Média a politika: rizika propojování

Vydání: 2010/19 Studentský Velehrad, 6.5.2010, Autor: Karel Hvížďala

Příloha: Perspektivy

Chceme-li hodnotit současný stav naší mediální krajiny a její rizika, nemůžeme se vyhnout pohledu do historie a poukázat na rozdíly vzniku novin ve staré Evropě a u nás.

Nejstarší noviny tištěné na papíře vycházely jednou týdně od roku 1605 ve Štrasburku s názvem Relation. Další, s názvem Aviso, od roku 1609 v Hamburku. Kromě inzerce (seznamů zboží v místních skladech) přinášely zprávy, černou kroniku a informace o bezpečnosti na cestách. Prvním místem, kde vycházelo více titulů, byly Benátky, pak Amsterdam a poté Londýn. V roce 1780 se objevil Neue Zürcher Zeitung, prototyp moderního seriózního deníku. O osm let předběhl londýnské Timesy. Podle Elisabeth Eisensteinové (Cambridge) může za rozvoj moderní žurnalistiky i etiky převážně protestantský duch: „Protestantismus byl prvním hnutím svého druhu – ať už náboženského, nebo světského – které využilo tisk k propagaci a agitaci proti zavedeným institucím.“ Moderní noviny jsou svým způsobem vzpurné: pokud se nebouří, stávají se jen státním věstníkem. U nás jako první vycházely od roku 1786 Schönfeldské císařské a královské pražské noviny. Jejich redaktorem byl Václav Matěj Kramerius, který pak od roku 1789 vydával vlastní Pražské poštovské noviny, později přejmenované na Krameriusovy c. k. vlastenské noviny. Měly jiné poslání než tehdejší noviny v západní Evropě. Zaměřovaly se na osvětu a národní emancipaci. Mluvíme-li o novinách, musíme zmínit i cenzuru. Je skoro stejně stará jako knihtisk: dvaačtyřicet let po Guttenbergově vynálezu ji zřídil arcibiskup mohučský. Ve Velké Británii byla zrušena již v roce 1695 a v USA v roce 1789. U nás byla skutečně zrušena (po dvou několikaměsíčních pokusech v roce 1848 a 1968) až v roce 1989.

Rozprava potřebuje svobodu

Už z těchto úvodních dat lze odvodit základní historické kořeny současného českého problému s médii. České noviny vznikly prakticky o dvě stě let později, neměly informační, ale osvětový charakter: sloužily obrození. Cenzura tu byla zrušena o tři sta let později než ve Velké Británii a o dvě stě let později než v USA. Přístup ke všem dokumentům pro všechny občany byl například ve Švédsku zaveden už v roce 1776 a na rozdíl od nás, kde byl uzákoněn o dvě století později (1999), se tam dodržuje. Připomeňme, že v 18. století byl Pražský hrad prázdný, nebyl tu dvůr ani významné obchodní cesty. Karlova univerzita se od husitských dob nevzpamatovala, nestala se místem pěstování nezávislého ducha (proto tu neexistoval esej jako forma tříbeného kritického diskurzu). Na- opak, zostřená cenzura přivedla Krameria málem ke krachu. Tím se asi dotýkáme podstaty naší uskřípnutosti. Proto život bez cenzury, který v důsledku znamená rozvoj morálně-legální autority občanů a vznik tzv. segmentovaného pluralismu, představuje u nás po roce 1989 zcela novou a složitou skutečnost. Ve staré Evropě tomu bylo jinak. Zejména za reformace tam spočívala hlavní funkce tištěných médií v obhajobě politických názorů, čímž budovala základy diskurzu. Proto se staly noviny na počátku 19. století v naší civlizaci nástrojem politického života. Politický novinář pokládal za svou roli ovlivňování veřejného mínění ve jménu určitého tématu či politické snahy. Noviny byly zakládány z iniciativy politických aktérů či stran, případně jimi byly podporovány.

Hlídací psi demokracie

Na konci 19. století vznikala tzv. liberální teorie tisku, která poprvé zmiňovala kontrolní roli médií. Formoval se nový typ žurnalistiky, který vnímal novináře jako neutrální arbitry politické komunikace. Tehdy se zrodil slogan, že novinařina je samoúčel, to znamená, že nikomu neslouží. Současně vznikal komerční tisk, což bylo způsobeno vynálezem rotačky a nástupem obchodních domů, které potřebovaly inzerovat. Inzerce, z níž plynul hlavní příjem, noviny zlevnila. Zrodil se bulvár. V různých zemích plnil různé sociální funkce, ale hlavně přinášel zisk. V druhé půli 20. století se ve staré Evropě dala prestižní média rozdělit na tři skupiny podle základní politické orientace (stranické tiskoviny většinou zanikly). To platí více méně dodnes. Rakouský Der Standard je liberální a Die Presse je blízká lidovcům. V Německu je Frankfurter Allgemeine Zeitung napravo od středu, Süddeutsche Zeitung nalevo od středu, ještě více nalevo je Frankfurter Rundschau a ještě více napravo Die Welt. Ve Francii je vpravo Le Figaro, vlevo od středu Le Monde a někde uprostřed Liberation. V Itálii je uprostřed Corierre della Sera, La Stampa představuje levý střed a La Repubblica je liberálně levicová. Ve Velké Británii je vlevo od středu The Guardian, vpravo Daily Telegraph a tak bychom mohli pokračovat. Páteř zmiňovaných novin tvoří komentáře a analýzy. Další charakteristikou je striktní oddělení komentářů od zpravodajství. Řada z těchto novin začíná hlavními komentáři na první straně a pokračuje v nich uvnitř listu. I tím se tyto noviny liší od našich. Komentáře a analýzy tam mají často mnohem větší rozsah. U nás tištěná média za obou totalitních systémů, nacistického a komunistického, sloužila od roku 1939 až do roku 1989 (s krátkými pauzami v poválečných letech a v roce 1968) pouze jedné moci. Diskuse nebyla připuštěna. Za druhé světové války se ukázalo, jakou moc má rozhlas: zneužil ho k propagandě Goebbels i Stalin. Naproti tomu byla už v roce 1927 BBC změněna z „company“ na „corporation“, aby nepodléhala jen komerčním tlakům či politickému lobbingu. Tento systém, zvaný věřejnoprávní, převzalo po válce Německo a později i další země, a to nejen pro rozhlas, ale i pro televize. Po roce 1989 pronikl i do střední Evropy. Tento model má řadu verzí: vládní, profesní, parlamentní. V Německu funguje verze občansko-korporativní, kdy se na řízení podílejí společně s politickými stranami sociálně relevantní skupiny podle klíče, který určuje zákon. Tento model jsme (bohužel nedokonale) převzali i my. Občas je u nás slyšet, že veřejnoprávní model je podivný bastard, ač jde o systém zřetelný. „Veřejnoprávní“ znamená, že veřejnost si takové instituce platí pomocí přímé daně (koncesionářského poplatku) a rozsah veřejné služby předepisuje právo, tedy zákon. Důvody tohoto uspořádání vysílacích institucí jsou dva. Zaprvé: politické strany nikdy nezastupují všechny segmenty společnosti, proto by neměly ovládat vysílače určené pro celý veřejný prostor. – Zadruhé: jen veřejnoprávní instituce a prestižní noviny jsou schopné vytvářet tzv. sjednocující prostředí, které překládá ptydepe politiků aj. do přirozeného jazyka. Jen tam, kde veřejnoprávní média a prestižní noviny řádně fungují, vzniká skutečné veřejné mínění a minimalizuje se prostor pro manipulaci s občanem. Čtenář tam totiž ví, že mediální konstrukci jednoho média musí konfrontovat s mediální konstrukcí dalších médií a nakonec se svou zkušeností, a teprve na základě této namáhavé komparace si utváří vlastní názor. Náš čtenář a posluchač neměl v druhé půli 20. století možnost učinit tuto zkušenost, a proto je i po dvaceti letech dezorientovaný a pohodlně informacím v médiích věří.

Nastávají hubená léta

Kromě zmíněných odlišností historických mají dnešní média další problémy. V celé západní civilizaci dochází k proměně vztahu majitelů médií k jejich podnikání: vydavatelé a majitelé stanic se vyvázali z kulturního provozu, protože jim to dovolila změna hierarchie hodnot ve společnosti. Prestiž majitelů se neodvíjí od prestiže listu, ale od toho, kolik médium vydělá. Majitelé se tedy dívají na svou činnost jen jako obchodníci: jde jim o maximalizaci zisku. Jenže tam, kde nestačila vzniknout řádná sociální stratifikace společnosti, jejíž střední vrstvy by si udržely prestižní noviny, média oslovovují co nejširší cílovou skupinu a rychle ztrácejí kvalitu. Proto je naše mediální krajina neúplná: chybí tu prestižní listy i skutečně veřejnoprávní média. Všechny deníky (od května 2009 to platí i o Hospodářských novinách) se změnily v „pop- noviny“ a veřejnoprávní média nedodržují západoevropské standardy. Ukazuje se, že moc i trh deformují přirozenou mediální krajinu podobně. Zatímco stará Evropa považuje veřejnoprávní média s jejich kontrolní rolí za jeden z pilířů demokracie, je naše mladá a křehká demokracie kvůli neexistenci řádně fungujících veřejnoprávních médií a prestižních novin i mediální gramotnosti ohrožena. Nenaučili jsme občany rozlišovat média a tvořit si vlastní názor. Prožíváme již třetí rok hospodářskou krizi, která je spojena i s krizí kulturní a krizí politických systémů (v řadě zemí se rozpadají masové strany, výsledky voleb jsou patové a těžko se tvoří koalice). Média jsou stále ohroženější. Vydavatelé či veřejnoprávní korporace musí enormě šetřit: zbavují se zkušených novinářů, zmenšují rozsah. A nervózní politici vyvíjejí na média stále větší tlak, a to nejen u nás či ve střední Evropě. Kdyby došlo k dalším bankovním krachům a dalším úsporným opatřením, nikdo neví, jak to naši civilizaci včetně mediální scény promění.

Náš nezájem

Naše demokracie je po dvaceti letech víc ohrožená nezájmem občanů i politiků o fungování mediální krajiny. Občané mají jiné starosti, jejich angažovanost je ve srovnání se starou Evropou malá. A politikům současný stav vyhovuje. Přitom jsou volby stále více záležitostí peněz a marketingových agentur než řádných politických programů. Na důležitosti nabývá dělba moci, v níž by měla mít nezávislá a prestižní média nezastupitelnou roli. Kromě moci parlamentní a výkonné by tu měla být svobodná moc soudní a mediální. Ty však mají v Česku se svou svobodou problémy, vzpomeňme výroku místopředsedy Nejvyššího soudu Pavla Kučery: Je-li ohrožena vláda, nestrannost justice musí jít stranou. Pokud se tento stav nezmění, existuje velké nebezpečí mutace politické struktury v nějaký druh autokracie. A my tento stav kvůli neexistenci prestižních novin a řádných veřejnoprávních médií ignorujeme.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay