Mezi tlakem trhu a závislostí na státu

Vydání: 2008/27 Cyrilometodějské dvojčíslo , 1.7.2008, Autor: Lubomír Mlčoch

Příloha: Perspektivy

Jak rozumět současné krizi rodiny? Jak jí čelit? Nejprve se pokusme popsat společenské mechanismy, jichž jsme součástí. Vycházím z výzkumu na Fakultě sociálních věd UK. Je odpovědí na výzvu Národního centra pro rodinu, které se už dlouho snaží na půdě Senátu Parlamentu ČR přivést i obec politiků k vědomí závažnosti problému.

„Rodina financializovaná“ – instituce rodiny v pozdní modernitě

Rodina je starší institucí než tržní ekonomika. Ekonomie v původním pojetí (oikos nomikos) znamenala rodinné hospodářství, správu „domu“. Až průmyslová společnost vedla ke vzniku moderní ekonomie a k oddělení rodiny a „firmy“. Trh je založen na neúprosném kalkulu má dáti – dal (tržní ekvivalence). Ten býval vyrovnáván sférou rodinné solidarity, ale postmoderní doba prolomila někdejší etické hranice trhu. Rodina se ocitá pod rostoucím tlakem půjček, hypoték, pojistných smluv atd., ba i dluhových pastí. Stala se financializovanou: je nucena hospodařit v modu tržní ekvivalence, nyní již zobecněné. Ta pak zahrnuje i „produkci dětí“ coby konkurenčních statků dlouhodobé spotřeby. V konzumní společnosti vyvolává trh vědecky podloženou manipulací stále nová pokušení spotřebitele i jeho rostoucí žádostivost po penězích jako univerzálním prostředku k jejich uspokojení. Kde rozpočet rodiny nestačí, vede žádostivost k jejímu zadlužování. Trh triumfuje nad rodinou „osekáváním“ jejích tradičních neformálních ekonomických aktivit, včetně péče o děti a seniory. V zemích, které dosáhly hojnosti (a ještě více v těch, které k bohatství vzhlížejí), je důsledkem demografická imploze (vymírání).

Konkurence mezi „trhem a rodinou“: vertikální dezintegrace rodiny
Zatímco soutěž mezi firmami a trhem vede k vertikální integraci a k fúzím až do obřích nadnárodních korporací, táž logika soutěže mezi rodinou-domácností a trhem vede k postupné vertikální dezintegraci neformálních ekonomických aktivit rodiny (stravování, péče o děti, mezigenerační solidární chování). Dnes trh proniká do nejintimnější sféry vztahu mezi mužem a ženou: rozpad rodiny na „singly“, z nichž část volí asistovanou reprodukci, kdy lze i „otcovství“ pořídit na trhu. Nejtíživější důsledky této logiky dopadají na rodiny „vysoce specifických lidských aktiv“, tedy na manžele s vyšším vzděláním. Primární „smyčka“: zpětná vazba

Tržních tlaků a pokušení konzumu sílí
Rozhodování se pro rodinu na základě ekonomické kalkulace zahrnuje nejen „statky“ (zboží a služby), ale i počet dětí. Snaha zvýšit rodinné příjmy je v konfliktu s péčí o děti. V konkurenci se stále rafinovanější nabídkou zboží a služeb děti prohrávají. Dodatečný příjem rodiny je zaplacen klesající porodností. Psychologický mechanismus „žentouru spotřeby“ vede k tzv. Easterlinovu paradoxu: příjem na hlavu roste, ale subjektivní štěstí stagnuje, ba klesá. Sebeklam trhu je v tom, že subjektivní nespokojenost s dosaženou úrovní hledá nová uspokojení ve sféře konzumu, a ta vedou k potřebě dalšího dodatečného příjmu. Důsledkem sílící smyčky je frustrace z přemíry nabídky, v některých příjmových skupinách i nedostatek „času na spotřebu“. Součástí začarovaného kruhu je i psychóza („Staň se milionářem!“), atmosféra „kasina“ (dosáhnout sázením kýženého blahobytu hned). Primární příčinou dnešní krize rodiny je tedy drogová závislost na spotřebě, jež postihuje značnou část populace.

Sekundární „smyčka“: sílí zpětná vazba závislosti rodiny na pomoci státu
Tento civilizační trend druhé poloviny 20. století má obdobné důsledky v tak rozdílných systémech, jako náš reálný socialismus a sociálně-tržní hospodářství západní Evropy. V postsocialistických zemích jsou projevy krize závažnější právě kvůli pokušení „rychle dohnat“ ty bohaté. Společné je i léčení nikoli příčin nemoci, ale jejích důsledků: záchrana se hledá v pomoci státu rodinám. Systémy podpory rodiny (a porodnosti) se v různých zemích liší, paradox spočívá však v tom, že vztahy mezi mužem, ženou a rodinou jsou stále více pokládány za soukromou sféru (do té už nic není církvím, ani státu). Neformální svazky („na hromádce“) se přitom dovolávají stále větší pomoci od státu. Jiným paradoxem je klesající ochota občanů platit daně a přispívat na sociální přerozdělování a současně stále důrazněji natažená ruka: Státe, pomoz! „Sociálním učením“ vzniká nový typ závislosti rodiny na státu, jehož krajní podobou je žití z podpory rodiny, včetně parazitování na dětských přídavcích.
Jisté formy prorodinných a pronatalitních politik zesilují erozi rodiny v důsledku drogové závislosti na spotřebě. Sekundární sílící zpětná vazba funguje takto: Stát cítí odpovědnost za růst HDP, za zaměstnanost, a proto investuje do infrastruktury podporující zaměstnanost žen. Větší ekonomická aktivita ženské části populace vyvolává problémy se slučitelností rodiny a zaměstnání, klesá porodnost, rodiny se rozpadají. Na to stát reaguje „pozitivní diskriminací“ neúplných rodin, rozvedených a nesezdaných žen. Eroze rodiny vyvolává silnější závislost na státu, rostoucí sociální výdaje zvětšují riziko břemene veřejného dluhu. Zadlužený stát je tlačen k podpoře růstu HDP – atd.

Hledání východisek z civilizační pasti
Expertiza Evropské komise (Sociální realita Evropy, 2006) zjišťuje mj. všudypřítomnou nekonzistenci „suverénních spotřebitelek“ ve volbě počtu dětí. Čísla v různých zemích se sice liší, ale všude ženy tvrdí, že by rády měly více dětí, než skutečně mají – kdyby byly splněny ideálnější podmínky. Přitom studie potvrzuje, že dnešní blahobyt (přes rozdíly mezi zeměmi) je všude mnohem vyšší než za časů našich rodičů a prarodičů. Ti nepokládali počet dětí za předmět ekonomické kalkulace. Jsme součástí dichotomického sociálního řádu (Stefano Zamagni): na jedné straně neúprosná logika ekonomického kalkulu trhu, na straně druhé státem a daňovým systémem vynucovaná solidarita a neosobně studená sociální péče financovaná z části daňového výnosu. Tento dichotomický sociální řád je ve zjevné krizi.
Demografická imploze Evropy je už považována za „externalitu“ svého druhu – už nezbývá než brát ji na vědomí. Demografická prognóza EU do roku 2050 předvídá „zmizení“ cca 54 milionů dětí, mladých a mladých dospělých. Řešení se hledá v migrační politice. Ta má dodat chybějící pracovní síly z jiných civilizačních okruhů, v nichž ještě „produkce dětí“ nepodléhá logice trhu; například přijetí Turecka by v uvažovaném horizontu zmenšilo demografický propad „mizejícího mládí“ přírůstkem 18 milionů mladých Turků. Druhou stranou mince je stárnutí populace a s ní potřeba reformy penzijních systémů. Ty i ony návrhy léčby jsou však zaměřeny na důsledky onemocnění, nikoli na příčiny. Léčba příčin by byla obtížná. Nikdo se na ni necítí.

Trh a finance pozorné k rodině: potřeba kulturní konverze
Ani „imperiální ekonomie“, ani „státní solidarita“ nejsou dostatečným východiskem pro řešení krize. To neznamená, že ekonomie rodiny je zavádějící nebo že se prorodinnými politikami nemáme zabývat. Ekonomie rodiny však nevystačí s individualistickým utilitarismem, ani se smluvním pojetím, ba ani s „lidskými právy“. Je nutno do ní zabudovat morálně zavazující povinnosti a do rozhodování o velikosti rodiny i „prohibitivní cenu“, která by některá rozhodnutí zatížila. Každá ekonomie je kulturně podmíněna a institucionální pohled dává šanci pro institucionální změny, které by pomohly řešit problémy dnešní rodiny v hloubce jejich příčin.
Západní svět trpí nadprodukcí zboží i „pozičních statků“ a nedostatkem dober vztahů mezi lidmi, i mezi těmi nejbližšími v rodině. Nová vize chce rozšířit „širší rodinu“ i na sféru byznysu, aby totiž byl vůči rodině pozorný a přátelský. Společenská odpovědnost firem a aliance pro rodinu (v Německu), to jsou přísliby změny směru sociálního učení.
Potřebujeme obce a města pozorná k rodině. I takové daňové systémy. Vhodné bylo společné zdanění manželů, které bohužel opouštíme. Daňový systém ještě před pár lety rodiny s dětmi „penalizoval“: pokud se do celkového břemene započítala i DPH v jejich výdajích, byly zatíženy víc než rodiny a jednotlivci bez dětí. Současný přesun části přímých daní do nepřímých bude mít zřejmě podobné účinky, pokud rodiny s dětmi nebudou kompenzovány jinými nástroji daňové a sociální politiky. Vzhledem k oběma „smyčkám“ (sílícího tlaku trhu a závislosti na státu) je sporné i motivování k rychlému návratu do zaměstnání tzv. vícerychlostními schématy mateřské dovolené. Její délka by měla respektovat především poznatky vývojové dětské psychologie, nikoli ekonomické argumenty.
Potřebujeme však celkovou změnu smýšlení, tedy kulturní konverzi, která bude znamenat, že rodina už není jen „závisle proměnnou“ a děti břemenem pro všechny: pro zaměstnavatele, pro veřejné výdaje i pro rodiče. Nelze dost zdůraznit, že děti jsou zdrojem radosti pro rodiče, prarodiče, sourozence, kterou nelze vyjádřit penězi! To se týká i marketingové komunikace, etických kodexů reklamy, regulace hazardních her a potírání lichvy. Je třeba více osvěty o riziku zadlužování domácností, o upadání do dluhové pasti a hrozbě exekucí. Na proměně kultury by se měli podílet všichni, kdo mohou: církve, občanská sdružení, škola, média, politici.

Naléhavá potřeba změny paradigmatu ekonomie jako vědy
V neposlední řadě je nutno změnit paradigma ekonomie jako vědy: imperiální ekonomii by měla vystřídat sociální ekonomie (Amitai Etzioni) či „solidární ekonomie“ a „solidární finance“. Prvními vlaštovkami jsou případové studie Hnutí fokoláre aj. o „ekonomii společenství“, které dokazují, že rodina se může úspěšně bránit tlakům trhu i závislosti na státu. Vnitřní duchovní a mravní síla a péče o pořádek v životních hodnotách dávají i dnes rodině šanci odolávat tlakům a pokušením konzumní společnosti. Nechme maličké přijít! Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay