Ledacos bych chtěla žít jinak...

Vydání: 2009/15 Velikonoce, 10.4.2009, Autor: Gertruda Gruberová-Goepfertová

Příloha: Perspektivy

Malířka, básnířka a prozaička Gertruda Gruberová–Goepfertová, dlouholetá spolupracovnice Perspektiv, se v těchto dnech (nar. 16. 4. 1924 v Janštýně u Jihlavy) dožívá v plné tvůrčí aktivitě významného životního jubilea. Přejeme při té příležitosti paní Gertrudě pevné zdraví, Boží požehnání a nevysychající pramen inspirace. Přinášíme exkluzivní ukázku z připravované memoárové knihy GGG s názvem Svědectví, kterou k vydání připravuje brněnské nakladatelství Atlantis.

Malířka, básnířka a prozaička Gertruda Gruberová–Goepfertová, dlouholetá spolupracovnice Perspektiv, se v těchto dnech (nar. 16. 4. 1924 v Janštýně u Jihlavy) dožívá v plné tvůrčí aktivitě významného životního jubilea. Přejeme při té příležitosti paní Gertrudě pevné zdraví, Boží požehnání a nevysychající pramen inspirace. Přinášíme exkluzivní ukázku z připravované memoárové knihy GGG s názvem Svědectví, kterou k vydání připravuje brněnské nakladatelství Atlantis.

Vzpomínky nepíšu vždycky ráda: Vzpomínat často bolí. Nemohla bych opakovat s Karlem Tomanem: Kdybych měl znovu volit, chtěl bych žít všechno znova, i radosti i bolest i nekrutější slova. Ledacos bych chtěla žít jinak. A ne právě měnit okolnosti – spíš sebe v nich.    Bydlím v Paříži, 49 rue Vaugirard, Association pour la Protection de la Jeune Fille (1948–1949). Sedím sama v pracovně kláštera (všem obyvatelkám přístupné) u zeleného stolku, už sotva kdo v penzionátě bdí; světlo dopadá doprostřed místnosti z lampy potažené hedvábím. Zdvihnu-li hlavu, mám před sebou mramor, ve středu pokoje další stůl – se zeleným rostlinstvem, kolem vyčalouněné židle potažené ochranným plátnem, které se náramně liší od židlí, které patřívají bratrům, sestrám, mamince nebo tatínkovi… Natrvalo tu v klášteře také bydlí a společných jídel se zúčastní Mademoiselle Maria Winowska, v katolických akcích činná Polka, světlerusá, rozhodná, vysoká žena; vydala knížku o Padre Piovi, populární spisek. (Později nás v P. tu a tam navštívila, s Leonem se seznámila – prý nabízela spolupráci polskému papeži, ale v Římě neuspěla.) Za výhody a slevy, které mi sestry poskytují, mám být občas užitečná: Tentokrát doprovodit dvě řeholnice, které přijely na návštěvu, na prohlídku Versailles: bledou Polku, vážnou, s houbovitými tvářemi, rozpačitě se usmívající, a červenolící veselou Irku, zdravé selské děvče. S sebou mi dala sestra Alice pytel svačiny – i pro mne, upozornila mě – a peníze, abych opatřila anglického průvodce. Vyjíždíme z Montparnasu: anglického průvodce, znovu zdůrazňují sestry v metru. Připadá mi, že vlastně netouží moc uvidět ani se dozvědět – splňujeme výletní povinnost, s anglickým výkladem jsme prošly ohromnými sály s obrazy dějinných bitev, význačných portrétů, skulptur. Trnula jsem, budu- -li mít dost peněz na zaplacení průvodce, s nímž jsem opomněla cenu napřed smluvit, šest set žádaných franků však právě stačilo. Do kaple už se sestrám nechtělo, i cesta do parku k lavičkám, kde jsem navrhovala posvačit, tvrdý chleba s máslem, sýr, jablka a pomeranč, keksy, jim připadala moc dlouhá. A já jsem ji nechtíc prodloužila oklikou při návratu k nádraží, ztratily jsme směr, požádaly domorodku o radu a ta nás vlekla na další stanici metra, blíž k Paříži, ke Gare St. Lazare… Versaillskou výpravu bych si byla, unavena, s chutí ušetřila; moje podivná malátnost stoupe. Leon mě přišel navštívit, čeká v hovorně. Radí mi, že si mám lehnout, žádat čaj, horké mléko, obklady (jak si jen představuje klášterní zvyklosti!). Jdu do kanceláře požádat o čaj. Sestra z kanceláře se jde zeptat do kuchyně. Kuchyň otevřou až o půl čtvrté. Oblékla jsem si ve svém pokojíku pyžamo a ulehla. Před čtvrtou zvoní telefon. Gertrude má jít do přízemí. Vstala jsem, přioblékla se a sešla do kanceláře. Čaj je uvařen. Máte konvici? Ne (kde bych ji vzala!). Je zakázáno nosit čaj v hrnku do pokoje. Jděte do jídelny pro konvici. Tam je hlavní vchod zamčen. Jděte přes dvůr. Vypila jsem horký čaj v jídelně, zpotila se, bylo tam chladno, vyběhla jsem po schodech do pokoje. V skautském pytli ležela má sousedka Pierrette na posteli a četla. Já nemám co číst, podařilo se mi usnout. Po večeři jsem čekala na chodbě na Leona, zašli jsme do hovorny, sestra přišla oznámit, že v hovorně se smí prodlívat jen do tři čtvrtě na devět… Leon tvrdí, že malířští uchazeči se dřív museli podrobit zkoušce, namalovat ukřižování, přesvědčilo-li zobrazení mistra, přijímal učně. I já mám co nejdřív ukřižování namalovat, aby se ukázalo, musíme-li s mým povoláním, které by značně ztěžovalo společný život, v našem manželství počítat. Našla jsem truhláře, kříž objednala. Na schodech v klášteře mi všechno padá z ruky. Večer jdeme kousek k Lucemburské zahradě a na film Monsieur Vincent. Hned po večeři jsem vyšla z kláštera, Leon čekal venku, kříž, který měl být v sedm hodin hotov naproti u truhláře, odnesu teď, v půl osmé. Beru za kliku, zavřeno, zkouším přes sousední dvůr, truhlář pryč. Leon mručí, proč jsem neřekla před večeří, on chtěl kříž potáhnout plátnem, právě abych zítra malovala, mrzí se a mrzí. A já ještě držím v ruce čokoládovou slepici, kterou mi darovala sestra Alice, protože jsem tu a tam obdarovávací cíl, chudinka. Vyzvednu zítra, slibuju… Kříž mám, u minoritů jsem byla, v parku odpočívala, sotva dýchala. Sestra Alice mi oznámila, že ma mère chce, abych malovala kraslice. Kolik? Asi dvacet. Kdy? Dnes. Do večera mají být hotové. Kdyby mi tedy vejce daly. Několikrát jdu do kanceláře upomínat. Ještě nejsou uvařená. Přinesly jich zatím pět, pomalovala jsem je hustými akvarelkami, další přinesou za chvíli. V šest hodin jsem šla naproti Leonovi a vysvětlovala mu, že kříž jsem malovat nemohla, protože mi sestry daly kraslicový úkol. Bolela mě hlava. Po večeři jsem se pustila znovu do malování, sestra Alice přišla několikrát prohlížet hotové kraslice a přinesla další horká vejce v klíně, v jedenáct ani nezhasla podle předpisu světlo. Po dvanácté jsem si šla lehnout, bylo mi špatně. Bála jsem se, že mě ráno v šest vzbudí, abych před obřady vejce odevzdala. Naštěstí bylo dost času do dvou, prý. Vstala jsem v osm a Leon šel se mnou na devátou do Notre Dame des Champs; v jedenáct jsem začala malovat znova, oheň, Eiffelovu věž s anděly, klečícího anděla, srdce proťaté, kohouta, beránky, vzkříšení, symboly ukřižování, kladiva, žebřík, kostky, kopí, trnovou korunu. V půl třetí jsem měla asi třicet hotových kraslic. Čekala jsem na Leona, který slíbil přijít ve tři, že půjdeme na trh u Bastilly. Přišel kolem čtvrté, jdeme k Seině, slunce praží, obtížně se vleču, přecházíme do stínu, krámky u Bastilly (zástěry, ponožky, látky, cukrdlata, salámy), nasedáme nazpátek do metra, Leon mi dává cedulku, co přinést na velikonoční cestu s sebou. Na chvilku si jdu do kláštera lehnout. Pak za Leonem do jeho pokoje, mám plnou aktovku, nezapnutelnou, a ještě sotor, aktovku nesu v náručí, je mi nanic, na půlnoční k minoritům jsem už jít nechtěla. Ráno v šest mě tedy Leon pobízel chvátat na mši k františkánům. Připadalo mi, že mám horečku, přála jsem si jen, aby z Leonem zamýšlené cesty do Lisieux sešlo. Spala jsem v metru. Ve vlaku jsme nenašli místo, neměli jsme místenky, procházeli vlakem, všude obsazeno. Stojíme u okna, nápadně mě bolí nohy. Leona mrzí, že jsem lhostejná, dopřáváme si výlet, a já se ani nedívám na krajinu. Fučí na mne. V kupé se uvolnilo místo, sedím v hustém vzduchu, sotva dýchám. Leon mi nutí čokoládu, nedělejte ze sebe mučednici a jezte. Pospávám. Pojďte se dívat z okna. Otevřeným oknem fučí. Na nádraží je mi zima, ač svítí slunce. Toužím jít si někam lehnout a vyspat se z únavy… Z Normandie jsme se vrátili horempádem, měla jsem třesavku, vysokou horečku. Do kláštera už jsem se nevrátila, Leon mě vzal do svého pokojíku v podnájmu na 234 boulevard Raspail u Madame Demoulin, tam jsem proležela týdny se zápalem plic, léčila mě zadarmo sulfonamidy (z nich mě docela přešla chuť k jídlu) Mandy, Lucemburčanka, studentka lékařství z družiny kolem kněze–dělníka patera Perrina. Kříž jsem odvezla z Paříže do Mnichova, kam jsme se přestěhovali, po letech jsem jej pomalovala znaky ukřižování, ne realistickým tělem, jež kdysi Leon žádal; už mě nezkoušel. Darovala jsem jej Miladě Součkové, s níž jsem si tehdy, koncem padesátých, v šedesátých letech, dopisovala; děkovala potěšeně.

Zápal plic.

V noci jsem si představovala kubistickou kresbu, nazvanou Stříhání na svatbu; skopala jsem pokrývku a viděla, jak motanicí z dek vede silnička nahoru, deky se však zapletly do černé koule a já jsem si pomyslela, z tohohle vězení už nevylezu. Pak opakovaně klubko hublo, zkrucovalo se a trhalo se na drátky a pochodovalo pode mnou, do pochodu se zařadilo i Leonovo tělo, najednou všechna hmota tloustla a prolézala obalená, zaoblená, naditá, masitá, trnula jsem, až jsem sama ztěžkla a hlouběji klesala; a ulevilo se mi. Vděčně a pomalu jsem vnímala, probouzena, slyšela jsem hlasy z kuchyně, paní domácí s neznámou starou paní, jak příjemný zvuk měly najednou hlasy, jak překvapovaly! Stejně tak nově mě udivil proužek z červených nití vetkaných do utěrky, oslnila mě jsoucnost červené barvy! K ránu zapípal pták, jaké okouzlení! Okno bylo pootevřené, silněji jsem vdechla, dýchám, žasnu dýchajíc! Zamýšlím se nad řečí, časuju sloveso, mluvím, nepřestávám vděčně objevovat. Horečka mi polevila, ale celkem jsem zeslábla, domnívala se, že brzy umřu, chtěla jsem mít Leona nablízku, prodírala jsem se chviličku za chviličkou a utěšovala se, že jindy se děje stejně, prožíváme chviličku za chviličkou, aniž si uvědomujeme. Teď jsem všechno kolem sebe opustila, jako bych přestřihala všechny nitě, jednu po druhé, s okolím mě spojující, byla jsem sama a připravena umřít. Nebo přežít?

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay