Madrid na mě hluboce zapůsobil

Vydání: 2011/44 Češi a Moravané, 26.10.2011, Autor: Josef Mlejnek

Příloha: Perspektivy

S Jindřichem Štreitem jsme se setkali letos v červnu na festivalu Divadelní svět Brno, kam byl pozván coby oficiální fotograf. Dozvěděl jsem se, že v srpnu navštíví Světové dny mládeže v Madridu, neboť jednou z českých akcí během setkání byla i výstava jeho fotografií nazvaná Brána naděje, vypovídající většinou o náboženském životě u nás a v sousedním Polsku. Domluvili jsme se, že si po návratu ze Španělska udělá čas a že se sejdeme k rozhovoru pro Perspektivy. Tehdy jsem nemohl tušit, že mě o tři týdny později požádá, abych soubor jeho třiceti fotografií pro madridskou výstavu doprovodil svými texty. Podruhé jsem se s ním setkal těsně před jeho odjezdem do Madridu na koncertě jeho dcery, flétnistky Moniky Štreitové, na jejím společném koncertě s kytaristou Pedrem Rodrigesem v olomouckém Klášterním Hradisku. Říkají si Machina lyrica duo a už dlouho jsem neměl ze společné řeči dvou hudebních nástrojů tak silný symfonický dojem. Necelý měsíc poté jsme se konečně sešli v Sovinci k domluvenému rozhovoru.

S jakými představami jsi na setkání do Madridu odjížděl a co tam na tebe nejvíc zapůsobilo?

V Madridu jsem nikdy předtím nebyl a mohu říct, že na mě město hluboce zapůsobilo právě tím, že Světovými dny mládeže opravdu žilo. Součástí naší prezentace byla výstava Brána naděje instalovaná ve středu města v pěkných prostorách radnice jedné z madridských čtvrtí. Vernisáže se zúčastnila řada církevních činitelů, český velvyslanec ve Španělsku, ředitelka Českého centra a další – výstavu zahájil arcibiskup Dominik Duka. A bylo také velmi důležité, že se podařilo vydat katalog se všemi fotografiemi, které se na výstavě objevily. Básně byly součástí instalace, kromě češtiny v anglickém a španělském překladu, což soudě podle ohlasů výrazně přispělo k celkovému kladnému vyznění české účasti.

Když je pohromadě velké množství lidí, nemusí to vždy dopadnout dobře. Ti mladí, které jsi v Madridu potkával, byli spíš exaltovaní, nebo z nich vyzařovala i vnitřní síla?

Mladé lidi často zatracujeme, nadáváme na ně. Tohle však byla mládež křesťanská a bylo to na ní vidět. Žádní opilci, nebo dokonce ničení. Opravdu šlo o spontánní setkání, která většinou trvala celé noci. Promítala se videa, probíhaly diskuse. Procházel jsem velkým parkem ve středu Madridu, kde mě kromě stánků každé z národních církví zaujalo velké prostranství vytvořené ze zpovědnic.

Jen tak tam stály?

Rozhodně tam nebyly jen pro okrasu. Všechno bylo skvěle zorganizováno. Zaujala mě také výstava obrovských fotografií Gaudího chrámu Sagrada Familia z Barcelony. Dokonale provedené velkoformátové fotografie. Mně se líbilo, jak jejich autor dokázal vyabstrahovat detaily stavby. A když jsem prošel parkem a dostal se do ulic města, všude mraky lidí. Byli jsme tam v době, kdy právě přijížděl Benedikt XVI. Jeho příjezd byl zachycen na obrazovkách v ulicích, působilo to, jako kdyby právě projížděl kolem.

Ty sám jsi nic nefotografoval?

Bylo tam tolik fotografů, že jsem svého pobytu spíš využil, abych si obešel nejvýznamnější madridské galerie. Jednak Galerii současného umění, a potom samozřejmě El Prado a řadu dalších.

Když jsme si kdysi povídali o tvé japonské cestě a o tvém putování po střední Asii, prozradil jsi, že se časem možná vydáš do Jižní Ameriky, protože ti svého času chilský konzul v Praze nabízel, abys přijel fotografovat chilskou vesnici. Ale nakonec jsi v roce 2009 navštívil Brazílii. Jaký byl cíl tvé cesty a co ti dalo setkání s touto zemí?

V Brazílii jsem pobyl asi měsíc – na pozvání tamějšího českého velvyslanectví. Má mise měla dva cíle: jednak jsem měl v São Paulu výstavu, která potom putovala po dalších brazilských městech. Ta jsem už nenavštívil, neboť putování výstavy trvalo téměř rok. Na vernisáž přiletěla i moje dcera Monika, která hraje na flétnu a v současnosti žije v Portugalsku. Vystoupila nejen na vernisáži, ale měla v São Paulu svůj samostatný koncert. A také jsem byl dohodnut s tehdejším českým generálním konzulem S. Kázenským, že ve spolupráci s K. Pilatíkem a s jeho ženou, kteří mají potřebný přehled, nafotografuji cyklus s názvem Braziliáni z Česka.

Dalo se to za měsíc vůbec stihnout?

Jezdili jsme autem, ale ještě více jsme létali letadlem. Navštěvovali jsme Čechy, kteří tam přišli v různých emigračních vlnách: na konci 19. století, po první světové válce, po té druhé – hlavně po roce 1948, a pak po roce 1968. Odcházejí tam od nás lidé i po roce 1990, ale ne jako emigranti, ale jednoduše proto, že se rozhodli v Brazílii žít. Kniha fotografií z této cesty vyšla u nás loni na jaře.

A čím tě oslovil duch Brazílie?

Musí oslovit každého, neboť jde o zemi po všech stránkách neuvěřitelnou. Jednak po duchovní stránce: je to země katolická se spoustou kostelů, ale nejdůležitější jsou lidé. Na jedné straně je koncentrováno velké bohatství, na druhé straně extrémní chudoba. To je patrné na každém kroku. Lidé tam také žijí trochu jiným způsobem a vyznávají poněkud jiné hodnoty než tady. Můj základní postřeh je, že ti lidé opravdu žijí den ze dne.

Nestarejte se o dny příští, dosti má dnešní den na svém trápení – to může zrovna u nás lidi pohoršovat.

A oni se skutečně radují z každého dne. Z každého dne, kdy se nestalo nic zlého. Brazílie je země velice kosmopolitní. I když tam žije mnoho národností, neexistuje tam rasismus. Každý je odněkud, z jiného národa, ale žádné nepokoje podobné těm u nás v současnosti tam nehrozí. Nejvíc je ovšem známá svým karnevalem. Lidé říkali: Celý rok se těšíme na karneval a po celý rok se také na něj připravujeme. Jsou tam celé školy samby. Ale Brazílie, to není jenom Rio de Janeiro, karnevalem tam žije skutečně každé městečko.

Navštívil jsi nějaké takové?

Šlo o městečka, jejichž výstavbu inicioval Jan A. Baťa. Setkal jsem se i s Baťovou rodinou, s jeho dcerami a vnuky. Setkal jsem se s úspěšnými bohatými lidmi původem z Čech. Ti se v Brazílii dobře uchytili. Například nejvýznačnější právník v São Paulu je Čech. Ale dostali jsme se i k lidem umístěným ve starobincích, v domovech důchodců. Skutečným problémem v celé zemi jsou obrovská chudinská ghetta ve velkých městech.

Dostal ses i tam, nebo to bylo příliš nebezpečné?

To by bylo velmi obtížné a riskantní. Ale neměl jsem v úmyslu se pouštět do brazilských sociálních problémů.

Jaký ohlas měly v Brazílii tvé výstavy?

Díky nim mi z jednoho brazilského nakladatelství přišla nabídka, že vydají knihu mých fotografií, a přáli si, aby fotografie provázely texty. Požádal jsem o textový doprovod architekta Václava Hlaváčka. Kniha v těchto dnech vychází v Brazílii. Ale česky vyšla už loni pod názvem Cesta domů.

V současnosti pracuješ na něčem podobném tady v Čechách.

Oslovila mne charita, abych pro ni vytvořil cyklus fotografií o cizincích, kteří se u nás nějakým způsobem etablovali, zapustili kořeny a nalezli nový domov. Fotografie doprovodí texty Martiny Vašíčkové, vernisáž výstavy bude 15. listopadu v divadle Archa.

Neuvízli tu jenom?

Všichni tito lidé si Českou republiku vybrali vědomě, záměrně a jsou tady šťastní. A téměř všichni se už nechtějí vracet zpátky. Takže nejde třeba o emigranty nebo jejich potomky? Oni se mohou vracet do zemí svého původu. Rádi tam jezdí, ale téměř všichni říkají, že „tam“ už nejsou doma. Cizinci jsou už více „tam“ než tady. Muži se tu oženili, ženy provdaly. Nebo si našli místo. Jde třeba o pedagogy, kteří vyučují na vysokých školách nebo na gymnáziích cizí jazyky. Ale jde i o jiná povolání. Mluvili jsme s ukrajinským řeckokatolickým knězem, který prohlásil: „Jsem tu pro Ukrajinu mnohem platnější, než bych byl na Ukrajině.“ Z těch posledních fotografií by měla vzniknout výstava, která se v listopadu objeví v Praze a pak bude putovat po republice a po českých centrech v zahraničí.

Poprvé jsem jednu z tvých fotografií viděl už před třiceti lety. Je to známý snímek muže s pytlem přes rameno. Příčinu zvláštní magie tvých obrazů jsem si definoval tak, že máš ve svém objektivu Boží oko – nebo že ho alespoň dokážeš ve správnou chvíli přistihnout, nachytat. Jak to děláš?

Nejdůležitější je otázka vztahu k těm lidem, což není jen citová, ale také myšlenková záležitost. Když fotografuji, snažím se dát do fotografie nějakou myšlenku, kterou chci sdělit divákovi. Hledám adekvátní formu, jak to vyjádřit. Tu se snažím nekomplikovat, spíše zjednodušovat, aby nepřebíjela myšlenku. Aby si ji divák dokázal sám najít, aby nebyla prvoplánová, polopatistická. Aby ho to zaujalo po citové stránce a aby se tam našel sám.

Pořádáte v Sovinci stále výstavy?

Výstavy děláme od sedmdesátých let. Zpočátku měly programově disidentský charakter, ale pokračovali jsme v nich i po revoluci. Jednak tady, v podhradí, a v současné době se nacházejí přímo na hradě. Teď to děláme tak, že připravíme vždy jednu velkou výstavu na celou sezonu. Letos tu vystavujeme sochy Maria Kotrby z Rožnova, který působil jako profesor a vedoucí ateliéru v Ostravě a vyhrál konkurz na místo vedoucího ateliéru AVU v Praze. Bohužel právě v den, kdy jsme začali instalovat výstavu, tragicky zemřel – po autohavárii, která měla za následek selhání srdce.

Fotograf a vysokoškolský pedagog Jindřich ŠTREIT se narodil 5. září 1946 ve Vsetíně. Vystudoval gymnázium v Rýmařově (1963) a obor výtvarná výchova na PF UP v Olomouci (1967). Po studiích začal vyučovat na základní devítileté škole v Rýmařově, následujícího roku se stal ředitelem školy v Sovinci, kde od 70. let pořádal výstavy, koncerty a divadelní představení, jichž se často účastnili umělci postihovaní tehdejším režimem. Od roku 1991 pedagogem Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. V roce 2000 se na FAMU habilitoval a stal se docentem pro obor fotografie. Organizačně připravil stovky výstav na různých místech, od roku 1974 vedl galerii v Sovinci, od roku 1997 galerii V kapli v Bruntále, v 90. letech také pravidelně zajišťoval výstavy v Moravském Berouně, nyní každé léto organizuje velké výstavy na hradě Sovinci.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay