Majetkové narovnání a konzervativní síly

Vydání: 2012/35 Sociální demokraté znovu zaútočili na církve, 29.8.2012, Autor: Aleš Pištora

Příloha: Perspektivy

Je to únava z politických rozepří trvajících víc než dvacet let, anebo snaha nenechat se zatáhnout do bahna stranických hádek, co odrazuje od hlubších úvah nad majetkovým narovnáním? Diskuse o stanovení výše finanční kompenzace, možném zvýšení zadlužení státu, případně o tom, má-li být církev chudá, nebo bohatá, skrývají úvahy hlubší. Majetkové narovnání není totiž jen téma politicko-ekonomické, ale souvisí i s debatou o postavení církví a o jejich společenském vlivu.

Na skutečnost, že by se případné schválení zákona o majetkovém vyrovnání netýkalo pouze církví a státu, ale že promění pravděpodobně celou naši společnost, poukazují především protivníci zákona. Mezi deseti důvody ČSSD, proč by neměl být schválen zákon o majetkovém narovnání s církvemi, je jeden, nad nímž (na rozdíl od těch ostatních) stojí za to se zamyslet.

V osmém bodě dokumentu podepsaném předsedou ČSSD Bohuslavem Sobotkou se říká, že přijetí navrhovaného zákona „změní dlouhodobě politické poměry v zemi ve prospěch spíše konzervativních sil. Přispěje ke změně charakteru českého státu – ohrozí jeho stávající občanskou nekonfesní podstatu“. Ani tento argument není ovšem (tak jako ostatní) příliš srozumitelný. Není totiž zřejmé, jak změna ve prospěch konzervativních sil ohrozí nekonfesní podstatu státu, je-li jedním z principů majetkového narovnání (ekonomická) nezávislost církví na státu, tedy ukončení financování církví ze státního rozpočtu. Z jakých změn tedy mohou zmíněné obavy z posílení konzervativních sil plynout?

CO VŠECHNO ZNAMENÁ „KONZERVATISMUS“

Jak v knize Ošklivost demokracie ukazuje polský filozof Ryszard Legutko, slovo „konzervativní“ lze srozumitelně užívat ve třech významech. V první rovině konzervatismus znamená hájit nezávislost pravdy na dějinách a na různosti kultur. Mravní řád není výsledkem (politických) diskusí. V dnešní společnosti ale vše-
obecně převládá mírný relativismus, který nekonfrontuje své postoje s něčím nad námi, ale s čímsi subjektivním uvnitř člověka. Může na tom něco zásadního změnit navrácení majetku církvím a několik miliard korun finanční kompenzace?

Ještě častěji slovu „konzervativní“ rozumíme jako protikladu k inovativnímu. Konzervatismus zde znamená obhajobu stability a setrvalosti proti neutuchající politické diskusi, která – hledá-li nejrůznější alternativy – neušetří před kritikou a pochybnostmi žádné téma. Naopak neustále hovoří o politické krizi, která má podněcovat občana k politické angažovanosti. Trvat na tom, že jsou věci politické a věci nepolitické, že je něco, co patří císaři, a něco, co patří Bohu, je ovšem v dnešní zpolitizované společnosti neefektivní. Obranu věčných věcí totiž nelze vést jinak než v politické rovině. Nejen majetkové narovnání, ale celý život církví tedy nebude možné ani do budoucna z politických debat vyčlenit.

Poslední rovinou, kde lze hovořit o konzervativních postojích, je rovina kulturně-společenská, v níž hraje klíčovou roli tradice. Ta není chápána jako konzerva starých dobrých pravd, kterou konzervativec rád otevírá, ale jako proud, který nese naše porozumění světu. To, co má utvářet společnost a odolávat společenským bouřím, jsou autority, zavedené zvyklosti, instituce, náboženství, tradiční vazby loajality atd. Konzervativec dává přednost přirozeně utvořeným sdružením jednotlivců před novými celospolečenskými návrhy (utopiemi a ideologiemi). Větší význam než abstraktní pojmy jako lidstvo, třída, jednotlivec či stát má pro něj obec, farnost a národ.

Bezpochyby právě na této rovině přijetí zákona o majetkovém narovnání konzervativní hodnoty podpoří. Posílena totiž bude nezávislost jednotlivých církevních institucí. Vracení majetku a vlastně ani finanční náhrada se nebudou týkat církve jako celku, jak připomínají její představitelné, ale majetek bude navracen jednotlivým právnickým osobám, tedy farnostem, klášterům, kapitulám, sborům atp. Ty byly vlastníky vyvlastněného církevního majetku. Na druhé straně se bude vydávat pouze ten majetek, který je v tuto chvíli ve vlastnictví státu, nikoli majetek, který dnes spravují města a obce. Přestože si katolická církev uchovává hierarchickou strukturu, která je jistou obdobou státu, v moderních podmínkách nepatří do sféry ani soukromé, ani státní. Je součástí toho, čemu se říká občanská společnost, o níž Kompendium sociální nauky církve mluví velmi pěkně jako o „nervové soustavě společenského organismu“. To, co se nemůže zamlouvat levici, je důsledek narovnání vztahů mezi státem a církvemi, kdy na významu získají na státu nezávislé instituce. Právě proto levice jako alternativu navrhuje zřízení speciálního „církevního fondu“.

SVOBODNÉ INSTITUCE A JEJICH ŽIVOTASCHOPNOST

Proti zdůrazňování významu církví v dnešní době se často staví názor, že církve v minulosti plnily mnohé sociální funkce, jichž ovšem byly v průběhu minulých dvou staletí zbaveny. Kláštery – mimo jiné v důsledku expanze absolutistického státu do všech oblastí života společnosti – už dávno nestaví cesty, školství není výhradně církevní a také sociální zabezpečení na sebe převzal stát. Mnozí odpůrci narovnání rovněž zdůrazňují, že církve dnes už zdaleka nemají tolik členů, jako tomu bylo před rokem 1948. Svou argumentaci opírají o poslední sčítání lidu v roce 2011. V této souvislosti je ale třeba poznamenat, že tak jako se vracení majetku nebude týkat celku církví, nebude se týkat ani jednotlivců, nýbrž institucí, které nejsou jen množinou něčím specifických individuí. Jako každá instituce jsou i ty církevní do jisté míry na svých členech nezávislé. Podle Politologického slovníku Rogera Scrutona mají práva, majetek a závazky, které se nevztahují na žádného člena. Právě díky tomu mohou tvořit občanskou společnost.

Ani jednotliví věřící, ani tyto instituce se nestanou bohatými, jak se někdy tvrdí. Získají něco mnohem cennějšího, totiž nezávislost. V době, která půdu (tedy v konzervativním myšlení jediný smysluplný majetek) nepovažuje za grunt – základ živobytí člověka, nýbrž za obchodní komoditu, jen málo rozumíme rozdílu mezi majetkem a bohatstvím. Jako bychom stále považovali Marxův „soukromý majetek“ za přežitek. Dojde-li k majetkoprávnímu narovnání, církevní instituce tak nezískají statky, které budou moci proměnit v luxus, ale majetek, z jehož výnosu budou financovat svůj provoz. Církve se tak stanou ještě významnější součástí občanské společnosti, než jsou dnes.

Peter Berger ve své eseji Náboženství a globální občanská společnost připomíná, že k obrození termínu „občanská společnost“ došlo ve východní Evropě v době komunismu, kdy občanské a náboženské iniciativy představovaly opozici vůči totalitním režimům. I dnes občanská společnost s náboženskými institucemi v čele může představovat jakousi alternativu nejen vůči politizaci lidského života, kdy se nám každodenně vnucují další a další aféry politiků a jejich kmotrů, ale také vůči duchovní prázdnotě naší doby zaplňované náhražkami zábavního průmyslu. A katolická církev, která je dnes významným zastáncem občanské společnosti, může být jako nejstarší globální instituce zároveň účinnou hradbou proti nadnárodnímu kapitálu.

RADĚJI VŠEMOCNÝ STÁT?

Zdá se tedy, že za tvrzením o posílení konzervativních sil díky majetkovému narovnání vězí obava nikoli z ohrožení nekonfesní podstaty státu, nýbrž strach z posílení vlivu církevních institucí na úkor státu, a tedy politických stran, které si ho dnes více či méně přivlastňují. Zatímco stát se jako výkonný orgán společnosti, která mu ale není podřízena, jak říká Jacques Maritain ve své knize Člověk a stát, může stát kořistí politických stran, nezávislé instituce občanské společnosti, jimž nejde primárně o politiku, jsou na rozdíl od toho na politických stranách nezávislé. Úkolem státu v konzervativním pojetí je posilovat autonomii rodiny, obce a církve a nezasahovat do ekonomických ani morálních záležitostí. Občanská společnost a zvláště její náboženská část tak může disponovat integrační silou, bez níž je každá společnost nepředstavitelná. Rozvoj občanské společnosti vede totiž k živoucí solidaritě díky síti důvěry tvořené rodinou, farností, obcí atd.

Ať už je to s odvěkým sporem základních politických směrů jakkoli, je zřejmé, že v otázce přijetí zákona o majetkovém narovnání jde pod povrchem debat v podstatě o obhajobu odlišných politických pozic. Kořenem sporu o majetkové vyrovnání podle mého názoru je, že zatímco levicový stát směřuje ke spravedlnosti prostřednictvím sociálních práv, konzervativní pohled upřednostňuje spíše vytvoření prostoru pro instituce, které mají solidaritu a charitu tak říkajíc v popisu práce. Spor o majetkové narovnání, v němž politikům již dávno nejde o nápravu zločinů komunismu či praktické řešení financování církví, v posledku nabývá podoby rozporu mezi nárokem a milosrdenstvím. Na jedné straně převládá právo na to, že nikdo nemůže zůstat bez prostředků, na druhé straně je zdůrazňována dobročinnost jako povinnost křesťana či člověka vůbec. Pro levici je ovšem milosrdenství často symbolem nadřazenosti mocných, kteří almužnou utišují volání svého špatného svědomí a současně legitimují správnost stávajících sociálních vztahů. Na to ve své první encyklice Deus caritas est Benedikt XVI. říká, že i ve spravedlivé společnosti je vždy potřeba služba lásky, tedy vědomí, že to není jen neutrální zákon, kdo stojí za pomocí potřebným, ale druhý člověk, který když pomáhá, vždy zároveň dává sám sebe.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay