Marktl na Innu - stránky z cestovního náčrtníku G.G.G.

Vydání: 2005/29 Křesťanské knihy včera a dnes, 12.7.2005, Autor: Gertruda Gruberová-Goepfertová

Příloha: Perspektivy

Na návštěvě v rodišti Benedikta XVI. se známou výtvarnicí a básnířkou

V sedmdesátých letech během letního sledu koncertů na zámku Amerang v Bavorsku bývala pravidelně i malířská výstava v zámeckém sále. Na ni mě pozvala žena redaktora ze Süddeutsche Zeitung, která patřila k pořadatelům. Na zahájení výstavy přijel rovněž redaktor kulturní rubriky místních novin, všiml si mých kreseb a přizval mě ke spolupráci, prohlásil totiž, že právě takové ilustrace hledá a potřebuje.

Vypravila jsem se do Berblingu, blízké vsi proslulé obrazem Ženy v kostele od malíře Leibla (Courbetova současníka), naskicovala tam několik motivů a doprovodila je vysvětlivkami. „Vy umíte také psát?“ odpověděl mi redaktor překvapeně, uveřejnil mou „reportáž“ a nazval ji „Dorfskizzenblätter“ (tj. vesnické náčrtky). Čtenářům se líbily a od té doby jsem byla pověřena posílat je pravidelně - asi jednou za měsíc. V roce 1984 vyšla více než stovka těchto ilustrovaných článků knižně (druhé vydání 1987), roku 1997 vyšla další kniha a načatá série leží připravena...

Pro líčení jsem si vybírala taková místa v Bavorsku, o nichž jsem se dozvěděla, že mají nějakou kulturní zvláštnost (vynikající architektura, pozoruhodná osobnost odtud pocházející nebo umělec tam žijící...).

 

Začátek jako v Knihaři Waningerovi (humoristický text známého bavorského komika Karla Valentina - pozn. aut.): Dozvěděla jsem se, že si musím vyjednat termín s panem Karlem Beckem, chci-li navštívit muzeum v Marktlu. Volím jeho telefonní číslo: „Tu... tu... tu... Spojení neexistuje... Tu... tu...“ zní mi odvetou. Nové číslo je nepřetržitě obsazeno. Když pana Becka konečně zastihnu, řekne mi, že sice má klíč od muzea, provádí však jenom pan Diblík, jemuž mohu zavolat do starobince v Simbachu. Sestra ve starobinci hlásí, že pan Diblík právě odjel do Marktlu, že mu mám napsat...

Počáteční výhledy z vlaku kolem Tögingu a Perachu odměňují vynaloženou trpělivost. Bohatě se měnící pobřežní území, pískovcová skaliska. Duje vítr, koruny stromů se ohýbají, rackům se líbí vzdušný pohyb, plachtí vysoko.

Marktl neleží přímo u nádraží. Dlouhá je ulice, která vede od nádražních restaurací a parkovišť do místního středu. Vede kolem betonové stavby „na chůdách“ a kolem hřiště, v jehož zeleni jsou rozsety žertovné stavby z dřevěných kmenů. Dozvídám se: je to domov pro sirotky, které opatrují Chudé školské sestry - tak se řád jmenuje. Každá jeptiška je „matkou“ skupinky deseti až dvanácti chlapců.

Mnoho budov v Marktlu navazuje na minulost. Viditelná znamení dávají tušit, že tady má život dlouhou předehru, nejvýrazněji poznamenanou řekou. Jména ulic prozrazují, že Marktl kdysi býval přístavem na Innu.

***

„Muzeum založil můj bývalý zaměstnavatel Karl Beck,“ vysvětluje mi pan Diblík a ukazuje mi potom v bývalé lékárně návrh na plakát k pětistému výročí, kdy povýšili obec na městys.

Z dálky mi sbírka připomíná Mauritshuis v Haagu. Charakterizují ji rodinné scény, zátiší, rovina v krajinách a Rembrandtovo náboženské zaměření ve volbě námětů, malby, které tam ukazují, věrně zobrazují tehdejší život Holandska. Tady také nejsou jen „cenné“ nebo „pozoruhodné a vzácné“ věci, které pořadatelé snesli dohromady nebo nakoupili, nýbrž předměty, které měly úzký vztah k životu zdejších lidí.

Pro mne je to shledání s mnohými potřebami, na které si pamatuji z mládí. Vyvolávají ve mně napůl zapomenuté výjevy. Stará žehlička s dřevěným držadlem stojí na kamnech, naše služka Mařka zatlačí na knoflík a náplň vypadne. Pradlena pracuje s valchou a s dřevěnou plácačkou na prádlo. Kloboučnice sundává klobouk na zkoušení z napínadla. Během prázdnin jsme i my děti nosívaly chleba ve slaměných ošatkách na pečení. V kůlně, kde jsme si vymýšlely fantastické hry, stával „fukar“ na čištění obilí. Švec seděl na trojnožce, dědeček dělal obličeje před svým holicím zrcadlem a náš tatínek se bavil lisem na rostliny. Venkovský lékař přišel opravdu s „doktorským kufírkem“. Tady stojí taktéž past na myši, jak kdysi ležívala u nás ve sklepě. Dívávali jsme se na souseda s včelařskou maskou a dmýchadlem.

V roce 1852 měl městys Marktl 567 obyvatel v 79 domech a 42 druhů řemesel. Býval tu hrnčíř, kamnář, vápeník, pletař, bednář, lazebník, ranhojič a holič, výroba lemovek a prýmků. Cínař sléval poklopy pro džbány na pivo, slévač bronzu zhotovoval kování na koňské postroje a chirurg obřezával kozí kopyta, trhal zuby a amputoval kuřácké nohy. Lehké to neměl nikdo. Budoucí řeznický učeň musel vypít půllitr býčí krve, obuvnický učedník sklenici láku z bečky, používaného pro změkčení kůží na podrážky. Můj průvodce mě chce seznámit s domácnostními zařízeními, předvést zacházení. Obsluhuje pěchovadlo na jáhly, mačkadlo na brambory. Obíhá kolem tabákové třecí mísy a rozhýbává koule pomocí topůrka podobného kyji, takže rozmílají tabák. Jako kuřák dýmky umí pan Diblík používat „vyvýšené plivátko“ a zapálit sírové zápalky o koženky (tj. kožené kalhoty). Vedle pendlovek s kravím ocasem a „hodin pro lepší společnost“ stojí ručně kované věžní hodiny z doby kolem roku 1750. Pan Diblík ukazuje, jak se pohybují pomocí kamenného závaží a brzdicím kyvadlem se regulují. Ani užívání rámu, jímž se vyřezávají z jílu cihly, není panu Diblíkovi cizí...

Čtyřdílný kolový věnec s píchači a obrácenými háky se nazývá „Gehrer“. Na něj se napichovaly ryby. „Hopser“ se jmenoval přístroj, jímž bývaly zatloukány svazky proutí pro vyztužování břehů. Šetrnostní kamna pro brikety velikosti hrnce z doby první světové války přivedou pana Diblíka k srovnání dneška se zítřkem: lepší to bývalo sotva, jen jiné.

Životní lekci dostal pan Diblík také. - Záhy v mládí se stal prokuristou textilní továrny, pak přišla válka, „konec vší slávy a nádhery, stěhování národů. Ale všechno je k něčemu dobré,“ míní pan Diblík: „Když osudová rána přijde, ptáme se, proč právě já? Jenže málo záleží na ději, vše závisí na vlastním postoji.“

***

Mnoha dojmy zmožena potřebuji občerstvení. Pan Diblík vypravuje cestou k hospodě o čtyřmetrovém mamutím zubu, který se začal rozkládat jako rozžhavené vápno po vyhrabání ze země v údolí Daxental.

Číšnice se nad námi naklání jako starostlivá příbuzná a ptá se, co si vybereme z nabízené domácí stavy. Mají polívku s játrovými knedlíčky, palačinky, trhanec... Pan Diblík se jí překvapeně ptá: „Dala ses tetovat?“ - „Ach ne, ale v odborné škole byla taková nuda, tak jsem si kreslila kuličkovým perem srdíčko na ruku.“ Když jsme skoro vyprázdnili talíře, ptá se děvče, přejeme-li si přídavky, za nezměněnou cenu, rozumí se. Takový hostinec hledali moji rodiče marně, když s námi jednou za uherský měsíc vyšli v neděli na oběd. „Tady jsme v bývalém pivovaru,“ vysvětluje mi pan Diblík. V Marktlu bývaly čtyři, zároveň to byly ubytovny a noclehárny. Plavba po Innu trvala do roku 1860. Teprve železnice ji umořila. Plavení vedlo z Kufsteinu a Rosenheimu přes Marktl do Simbachu, Pasova a dál do Vídně a do Maďarska. Cesta trvala mnohdy tři až čtyři měsíce. V Marktlu bylo přístaviště. Tady potřebovali ubytování pro posádky, stáje pro koně, kůlny pro vozy. Podívejte se, jak široce stavěné byly vjezdy! Dodavatelé ze zázemí si vyměňovali zboží. Částečně bydleli přijíždějící v hromadných táborech pod střechami pivovarů - tehdy nebyli lidé tak nároční. Ani katastrofy Marktl nešetřily. V roce 1701 udeřil blesk do kostelní věže a celá ves vyhořela, roku 1805 tudy táhl Napoleon se svým vojskem.

Odpoledne se shromažďují v hostinském sále městští otcové. U piva mluví o důležité události a návštěvě. Nerozumím vůbec, kdy a co daroval host dětem. „Víte, o kom mluví?“ ptá se pan Diblík. „Znáte regenschoriho známých Vrabčáků řezenského dómu?“ Jeho bratr, doktor Joseph Ratzinger, bude 28. května vysvěcen na mnichovského a freisinského arcibiskupa. Kolářské řemeslo má vztah k proslulým synům Marktlu. Georg Lankesberger, syn kolářského mistra, vynálezce novodobého řízení předními koly, se tu narodil v roce 1779. V „knížecí mýtnici“ (Churfürstlichem Mauthaus) bydleli od roku 1769 do roku 1852 koláři a v tom domě se doktor Joseph Ratzinger narodil. - Vzhledný dům, jehož průčelí pokrývá, jako tak mnoho fasád v Marktlu, plošně na stěnu přilétající hrušeň, stojí právě naproti, ale Ratzingerova rodina už se dávno odstěhovala do Trannsteinu.

***

Jdu pomalu osadou na procházku. Až k novému mostu přes Inn, starý vyhodili v roce 1945 do povětří. Dívám se k Berghamu s tisíciletým kostelem svatého Mikuláše, koukám se do zahrad, jedna je olemována fialovými aubrietiemi, v další se po kraji střídají petrklíče s bílými tulipány. Tu váže žena stromky na podpěrné kůly, muž v pracovním oděvu staví balkon. Dětské hřiště je obsazeno, děcka se houpají, utíkají, poskakují, točí se dokola. Ještě živěji je na slavnostním prostranství, kde se připravují na pouť. Staví kolotoč, pivní stany, autoskútry jsou už hotové, mezi boudami a stromy věší žena prádlo. Děti šplhají všude, podnikavé, veselé, zdravící, jásající. Lidová slavnost se koná každoročně od 27. dubna do 1. května. Letos je ještě zvláštní příležitost k oslavám. Před 500 lety schválil vévoda Ludvík Bohatý z Bavorska znak Marktlu, lodnický hák a míru (Streichmass), znamení pro přístav a obchod. Připravuje se dětské odpoledne, odpoledne pro staré občany, boxerské utkání. „Jakmile dojdou nápady, dojde na pěsti a kopance,“ dodává pan Diblík.

Zůstávám v Marktlu až do setmění, kdy srpek měsíce na modrém nebi nahradil ohnivou kouli slunce v síti mraků. Domů si vezu chrastící kořist od vetešníka, skleněnou mucholapku. Na lidovou slavnost jsem přišla předčasně, ale příjemný den jsem zažila. Mezi bodrými obyvateli Marktlu se mi zdálo, že náš svět přece jen nemíří k utopii bez vyhlídek, že se nám nabízejí různé možnosti...

(1977)

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay