Krompáč a lopata - na to jsem odborník

Vydání: 2004/51 Vánoční dvojčíslo, 16.12.2004, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy

Poprvé jste byl zatčen gestapem v roce 1944. Proč?

Přišli jsme na to, že si gestapáci upravili ke svým poradám jeden pražský byt. A byla tam jen patnáctka stěna, takže paní, co bydlela vedle, mohla skrze zeď poslouchat. A jeden z nás jezuitů o jejich hovorech informoval ministry Krejčího a Hrubého, kteří pak varovali ohrožené lidi.

 

Vzpomínáte si, jaké to byly informace?

Gestapáci se radili především o tom, kde je nějaká odbojová buňka, koho je třeba zatknout nebo odstranit.

 

Jak dlouho se vám odposlouchávání dařilo?

Po necelém roce gestapo přišlo na naši stopu. Sledovali hlavního aktéra, který chodil do toho bytu. Ještě na poslední chvíli stačil hodit klíč do záchodu. Nicméně nás k němu přiřadili za to, že jsme poslouchali Londýn. Mě zatýkali na Strahově...

 

Vyslýchali vás také v „Pečkárně“?

Ano. Nastoupit, jméno, udělal jste to a to. Neudělal. No, lup ho, druhou... Říkal jsem si v duchu: Tak budu schválně počítat facky, kolik jich dostanu. Dopočítal jsem do pěti. Pak začali dávat rány pěstí. Po jedné jsem přeletěl psací stůl... Vyrazili mi několik zubů. Ten, který vyslýchal, nemlátil, měl na to tři pomocníky. Pořád jsem opakoval: „Já jsem jen studoval, já jsem hloupej, musel jsem šprtat hebrejštinu...“ Když mě přivezli zpátky na Pankrác, krev ze mě jen crčela. Na cele tam se mnou byl nějaký Franta z Přeštic, komunista. Když mě uviděl, tak se zděsil.Potom mě odlifrovali do Terezína.

 

A tam to vypadalo jak?

Kopali jsme tunely na Richardu (stavba podzemní továrny v nedalekých Litoměřicích - pozn. red.) a bylo to tam přímo děsivé. Každý den jsme vynášeli mrtvoly. Buď tam na někoho něco spadlo, popřípadě tam někoho zastřelili anebo prostě umlátili. Házeli jsme jednou cihly a esesák nás nutil, abychom je házeli po dvou. Říkám mu, že to přece nejde. On vzal lopatu a přetáhl mě přes záda. Sotva jsem se doplížil domů. Jindy jsme káceli veliké stromy kolem Malé pevnosti. Byl tam s námi vězeň, který odřezané větve už nemohl utáhnout. Na místě ho zastřelili. Nejhorší byl ale nesmírný hlad.

 

Dalo se s tím hladem nějak bojovat?

Nedalo. Zpočátku jsme ještě dostávali brambor vařený ve vodě. Později už jenom polévku ze spařených kopřiv, ale byla to alespoň voda - mohli jsme se potit. A dvanáct hodin práce, od rána do soumraku... Takže za chvilku jste z těla ztratil všechen tuk. Do toho všeho ještě tyfová epidemie. Umíralo tam osm lidí za noc. Mrtvého jsme museli důkladně očistit, zabalit do prostěradla a odvézt na káře ke kremaci.

 

Vy jste v Terezíně také prodělal tyfus?

Hned v listopadu, jak začalo být sychravo. Dozorci nás rozdělili - čtvrtý dvůr, druhý dvůr, první dvůr... Mě zachránil jeden lékař. Říká mi: „Nemám nic, jenom dvě deci.“ Asi to bylo okyselené živočišné uhlí. Jenomže já už tři dny nic nejedl, a tak jsem okusil jednu lžičku. Jenže mně to tak zachutnalo, že jsme se poprvé v životě nedokázal ovládnout a najednou jsem to všechno spolknul. On se usmál a říká: „No, nemůže se snad nic stát, buď dostaneš zácpu, nebo budeš zdravej.“ Přežil jsem to. Na konci války jsem po takové „kůře“ vážil sotva čtyřicet kilo.

 

Měl jste v tom pekle sílu na modlitbu?

Víte, to bylo velice těžké. Ti, kteří ještě trochu věřili, tak úplně neztratili orientaci. Ale těm ostatním na tom už vůbec nezáleželo. Otupíte, protože není naděje na únik.

 

A jak všechny tyto zkušenosti zacloumaly s vaší vírou?

Tam člověk viděl, že nic neznamená, že je jen hromádka kostí. Jaképak zacloumání? Stejně všichni zemřeme, nic jsme si nepřinesli, nic si neodneseme...

 

Z Terezína vás pak převezli na Pankrác...

To bylo v únoru 1945. Dostali jsme echo, že se musíme přiznat, jinak že hned půjdeme do Německa. A tak jsem se k čemusi přiznal – a odsoudili mě na šestnáct měsíců.

 

Tak jste se vlastně zachránil?

Ano, protože ty ostatní, co všecko zapřeli, rovnou odlifrovali. Zůstal jsem na Pankráci a chodil na brigády. Měli jsme být deportováni do káznice v Bernau. Prvního května jsme už stáli seřazeni u vlaku, ale začal nálet, který zničil také vagón, do něhož jsme měli být naloženi - už se blížil konec...

 

Mohl jste tedy odejít do jezuitské koleje v Ječné ulici?

Propouštěli nás Češi podle abecedy a já jsem byl první... Přišel jsem k nám, a když jeden z jezuitů přinesl z velitelství zprávu, abychom postavili barikádu, vzal jsem helmu a začal krompáčem vykopávat dlažební kostky. Přišel jsem z kriminálu vycvičený, byl jsem přímo odborník na takové pracovní věci. Barikádu jsme postavili a vtom přišli vlasovci. Museli jsme tedy vše rychle rozebrat a vzápětí zase zabarikádovat...

 

Co jste si myslel, když se pět minut po konci války najednou objevilo tolik udatných bojovníků a hrdinů?

Bylo to k smíchu! Víte, člověk se ale cítil svobodný, a tak tu tragiku už nebral tak vážně.

 

Když přišli Rusové, byla to pro vás úleva, nebo se spíš dostavila úzkost z čehosi neblahého?

Žádné tušení jsme neměli. My jsme byli strašně rádi, že máme svobodu. To bylo opojení. Začali jsme znovu zařizovat naši kolej u Ignáce, stěhovali jsme a také se vraceli nemocní spolubratři z koncentráků...

 

Po válce jste studoval na Heythrop College v Anglii a byl vysvěcen na kněze. Chtěl jste se vrátit domů?

Nechtěl, ale moudrý provinciál Šilhan jasně řekl: „Potřebujem tě nutně zde, máme tři gymnázia, nestačíme na to...“ Vrátil jsem se v létě 1947.

 

V jakém stavu jste našel republiku?

Poslali mě rovnou do Bohosudova. Předtím tam byl lazaret, takže jsem bílil, stěhoval nábytek, připravoval internát.

 

A vy jste to musel do září dát do kupy?

Lopaty a krompáče jsem se nebál. Byli jsme dva na celé gymnázium. Opravdu jsem se tam nadřel, ale bral jsem to jako primiční oslavu. Ale stihli jsme to a gymnázium se otevřelo. Trvalo to ale zase jen krátce, asi dva a půl roku.

 

Komunisté pak z Bohosudova udělali internační tábor...

Samí řeholníci tam byli... Bylo jich tři sta šedesát. Stala se tam taková zvláštní příhoda: předtím s námi byl v Terezíně zavřený nějaký Hruška a ten do Bohosudova přišel jako bachař.

 

Poznal vás?

My jeho taky. Hned jsme byli kamarádi, přece staří muklové.

 

A nebylo mu trapně?

To víte, že bylo, ale on říkal: „Člověk se přece něčím živit musí a dnes to není tak jednoduché.“ Proto vám říkám, život je stejně komedie, velké divadlo...

 

Božská komedie?

Velké divadlo světa - znáte tu Calderónovu hru? To je přesný obraz našich životů.

 

Do tohoto „scénáře“ zřejmě zapadá i to, že vás pak povolali k PTP...

V Bohosudově nás odpočítali a řekli, že máme jet do Komárna. Měli jsme tam „přísahu“. Pak nás zase vezli jinam, dělal jsem tam elektrikáře, pak chvíli vedoucího a za dva roky mě zavřeli.

 

A jak došlo k vašemu zatčení?

Šel jsem na operaci s kýlou, což jsem měl z toho, jak jsem tam tahal těžké pytle. Když jsem se vrátil, tak mně dali dovolenku. Jel jsem domů a ve vlaku už na mě čekali. Chtěli mě zatknout  už v Hájníkách, když jsem šel na nádraží, jenomže já to vzal zkratkami, takže mě čapli až ve vlaku. Přisedl si ke mně voják, chvíli jsme se bavili, a v jedné stanici najednou řekl: „Tak, vezměte si aktovku a půjdeme.“ Dali mi železa a už jsme jeli. U PTP už první nebo možná druhý den bylo večer při nástupu hlášení, že Cukr utíkal za hranice a byl zastřelen.

 

Chtěli vás přiřadit k nějaké protistátní skupině?

Prokurátor Čížek chtěl udělat velikou skupinu, jenomže nemohl chytit ani blechu. Měl jsem slavný soud, prokurátor byl major. Dostal jsem jedenáct let.A to ještě museli potom rok slevit, tak jsem dostal jenom deset, což byla maličkost.

 

Říkáte maličkost?

Byl jsem na to z války zvyklý. A pak - deset let mezi kamarády přece není nic těžkého.

 

Neříkejte, že se vám nepodlomila kolena, když jste slyšel: „Odsuzuje se k deseti letům...“

Vůbec nic. Ani „ň“. Horší to samozřejmě bylo při výslechu, když na mě hulákalo pět vyšetřujících... A já povídám: „No, tak co vám mám říct?! Řekněte mi, co mám říct, já nic nevím, byl jsem u PTP a měl jsem krompáč a lopatu, tak co?“ - „Vy jste měl veliký výkon, abyste kryl svoji činnost!“ dodal prokurátor. Já na to: „No, to bych si byl rozmyslel.“ To bylo všecko.

 

A kam jste se dostal po odsouzení?

Nejdřív jsem byl na Mírově, později v Jáchymově. Tam jsem si  pobyl na samotkách. Třebas mě tam bachař poslal na tři dny za to, že jsem ráno - po večerní směně - šel na záchod neoholený. Ale byl jsem na bachařské chování zvyklý z Terezína, nemohlo mě to překvapit.

 

Zavedl jste si tam v té betonové díře nějaký řád?

To je jasné! Zopakoval jsem si celou teologii, filozofii,  všelijakou zábavu jsem si našel.

 

V Jáchymově se těžil uran. Kde jste pracoval? 

Na drtiči. Nakládal jsem lopatou, byli jsme čtyři a museli naložit tolik, aby se drtič nezastavil. No, někdy se to podařilo, někdy ne.

 

Bylo vůbec možné chránit se před uranem?

Ti, co se chránili, jsou všichni mrtví. Seshora z bedýnek to sypali a my jsme to dole třídili a nakládali na pás. Prášilo se. Tak jsem vzal krompáč, a protože jsem už neměl strach, že mě dají do korekce, tak jsem vyvrátil prkna nad námi, ať jde prach ven... To bylo důležité, poněvadž ruda nevadí, ale radon vadí. Radon je plyn! Takže jsem pomohl těm nahoře i sobě dole. A dokonce si myslím, že mně to velice prospělo, protože - jak víte - radon čistí průchod žil.

 

Takže to byly vlastně takové lázně?

To byly lázně! Ale to jsem se dověděl až teď, přišli na to američtí vědci. Říká se přeci: Čím hloupější sedlák, tím větší brambory.

 

Hovoříte o kriminálu z nadhledu, ale opravdu jste tam necítil žádnou hořkost?

Podívejte se, jakmile tam člověk jednou je, tak si musí ujasnit realitu. A že by mohla být situace jiná, že bych třeba mohl  přednášet teologii, to jsem si neživil. Víte, co to je? Víra.

 

Přijmout to, co je, se vším všudy...

Já věřím, že když to tak je, tak to jistě Bůh viděl a dopustil.

 

A nikdy jste Bohu nespílal, že vás protáhl takovou soutěskou?

Vždycky jsem si zpíval „Neztrácej na mysli, nezoufej...“. V Kartouzích jsem spal nad biskupem Vasilem Hopkem, houpal jsem nohama a říkám: „Jsme my to ale mučedníci, co?“ Nebral jsem to svatě, jsem prostě tam, kde mám být.

 

Propuštěn jste byl na amnestii v roce 1960...

Ano, 12. května. Protože jsme byli čtyři podezřelí, mezi námi i Jan Zahradníček, tak jsme domů jeli až v noci. Byly tři hodiny ráno, když jsem dorazil domů.

 

Našel jste pak nové zaměstnání snadno?

Nikde mě nechtěli, byl jsem pro mnohé „gauner z kriminálu“. Jeden známý mi pomohl najít místo v Okresním průmyslovém podniku.

 

Kdyby jste měl porovnat nacismus a komunismus, které jste poznal doslova na své kůži - co měly společného?

Nacisté své represe dělali ještě podle paragrafů a zákona, kdežto komunismus byla svévole lůzy. Společnou však měli likvidaci svých názorových odpůrců.

 

Čím by měl být podle vás kněz v dnešní společnosti?

Tím, čím je.

 

Tedy?

Má jediné přikázání – přikázání lásky. Starej se o to, co se děje kolem tebe, a starej se, aby lidé byli opravdu spokojení a šťastní. Jak? Jak dovedeš. To se nedá předepsat. Vždycky jsem věděl jednu základní věc: Když budu poctivě pracovat, ukážu lidem kolem sebe, že práce není ponížení, ale hodnota, která zdokonaluje. Opravil jsem na severu Čech deset sakrálních staveb. Tvrdím, že krompáč a lopata člověka vždycky spasí. Vy se tomu smějete, ale všecko ostatní se vám může pokazit a nezmůžete nic. Krompáč a lopata, na to jsem odborník, to je zbraň proti všemu zlému.

 

Prošel jste různými životními zkouškami. Která byla ta nejtěžší?

Počkejte, to mě ještě nikdy nenapadlo, co by mohlo být nejtěžší. Nejtěžší? Asi když jsem se chystal k maturitě.

 

To jste měl sevřený žaludek?

Ne, ale ta příprava trvalo dlouho, asi dva měsíce. A co ještě...

 

...Terezín, Jáchymov?

No to nic. (smích)

 

Proti maturitě to nic nebylo?

Ne, to zas ne. Umírali mi tam pod rukama přátelé... Ale asi nejnapínavější, co jsem kdy prožil, byla má cesta na terezínské popraviště. Přišel dozorce a křikl: „Pojď sem a vezmi ten hrnec!“ Vzal pušku a šli jsme na popraviště. Bylo mi jasné, že mi dal hrnec proto, abych se při popravě nemohl bránit. To byla strašná chvíle, celou cestu jsem se modlil a loučil se. A když jsme přišli ke zdi, tak mi najednou německy poručil, abych otevřel dřevěná dvířka nedaleko stojící boudy, položil tam hrnec, brambory rozmačkal a dal je slepicím, které si tam vykrmovali...

* * *

Josef Cukr (nar. 3. 1. 1917) se v kvartě uherskohradišťského gymnázia rozhodl vstoupit k jezuitům. Za války byl zatčen a vězněn v Terezíně a na Pankráci. V prosinci 1953 byl odsouzen na 11 let. Propuštěn v květnu 1960. Po roce 1990 obnovitel poutního místa Bohosudov. V roce 1999 oceněn prezidentem Václavem Havlem státním vyznamenáním Za zásluhy.

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay