztazích, o organizaci práce, o hospodářském a politickém životě atd., mám pocit, že pro věřícího by to měly být samozřejmé věci. Naproti tomu vím, že mezi věřícími panuje v tomto ohledu značná dezorientace, že mnozí tápou. Proč to tak je?
Už dokument plenárního sněmu Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě otevřeně konstatuje, že naši současnou situaci charakterizuje mimo jiné i hluboká náboženská i duchovní nevzdělanost velké většiny současných obyvatel naší země (do značné míry to platí i o příslušnících tradičních církví). Jsou jistě výjimky (mezi duchovními – a zvláště řeholníky – i mezi laiky), ale mezi českými a moravskými katolíky naprosto převládá k obsahové stránce víry, k její racionální reflexi, lhostejnost, mnohdy i odpor. Rozsáhlý průzkum z roku 1999 například ukázal, že jen 13,6 procent těch, kdo se sami označují za katolíky, opravdu sdílejí i o těch nejzákladnějších skutečnostech ve všech případech katolické přesvědčení (např. že Bůh je osobní, Ježíš je pravý člověk i Bůh, život člověka nekončí smrtí). Minimálně od druhé světové války u nás neexistuje účinné náboženské vzdělávání, které by se týkalo významnější části katolíků. Nezměnilo se to ani po roce 1990, přestože vychází spousta kvalitních knih i některé kvalitní časopisy. Lidé jsou dnes zvyklí přijímat většinu informací z televize a novin, a tak se nelze divit, že jejich obraz člověka, světa i dějin je skutečným křesťanstvím poznamenán nepatrně. Praktickým důsledkem toho je kupříkladu i voličské chování.

Pojďme k jádru věci. Jak si spoluautoři Pozvání na cestu představují, že by jejich dílko mělo působit? Jak by se s ním mělo pracovat?
Náš tým si předem stanovil (po rozsáhlé diskusi) charakteristiky „předpokládaného čtenáře“: alespoň středoškolsky vzdělaný člověk se zájmem o dění kolem sebe, kterému není lhostejné, že život současné západní společnosti trpí značnými problémy a běžné recepty na jejich odstranění evidentně nefungují. Ten může číst Pozvání bez problémů a s užitkem pro sebe i druhé. Ti mladší si je mohou „stáhnout“ z internetu (www.katyd.cz nebo http://tisk.cirkev.cz). Papírový výtisk Pozvání měl být distribuován kněžím spolu s Acta curiae během letošního ledna či února. Několik stovek výtisků si rozebrali účastníci říjnového semináře pořádaného sdružením Křesťan a práce, které zajistilo tisk prvního vydání v nákladu cca tří tisíc kusů. I tam se mohou zájemci obracet (www.hkap.cz). Doufáme, že případné druhé vydání bude už v běžné knižní distribuci.
Ideálním prostředím pro efektivní studium Pozvání jsou malá společenství odpovědných křesťanů, například sněmovní kroužky, různá farní společenství či skupiny v rámci nových církevních hnutí. Dvanáct kapitol této publikace, každá z nich tak na dvě až tři stránky, to je přirozený celoroční program sebevzdělávání. Předpokládáme, že na internetových stránkách České křesťanské akademie či na jiných známých stránkách založíme fórum, kde bychom reagovali na dotazy a kritiky. A konečně je tu možnost „spanilých jízd do terénu“ – tedy na pozvání farnosti či nějakého společenství by někdo z autorů mohl zájemce navštívit. Je to všechno třeba vidět jako proces, který – přinese-li do deseti let nějaké jasné ovoce – bude v našich poměrech mimořádným úspěchem.

Říká se zejména o nás katolících, že mluvíme k světu nesrozumitelnou řečí. Nemyslím, že je to jen překladatelský problém, protože některé pojmy, jimiž se vyjadřujeme, v mnoha lidských myslích zcela chybějí. Někdo jejich význam neobjevil, u někoho dokonce tuším aktivní zábrany, resp. odpor proti jejich pochopení. Slýchám, že naše slova jsou jen prázdné zbožné fráze. Je to zvláštní jazyková bariéra. Máte vy, autoři Pozvání, představu, jak ji překonávat?
Obavy, že nebudeme schopni „mluvit k světu srozumitelnou řečí“, nebyly v našem týmu rozloženy vůbec nijak rovnoměrně, což se podepsalo i na tom, že debatám na toto téma jsme věnovali skoro rok. Sám tu obavu nemám. I proto jsem se nakonec stal hlavním redaktorem celého materiálu. Celý svůj dospělý život se pohybuji v prostředí sekulárním, hodně mezi dětmi a mladými, což už samo o sobě vylučuje, že bych používal běžný „církevnický“ jazyk. Ostatně nechápu, jak jím mohou dnes lidé vůbec mluvit. Opakovaně se totiž přesvědčuji, že mu většinou nerozumějí ani ti, kteří jej používají.
Je tu ovšem vážný problém, na který vaše otázka poukázala: dnešním lidem chybí slovník pro celou řadu obecně důležitých lidských skutečností. Stačí si posvítit na to, jak probíhají běžné hovory o lásce. Absence přiměřeného slovníku působí jakousi „slepotu“ pro celé oblasti reality. Nedávno jsem při práci na novém skautském výchovném programu s hrůzou zjistil, že pro významnou část dětí a mladých lidí ztratilo svůj zásadní symbolický význam i tak jasné slovo jako „srdce“. Chtěli jsme ho používat pro střed člověka, jeho nejvlastnější „já“ – a nepůjde to.
Toto překonávat, to je celospolečenský kulturně-vzdělávací úkol. Ona se totiž rozpadá celá společně sdílená základna jazyka. Dnes to už není jen problém komunikace katolíků se společností. Nejen politický život je zaplaven různými „nedorozuměními“. Pokus o veřejnou komunikaci kdekoli a kdykoli (na internetu je to nejběžnější) je neustále ohrožován vzájemným míjením se. To, o čem vypráví podobenství o babylonské věži, je naší přítomností.

Jak by měli podpořit vaši iniciativu katoličtí novináři a publicisté, katolický tisk, samozřejmě včetně Perspektiv?
Nejlepší by bylo, kdyby sami pochopili, jak silný nástroj se jim v sociální nauce církve nabízí. Pochybuji totiž, že snadno vymyslí nějaký problém, který se dnes lidí opravdu týká a je pro ně důležitý – který by v ní současně nebyl už nějakým způsobem řešený. To neznamená, že by se s ní mělo zacházet jako s nějakou dogmatickou doktrínou nebo „zaručenou kuchařkou na všechny bolesti světa“. Nepochybně je potřebné usilovat o její další prohloubení a zkvalitnění. Ale místo dnes obvyklého postupu, kdy první reakcí člověka je „já si myslím, že...“, by nejprve mělo předcházet „schválně, co k tomu říká sociální učení církve“. Většinou pak totiž takový člověk pouze zjistí, že „objevuje Ameriku“. Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay