26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Misionář laskavého vzhledu

6. 11. 2013

|
Tisk
|

Pětašedesátý Frankfurtský knižní veletrh byl i letos vrcholem nakladatelské sezony. Sešly se tisíce odborníků z branže (letos se knižního festivalu účastnilo na 7 200 vystavovatelů), všech osm obřích veletržních hal po pět dní neustále brázdili agenti, redaktoři, novináři a autoři lačnící po úspěchu.

Vydání: 2013/45 Poutníci odlétají do Izraele, 6.11.2013, Autor: Zdeněk Jančařík

Příloha: Perspektivy

Proč lidé stále kupují knihy Anselma Grüna?

Čestným hostem veletrhu byla tentokrát Brazílie, ovšem trochu to zaskřípalo, protože do hesenské metropole nedorazila její největší hvězda Paolo Coelho, jelikož – jak pravil slavný poutník – „bylo pozváno celkem sedmdesát autorů, já jich však znám jen dvacet. O těch zbylých jsem nikdy ani neslyšel. Nejspíš to byli kamarádi kamarádů“. A ani brazilské představení na výstavišti ničím neoslnilo, spíš svou skromností a bezbarvostí svědčilo o stávajícím hospodářském a politickém marasmu nejlidnatější země Latinské Ameriky.

Nobelovku pro Anselma?

Každoročně se v termínu frankfurtského veletrhu dozvídáme také jméno nového nositele Nobelovy ceny za literaturu. Tentokrát to překvapivě nebyl Umberto Eco ani Philip Roth nebo Haruki Murakami, jak by si mnozí nakladatelé přáli, ale kanadská vypravěčka krátkých příběhů Alice Munroová, jíž u nás vydalo čtyři knížky povídek nakladatelství Paseka.

Cenu by si ale také pomalu zasloužil – alespoň co do rozsahu díla a množství knih – autorsky stále velice plodný benediktinský mnich Anselm Grün. Ale žerty stranou, značka Anselm Grün je nejen na veletrhu stále žádaným zbožím. Nakladatelé ho mají rádi, vždyť čísla z roku 2013 hovoří o celkem 19 milionech prodaných kusů jeho titulů a překladech do třiceti jazyků. Občas se však lze setkat s názorem, že knihy Anselma Grüna už nestojí za to číst, protože autor píše pořád jeden text, který recykluje v různých verzích. Možná je na tom něco pravdy, ovšem v poslední době se začínají především v německy mluvící oblasti objevovat snahy o hlubší reflexi jeho díla, jak o tom svědčí i nedávný grünovský teologický kongres ve švýcarském Freiburgu.

Grün nepíše pro akademické publikum

Grünova autobiografie začíná slovy: „Co vede srdce zvídavého člověka ke stále novému tázání? U mě je to ustavičné hledačství, neustálý pokus o nalezení nového klíče k otázkám, které hýbou člověkem, abych dokázal formulovat adekvátní odpověď. Přitom se pokouším lidi pohnout k tomu, aby se dotkli vlastního vědění, které spočívá na dně jejich duše. Tam, v hloubi duše, leží připraveny odpovědi na naše nejvlastnější otázky. Stačí nepatrný podnět zvenčí, aby to, co už naše duše dávno ví, bylo oděno do slov.“ Někde v těchto větách je skryta síla Grünova psaní – píše o věcech, které už tak nějak víme, a konečně to za nás někdo vysloví. Zároveň však právě tímto směrem směřují argumenty jeho kritiků: Grün podle nich rád píše o existenciální hodnotě subjektivity jednotlivce, jeho individuální zkušenosti a vnitřní pravdě, což jsou přece věci těžko uchopitelné, a celé je to líbivá pojmová mlha, která se bezbřeze vznáší nad objektivními měřítky a jasně formulovanými argumenty. A navíc to jeho optimistické řečnění o Bohu a člověku!

Říkají mu „misionář laskavého vzhledu“ (Elisabeth von Lochner), který pěstuje „senzitivní teologii“. V tom označení je špetka ironie, která se však částečně trefuje do černého: Grünovo psaní je senzitivním psaním o celostním pohledu na lidskou existenci a na vztah člověka k Bohu. Duše je „nejvnitřnější prostor, jehož hlubinu nezasáhne ani hřích“, kde je vždy přítomen a kde se dá vždy nalézt Bůh jako tajemství a uzdravující síla. Lidská existence se ovšem nesmí uzavřít do sebe pouze v intimní komunikaci s božstvím, ale musí překročit k odpovědnému vztahu k druhým a k přírodě.

Grün se neorientuje na odborné publikum – záměrně nepěstuje akademickou teologii. Je schopen skromného receptivního přístupu vzhledem k různým pramenům, z nichž vychází, ale ve svých knížkách se jen namátkově dotýká odborné teologie a psychologie – a ani tady nikdy nejde moc do detailů. Zajímají ho především otázky lidí, jejich způsob sebereflexe a jejich nahlížení vlastní hodnoty před Bohem a před sebou samými: „Když píšu nějakou knihu, vždycky se pokouším odpovídat na své otázky a problémy. A zároveň mám před očima lidi, s nimiž jsem mluvil a jimž jsem v rozhovoru nedal odpověď, která by jim mohla pomoci. Při psaní tedy bojuji o slova, která by hledající posilovala na cestě a otevírala jim oči pro to, co jim opravdu pomáhá.“ Na začátku Grünova psaní byla konfrontace s vlastní životní a náboženskou krizí, jak kdysi prozradil v rozhovoru s Freddym Derwahlem: „Naučil jsem se psát díky vlastním zraněním, jinak bych zůstal submisivním vzorňákem.“

Zaujetí Tillichem a Rahnerem

Grünova základní teologická tendence zprostředkovat křesťanskou víru a spirituální tradici dnešnímu člověku prostřednictvím otázek po jeho každodennosti a zároveň po přesahu směrem k Bohu skrze nalezení bytostného „Já“ (C. G. Jung) odpovídá jeho rané inspiraci evangelickým teologem Paulem Tillichem, o jehož teologii vykoupení skrze kříž napsal před lety doktorskou práci. Paul Tillich se zabýval možnostmi člověka nalézt ve vlastní zkušenosti „momenty uchvácení tím, co se nás nezbytně týká“ – tedy Bohem. Křesťanství podle Tillicha musí vzdorovat odcizující rozpolcenosti moderního člověka a proti ní je třeba postavit uzdravující sílu víry. Jednota všech protikladů moderní existence se symbolicky promítá v kříži, který je spásným znamením pro všechny.

Tillichův přístup k teologickému myšlení (od člověka směrem k Bohu) se pak promítá také v Grünově zájmu o klíčového teologa koncilu – Karla Rahnera. Člověk se v jeho pojetí vztahuje k Bohu jako k neproniknutelnému tajemství, k transcendenci. Pravá víra se odráží od lidské zkušenosti, a proto je třeba opřít víru o jednotu teologie a spirituality. Křesťanské poselství o vykoupení člověka skrze kříž a vzkříšení nelze pochopit odmítnutím konečného, nýbrž přijetím vlastní existence a všeho, co patří k našemu životu. Jak píše Karl Rahner: „Je třeba být v souladu s tím, co náleží k přirozenosti s její vitalitou, sexualitou, limitovaností, smrtelností, bolestí, odkázaností na druhé, závislostí na světě, propojeností s dějinami přírody a lidství.“ Anselm Grün přeložil své zaujetí Tillichem a Rahnerem do svého vlastního teologického programu, který by se dal formulovat slovy jeho patrona sv. Anselma z Canterbury: fides quarens intellectum (víra hledající porozumění).

Jungova hlubinná psychologie

Čtenář Grünových textů se u něj setkává se stálými konstantami: s novozákonními citacemi, s texty raných pouštních mnichů, které Grün vnímá jako „psychology tehdejší doby“, a s pasážemi z děl křesťanských mystiků. Pod povrchem jeho úvah je nejen Tillichova „antropologická“ a Rahnerova „transcendentální“ teologie, nýbrž i Jungova hlubinná psychologie, z níž čerpá především koncept o hledání a nalezení hlubinného „Já“ při formulování cesty k sebepoznání a k opravdovému zakoušení božství. Jung si přehrával zážitky dní i nocí ve svých snech a pak je od roku 1913 zachycoval do své Červené knihy: „Veškerá má pozdější činnost spočívala v rozpracování toho, co v oněch letech proudilo z nevědomí a co mě zpočátku zaplavovalo. Byla to pralátka pro životní dílo.“

Jung tak rozpracoval psychologickou cestu k sebepoznání pomocí „aktivní imaginace“, tj. intenzivní práce se svými myšlenkami, pocity a sny. Anselm Grün se sebepoznáním a prací s myšlenkami a pocity rovněž intenzivně zabývá a tyto motivy se vždy znovu objevují v mnoha jeho knihách. Jeho výklady myšlenek a výroků pouštních mnichů jsou vlastně psychologickým převyprávěním náboženských zdrojů křesťanské víry.

Spirituální terapie

Svůj koncept „spirituality zdola“ obhajuje Anselm Grün takto: „Spiritualita zdola nám ukazuje, že k Bohu můžeme dospět jen přesným sebepozorováním a upřímným sebepoznáním. Co od nás Bůh chce, nepoznáme ve velkých ideálech, které si před sebe klademe, neboť v nich je vyjádřena jen naše ctižádost. Chceme dosáhnout velkých ideálů, abychom se tak jevili druhým i Bohu lepšími. Spiritualita zdola se domnívá, že Boží vůli a své povolání mohu pochopit jen tehdy, mám-li odvahu sestoupit ke své realitě, zabývat se svými vášněmi, pudy, potřebami a přáními, a cesta k Bohu vede přes mé slabosti a mou bezmoc. Ve své bezmoci poznám, co se mnou Bůh zamýšlí, jak mě chce formovat, když mne zcela naplní svou milostí.“ Křesťanská víra je tak chápána především eticky – ideálem je zdařilý život člověka, který věří v milující a uzdravující Boží přítomnost. Opravdová křesťanská spiritualita ale odmítá jakékoli moralizování. Principiální odmítání negativních emocí, vášní a myšlenek, tedy psychologicky řečeno „vytěsňování stínu“, přísluší spíš „spiritualitě shora“, která staví na jednostranném zdůrazňování duchovních skutečností a ideálů. Spiritualita zdola přijímá lidství s jeho limity a vede člověka k jejich přijetí a uzdravení.

Zde se otvírá další klíč ke Grünovým knihám. Lze je totiž číst také jako příručky „spirituální terapie“. Jeho výklady výroků pouštních mnichů (především Evagria Pontika) vedou člověka k „přijetí vlastní přítomnosti a k otevřenosti vůči přítomnému Bohu“. Ústředním pojmem v této souvislosti je „disidentifikace“ italského psychologa Roberta Assagioliho. Na cestě „disidentifikace“ se má člověk vyrovnat se svými myšlenkami, pocity a závazky nikoli tak, že by se v nich utopil, ale že je sám tvořivě proměňuje tím, že je intenzivně vnímá a umí v nich číst, aniž se s nimi identifikuje: „Hněvám se, ale ten hněv nejsem já sám.“ Ve svých výkladech se Grün prokazuje jako zkušený spirituální terapeut, který umí člověku v jakékoli situaci dát naději, že může vybřednout z psychologických slepých uliček, z moderní „neurastenie“. Na cestě individuace (Jung) musíme „dospět od Já k bytostnému Já, tedy k vlastnímu středu, k sobě samému“. Tento střed definuje Grün jako jedinečný obraz, který má Bůh o každém člověku. Abychom k němu došli, musíme opustit všechny falešné obrazy: „obrazy očekávání rodičů, společnosti, vlastní ctižádosti. Teprve pak se můžu ptát, jak obraz, který Bůh o mně má, vlastně vypadá“.

Spirituální teologie Anselma Grüna zůstává nestravitelná především pro ty, kdo mají raději „rychlou cestu k Bohu“ a o pravé povaze člověka raději nechtějí nic slyšet. Grün provokuje svým sklonem k ideovému eklekticismu, ale zároveň fascinuje prostotou a průzračností svých myšlenek.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou