Mezi katastrofou a nadějí

Vydání: 2004/37 Úloha biskupa v církvi, 31.10.2004, Autor: Jaroslav Šubrt

Příloha: Perspektivy

14. srpna zemřel ve svých třiadevadesáti letech v Krakově polský básník Czesław Miłosz, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1980).

Na jaře loňského roku od něj přišel poslední list. Psal mi, že v mojí tehdy připravované básnické sbírce (Blankyt) ho nejvíce zaujaly verše - jak doslova řekl - o mé "slezské domovině". A že tomu všemu dobře rozumí právě skrze prizmata Vilna, Litvy... A také že na čtvrté straně obálky by mohla být jím podepsaná věta: "Při četbě básní Jerzyho Szymika máme dojem, že právě víra může uchránit poezii od chaosu kolem nás."

To nepochybně úzce souviselo s jeho averzí vůči beznaději čili s nechutí stále více a více se projevující v jeho tvorbě a ve vyjádřeních z posledních let. Dovolím si ocitovat část z jeho posledního rozhovoru, který poskytl časopisu Tygodnik Powszechny:

"Může se člověk dělit s bližním o svou ztrátu naděje, může svého bližního takto zarmucovat?
I kdyby Bůh neexistoval, tak to člověk dělat nemůže. Je totiž strážcem svého bratra a nesmí ho zarmucovat, prohlašuje-li, že Bůh neexistuje. Tak jsem to napsal.

Dokonce i na úkor pravdy?
Žijeme v době, která do popředí staví ty nejhorší věci: ztrátu naděje - především ztrátu naděje. Nastřádalo se toho dnes tolik, že přirozenou reakcí na tu přemíru je právě ohleduplnost. V obdobích přetvářky bylo třeba strhávat falešné roušky a ukazovat nahé postavy bez fíkových listů. Ale dnes máme situaci opačnou.

Deficit fíkových listů?
A také velký výprodej beznaděje..."

***

Tato diagnóza je pozoruhodná tím spíš, že se jménem a dílem známého nositele Nobelovy ceny je v dějinách polské literatury dvacátého století natrvalo spojen pojem "katastrofismu". Připomeňme, že Miłosz, debutující v první polovině třicátých let minulého století (tento autor byl literárně činný více než sedmdesát let!), byl "geneticky" i "prostředím" svým způsobem "odsouzen" ke katastrofismu. Tušení jakési strašlivé pohromy, nezvratně pustošící podobu tehdejšího světa, viselo ve vzduchu, když ve Vilně vychází jeho debut Poéma o strnulém čase (1933). Atmosféra nadcházející neodvratné katastrofy - s obrovskou zraňující silou zasahující jak historickou, tak i metahistorickou rovinu života - vytvářela dominantní ideové klima v prostředí vilenské básnické skupiny Żagary, kterou tehdy dvacetiletý Miłosz spoluzakládal. Taková byla ostatně také politicko-kulturní tvář posledních let předválečné Evropy i světa v předvečer katastrofy: tvář napjatá, očekávající pohromu. Miłosz, nejnadanější představitel zmíněné básnické skupiny, byl ve srovnání s ostatními také nejvíce anima naturaliter catastrophica - jak se říkávalo. Byla to samozřejmě narážka na slavné Tertullianovo úsloví. Proto byl v jeho poezii (zejména rané) tak sugestivně vykreslen "světonázor hrůzy", obrazy války a nadčasové katastrofy, nenávratné pomíjivosti, krutosti, tragiky a strachu.

Avšak co je důležité: Miłoszův katastrofismus neslouží beznaději. Dokonce i ten úplně "nejmladší" (z Poémy o strnulém čase a Tří zim) výrazně evokuje svět náboženské zkušenosti. Terminologie i způsob vytváření básnického obrazu, patos metahistorických vizí, etický náboj textu (mnohem víc než "postoj stoické nezlomnosti tváří v tvář očekávané katastrofě"), nadějeplné očekávání - to všechno podporuje tezi, o jejíž správnosti jsem pevně přesvědčený: Miłoszův básnický katastrofismus ve své nejhlubší vrstvě není ničím jiným než uměleckým výrazem eschatologické reflexe neboli záznamem teologie mezní situace a přechodu, stručně řečeno Apokalypsy. Nejhlubší zdroj Miłoszova katastrofismu spočívá totiž v obavě výsostně metafyzické povahy. Stejně tak samotný smysl umělecké tvorby v rámci tohoto proudu chápe autor nábožensky, přesněji řečeno - biblicky. Nejde totiž o přistřihávání něčích křídel nebo o podněcování smrtonosných, člověku nepřátelských sil skrývajících se ve ztrátě naděje, nýbrž o prorocky a biblicky chápanou Apokalypsu, v níž se katastrofa i záchrana vzájemně vylučují. Jak to bude znít o sedmdesát let později? - "Nikdo nesmí svého bratra zarmucovat..."

V rozhovoru s Ewou Czarneckou říká: "Doba, v níž vyrůstala moje generace, nás opravňovala, abychom očekávali nějakou katastrofu. (...) Katastrofismus je Kassandřiným hlasem. Je v něm skryto varování. (...) Lidé mohou zastávat různé filozofické názory, ale současně se přiklánět i ke katastrofismu. (...) Očekávání, eschatologismus, jsou v historii stále přítomny. Dokonce už čtvrtá Vergiliova ekloga je očekáváním velkého přelomu. (...) Chápána byla jako zaslíbení, proroctví Kristova příchodu. V naší mysli se přece skrývá jakási mesiánsko-eschatologická vize přítomná ve Starém i Novém zákoně. Toto povědomí nás stále provází. Očekávání katastrofy se prolíná s očekáváním přechodu do jiného světa..."

***

Miłoszovy verše - "Kassandřin hlas" - jsou součástí výrazně křesťanské, nikoli helénsko-pohanské (výlučně a definitivně tragické) historiozofie. V tomto smyslu pak Miłosz přeměňuje archetypální katastrofický mýtus v eschatologii, přesněji - v apokalyptickou teologii katastrofy se skrytými zárodky naděje.

Verše Czesława Miłosze jsou totiž moudré moudrostí někoho, kdo žije svůj každodenní život s neukojitelnou bolestí. On ví, že sloužit naději neznamená pěstovat naivní "optimismus", pseudonaději, matku hlupáků. Katastrofismus nabývá v dílech autora Teologického traktátu podoby eschatologie nejstrašnější hrůzy, na jejímž dně - navzdory všemu, a teprve proto - dozrává zárodek nezničitelné naděje. Podobně jako v básni Oeconomia divina (Berkeley, 1973), která popisuje apokalyptickou katastrofu "odtoku bytí" ze světa v důsledku bez-božnosti:

Ani jsem nepomyslil, že budu žít v tak zvláštní chvíli.

Kdy Bůh hromů a skalních útesů,
Hospodin zástupů, Kyrios Sabaoth,
v prach pokoří lidi,
když jim dovolí činit vše podle jejich přání,
konečný úsudek pak ponechá na nich, aniž by cokoliv řekl.
Vskutku to byla úplně jiná podívaná,
než staletí opakované cykly královských tragédií.
Cesty na betonových pilířích, města ze skla a litiny,
letištní plochy rozlehlejší než kmenové státy
najednou ztratily osnovu a rozpadly se.
Nikoliv ve snu, ale viditelně, neboť sobě vychvácené
zůstávaly tak, jak jenom to zůstává, co trvání nemá.
Ze stromů, polních kamenů, ba i citronů na stole
se vytrousila hmotnost a jejich přízrak
se jevil jako prázdnota, kouřová clona na skle.
Mihotal se prostor zbavený předmětů.
Všude bylo nikde a nikde - všude.
Litery knih stříbrněly, chvěly se a ztrácely.
Ruka nemohla nakreslit znamení palmy, znamení řeky, znamení ibise.
Vřavou mnoha jazyků byla oznámena smrtelnost mluvy.
Stesky byly zakázány, neboť si stýskaly samy na sebe.
Lidé, zasažení nepochopitelnou trýzní,
odhazovali svršky na náměstích, aby soud přivolávala nahota jejich.
Avšak marně toužili po hrůze, slitování a hněvu.
Nicotný a marný důvod
měly práce a odpočinek
a tvář a vlasy a bedra
a vše, co bylo.

Rád bych zde upozornil na jednu charakteristickou vlastnost Miłoszovy poezie: na úrovni oscilace "optimismus-pesimismus" je jeho dílo bezpochyby pesimistické. Avšak na úrovni "naděje-zoufalství" se jeho verše i myšlení více přibližují k naději. Rozpor je pouze zdánlivý. V Zemi Ulro napsal: "Navzdory všemu nebyla moje katastrofická poezie poezií bez naděje." Proč? Protože "katastrofa v poezii i křesťanském umění vždycky plní tutéž funkci: umožňuje nám přijmout tento svět nikoli ve jménu jeho pořádku, neboť ten byl narušen, ale ve jménu naděje, že (...) nadchází (...) návrat k řádu".

***

Vděčím mu za mnohé.

V dopisech i během rozhovorů shovívavě pomíjel více než čtyřicetiletý věkový rozdíl mezi námi. Vždycky se vůči mně choval víc než laskavě, s výraznými sympatiemi, často skrývanými pod nánosem ironie nikoliv jedovaté, s patrnou úctou ke katolickému knězi. Štědře se dělil o své vědomosti a umožnil mi přístup do svého archivu, když jsem psal habilitační práci na téma Problém teologických aspektů literární tvorby Czesława Miłosze. Teologie literatury. (Práci jsem obhájil v roce 1996 na Katolické univerzitě v Lublinu, tam, kde i on sám byl jmenován doktorem honoris causa.) Šel jsem ve stopách událostí jeho života, oblíbených autorů a fascinací. Četl jsem tedy Šestova, Mertona, Oskara Milosze, Blakea, Swedenborga, Dostojevského, Simone Weilovou. Biblickou Knihu Žalmů i Joba. A všechno, co on sám napsal. Byla to jedna z mých nejdůležitějších škol.

Učil jsem se rozumět světu otázek a idejí, které jeho literární dílo prezentuje a vytváří. A také tento svět spojovat se světem současné teologie. Sledoval to s porozuměním. Odposlouchával jsem jeho frázi, tóninu a jazyk. Mnoho jsem se od něho naučil - vedle něj, při četbě, když jsem nesouhlasil i dychtivě přijímal. Nechuť i okouzlení byla jeho oblíbená slova. Nesdílel jsem jeho gnostické sympatie, obdivoval jeho hlubokou christologii. Myslím, že věta připojená k Roku lovce z Petrova vyznání: "Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. (J 6,68) - A tady vzpoura končí..." je jednou z nejgeniálnějších syntéz christologie dvacátého století.

Dělal si legraci, že do mé knížky, kterou jsem o něm napsal, nahlíží, když neví, co kde napsal, nebo když neví, co by si měl myslet o nějakém teologickém tématu... Připomenu ještě jednu starší historku. Je podzimní večer roku 1997, sedíme a hovoříme v jeho krakovském bytě. Ještě žije Carol, dobrý anděl jeho stáří. Chlubím se znalostí jeho díla, vychvaluji tehdy čerstvou báseň Daemones. A na to Miłosz, že mu spisovatel S. Vincenz kdysi vykládal o jednom básníkovi, který seděl doma a psal. Najednou někdo klepe na dveře. Básník jde otevřít a vidí ďábla. "Co chcete, okamžitě odejděte!" říká básník. Ďábel odpověděl: "Četl jsem vaše texty, jsou dost dobré. Moc se mi líbily." Básník: "Pojďte dál. To jsem rád. Čeho se napijete?" - Až do tohoto okamžiku jsem to zvládnul, ale pak jsem se zeptal: "To má být jako o mně?" - "Ale vůbec ne," odvětil Miłosz. Ostří ironie je evidentně namířeno proti samolibému básníkovi. Po chvilce se však rozchechtal a dodává: "Tak čeho se napijete?"

***

Teď, když nás opustil, přemýšlím o jeho slovech pronesených v akademickém roce 1981/1982 z výše Charles Eliot Norton Chair of Poetry na Harvardské univerzitě: "Může existovat poezie bez eschatologie? Byla by to poezie lhostejná vůči napětí minulost-budoucnost a vůči posledním věcem, tedy vůči spáse a zavržení, soudu, Božímu království, smyslu dějin čili vůči všemu, co spojuje čas určený jednomu životu s časem lidstva." Nikoliv, odpovídá, taková poezie není možná.

Přemýšlím o jeho nejvíce eschatologických strofách jakoby inspirovaných jazykem Bible:

Lopotil jsem se a dával přednost (...) skutečnosti dokonalé,
povznesené nad chaos a pomíjivost, neměnné zahradě na druhém
břehu času...
Ať triumfuje (...)
(...) z mrtvých povstání
k tomu, který jest, byl a bude...
A odhalena bude nově každá radost jitra,
každá chuť jablka utrženého v ušlechtilém sadu.
Nemusím se tedy obávat o to, co jsem miloval...
(Návrat; Józefu Sadzikovi; Ty chodby)
Vzpomínám na něj s láskou.
Když jsem koncem září 1997 odcházel z jeho krakovského bytu na Bogusławského ulici, řekl jsem mu: "Přišel jsem, abych vám poděkoval. A taky abyste věděl, kolik jsem toho od vás dostal, vím, že nejsem jediný... A to se TAM určitě zúročí. Říkám to s pokorou a nesměle: přeji vám, abyste nikdy neztratil důvěru... Ať vám Pán Bůh žehná..."
Plakal. A byl velký ve svém pláči.
Hustě pršelo. V mlze plakaly krakovské Planty, byl cítit podzim.
Teď pláčeme všichni. A neztrácíme důvěru.

***

"Kde je skryto tajemství vaší tvorby? Kde se bere to, co nás na ní doslova fascinuje?" ptal jsem se ho kdysi. "Už jste překročil čtyřicítku, tak byste to měl vědět," odpověděl vlažně a chtěl přejít k jinému tématu. "Možná to vím, ale chtěl bych, abyste mi to potvrdil," naléhal jsem dál a dostalo se mi bohaté odměny. "Každý den po snídani několik hodin pracuji. Tajemství úspěchu se nemění - systematická pracovitost. Když každý den kopete, tak jednou za několik let narazíte i na briliant."

Souhlasím, říkám si dnes, několik dnů po jeho smrti, briliant - to je ono. Ale jak to, že je jich tolik, odkud ten oslňující náhrdelník?

A nacházím jiné vysvětlení, stejné jako to, pod nímž se kdysi podepsal, když citoval část rozhovoru obžalovaného Josifa Brodského se soudkyní Saveljevovou, rozhovoru, který se odehrával v Leningradě v roce 1964. Ruský básník byl tehdy odsouzen na pět let nucených prací za "příživnictví":

" - Učil jste se to někde?
- Co?
- No básnictví přece. Nepokoušel jste se dostat na univerzitu, kde by se vám dostalo vzdělání... Kde se to učí?
- To mě nenapadlo... Nikdy jsem si nemyslel, že to lze získat vzděláním.
- A jak tedy?
- Myslím, že je to... od Boha."
A - odkudpak taky?

Jerzy Szymik
Autor (nar. 1953) patří k předním polským teologům "střední" generace. Přednáší a vede jednu z kateder dogmatické teologie na Katolické univerzitě v Lublinu. Vydal řadu odborných teologických publikací, esejů, cestopisných črt a básnických sbírek. Přeložil jš. Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay