Kritik musí být věrný svým pocitům

Vydání: 2005/45 Poslední věci člověka, 31.10.2005, Autor: Jan Paulas

Příloha: Perspektivy

Nedávno vám vyšly dvě nové knížky. Jedna obsahuje vaše filmové eseje a recenze, druhou pak tvoří výbor vašich literárně-kritických textů. Co vám je bližší: svět literatury, nebo filmu?

Na to se těžko odpovídá, protože blízké jsou mi samozřejmě oba světy. Na filozofickou fakultu jsem ale šel v roce 1970 jen za literaturou a také za obecnou historií. Vzpomínám si na jedno srpnové odpoledne 1969 v Rumunsku – s matkou, u moře. Kdosi tam měl na pláži Literární noviny a já na dálku přečetl pro mne neuvěřitelnou zprávu, že profesor Václav Černý se po dvaceti letech vrátil na fakultu a znovu otevřel katedru světových srovnávacích literatur. O něco později jsem prošel přijímačkami a strávil na komparatistice dva intenzivní roky, než v roce 1971 musel Václav Černý z univerzity znovu odejít a já hledal novou katedru. Víceméně náhodně jsem si k historii přibral filmovou vědu.

Na jakých filmech jste vyrůstal? Které vás tehdy zasáhly?

Rozhodně jsem na ničem nevyrůstal, ale některé filmy mne prostě výjimečně zaujaly. Hlavně tehdejší velká kinematografie raných 60. let. Na gymnáziu jsem měl několik klíčových zážitků, které mě k filmu nasměrovaly. Šlo o dnes již slavná díla známých tvůrců, které se u nás objevily v druhé polovině 60. let. Především myslím na filmy Luchina Viscontiho Gepard, Rocco a jeho bratři, dále Felliniho Sladký život, Osm a půl,Antonioniho Noc, Dobrodružství a Zvětšeninu, Resnaisovo Hirošima má láska, Loni v Marienbadu, Wajdovy filmy a další. Z Bergmanových filmů, které jsem tenkrát viděl se zpožděním, bych zmínil alespoň Sedmou pečeť, Lesní jahody a Mlčení.

Chodil jsem na tyto filmy do filmového klubu v Klimentské ulici. Po promítání jsem se pak vracel noční Prahou přes centrum domů, trvalo to tak necelou hodinku rychlé chůze - a během ní ve mně někdy doznívalo ohromné dojetí třeba právě z děl, která jsem jmenoval. Otevírala mi svět, který se něčím zásadním odlišoval od tehdejší české kinematografie - ta byla sice v té době na té nejvyšší představitelné úrovni, k její „nově vlně“ patřily významní autoři od Chytilové po Formana, ale zmiňované zahraniční filmy přinášely vznešený metaforický svět, který v našem středoevropském prostoru nezdomácněl: svět velkých a silně dramatických příběhů, svět hodnot staré kultury, radikalit lidských osudů. Bylo to něco jiného než obnášela - jinak tolik památná - tehdejší česká všednost a věcnost. Tohle jako by byl druhý existenciální pól, něco exkluzivního, za čím jsem uvnitř šel.

Psal jste si už tehdy nějaký filmový deník nebo jste se filmy zabýval jen ve fantazii, když jste šel domů?

Vůbec to nebyly fantazie. Deník jsem si vedl soustavně asi od patnácti let. Pokud jde o filmy, psal jsem si o nich na malé kartičky i větší papíry spousty poznámek a kreslil si k nim obrázky záběrů, celé konvoluty. Nedávno jsem všechna ta lejstra vyhodil, protože chci mít doma co nejvíc vzduchu a stejně jsem do kartiček nikdy nezašel. Ale nad popelnicí mne napadlo, že jsem byl coby odrostlé dítě něco jako středověký mnich, který ze scriptoria chodil zadní klášterní chodbou do kina a pak psal a psal... Nad svými nejstaršími texty jsem si po letech vybavil tolik chodeckého, pisatelského a kreslířského úsilí, a tím spíše jsem měl dobrý pocit, že už nic z toho nemusím schovávat. A pokud něco mělo zbýt, zbylo mi to snad v kostech.

Zeptám se jinak: Kdy v sobě člověk objeví onu touhu něco hodnotit a nořit se hlouběji do filmových či literárních děl? Co bylo pro vás v tomto směru určující?

Při vší legračnosti to bylo mé předčasné seznámení s F. X. Šaldou. Když mi bylo asi dvanáct, tak jsem se díky jednomu osvícenému učiteli hudební výchovy poprvé dostal k Šaldovým knížkám, dokonce jsem si udělal sešit s nápisem „Šalda“ a plánoval, že si do něj budu vypisovat jeho myšlenky. Brzy jsem toho ovšem nechal, protože jsem ničemu nerozuměl, ale Šalda ve mně nějak zůstal. Později v gymnaziálních časech koncem 60. let jsem po antikvariátech dohledal všechny díly jeho (zdánlivě) sebraných spisů, přidal si k nim zděděné tři svazky Mukařovského Kapitol z české poetiky plus bezpočet nějakého soudobého knižního zboží - a četl jsem a zatrhával si jak posedlý. Dnes mi připadá neuvěřitelné, že jsem si obsáhle vypisoval z knížek, které jsem přitom měl doma...

Nejraději jsem si pořizoval výpisky v zahradní restauraci v Riegrových sadech. Nejdřív jsem tam hrál fotbal a pak jsem zahnul ke knize, sešitu a kofole, jež se sice nedala pít, ale měl jsem oprávnění sedět v zahradní restauraci pod stromy a považovat se dávno před maturitou za studiosa. Obdivoval jsem zvláště dva autory: Jana Patočku, na jehož přednášky jsem začal také docházet, a již zmiňovaného Václava Černého. Patočkovy první věty na jeho přednáškách, způsob, jak přecházel od nejistoty k silným, bezpečným formulacím - to byl zážitek.

Říká se, že filmový kritik je věčně nespokojený kverulant, jemuž není nic dost dobré a naprosto se míjí s obecným vkusem. Film, který v kině dojme celý sál, je druhý den kritikem rozcupován. Člověka napadne: Pro koho vůbec píše?

Pokud chce být filmový či literární kritik skutečně kritikem v tom původním slova smyslu, tak musí žít z nějakých hodnot, ze svého úhlu pohledu, což jsou kvality, jež si nesmí nechat vzít; nesmí se nechat odradit poukazem na nějakou „většinu“ - ať čtenářů, či diváků. Kritik se zkrátka nemůže řídit ostatními, musí si stát sám za sebou a třeba i věřit, že svým psaním někoho trochu ovlivní. Ale ve skutečnosti píše jen pro úzký okruh lidí. Vůbec si nedělám iluze, že by mohl nějakým zásadním způsobem ovlivnit obecný vkus. Také zažitá představa, že kritik píše pro umělce, a že je dokonce může formovat, je skoro žertovně naivní. Spíš jde o to, že mezi kritikem a autory, kterých si váží (vzdor tomu, že je čas od času i kritizuje), může vzniknout jistá důvěra, a to jsou pak opravdu pěkné chvíle, když třeba po letech zjistíte, že ten a ten kumštýř vás považuje za jakéhosi spoluchodce. Ovšem platí: všeho jak šafránu. Z mnoha případů vím, že to člověka může začít korumpovat.

Co tím myslíte? Že začne brát na tvůrce filmů přílišné ohledy, že nemá to srdce použít přísnějšího měřítka?

Přesně tak, to je pochopitelná lidská vlastnost a nikomu ji nelze vytýkat, ale je nutno si podobné svody uvědomit a takovým příležitostem se vyhýbat. Jakmile se začnete s nějakým tvůrcem příliš přátelit, cítíte se mu být zavázaný za pozvánky na večírky nebo mu začnete vidět „do kuchyně“, do toho, jak jeho film či román vzniká, tak budete pochopitelně všechno lidsky mnohem víc chápat, což může mít i životně podivuhodný význam, ale zároveň vás to jako kritika ničí. Bere vám to odstup, který - uznávám - je nemilosrdný, ale dobrý kritik by měl být vyhraněný. A pak musí počítat i s tím, že třeba zůstane osamocený.

Musí důvěřovat jen vlastní zkušenosti, zážitkům?

Měl by být věrný svým pocitům z filmu, když jej viděl poprvé, načisto, hlavou i celým tělem. Samozřejmě v dnešní době jej může zhlédnout vícekrát, obvykle si ho doma pouští na videu, ale tyhle vymoženosti by neměly setřít ten první dojem. Ovšem jde také o hodnoty, jak si je v sobě uspořádáte a v kterých kriticích vidíte své blížence - v mém případě to byl nejen Václav Černý, ale později třeba Jan Lopatka, Sergej Machonin či Jan Grossmann. S Machoninem jsme si byli po pět let před jeho smrtí (1995) velmi blízko i osobně, přátelsky. K tomu, co jsem psal, byl často drsný, dost jsem si zoufal, ale vzápětí jsem mu byl za takovou otcovskou školu vděčný. A když byl spokojený, tak nad rukopisem jen tiše očima bděl, to byl ovšem svátek, něco jako Štědrý den. Těch autorit by bylo jistě víc... patří sem i Václav Havel jako mladý kritik. Zvlášť obdivuji jeho dva delší texty o Alfrédu Radokovi.

Z toho, co říkáte, vyplývá, že kritik píše především pro sebe, že je to stejné jako v tvorbě - pokud tedy se Šaldou chápeme kritiku jako tvorbu, jako potřebu sebevyjádření?

Jdete ke kořenu věci. První motivací kritika je snaha ujasnit si sám pro sebe, co vlastně prožívá, co viděl, četl, slyšel, jaké souvislosti mu naskakují. Zamlada, tak od třinácti roků, jsem si do nocí psal recenze - jistěže sám pro sebe. O mnoho let později, když jsem začal publikovat, bylo pro mne psaní kritik, recenzí a esejů zcela samozřejmě tvorbou, v tom jsem nikdy neměl nějaké pochyby či zakomplexované rozpaky - tím spíš, že jsem kupříkladu poezii či prózu v dospělosti nepsal, vůbec jsem o to neměl zájem, myslím, že bych se i nudil. Šalda razil termín, že kritik má být „charakterně jednostranný“, dokonce prohlásil, že kritik musí být egocentrický, že prvotním je mu sebevyjasnění – nu, jsou to hodně extrémní soudy, ale vlastně je vyznávám i já. Filmy či knihy mne zajímají velkou měrou právě podle toho, jak rezonují s mými osobními tématy, náladami... Možná to někdy se „subjektivitou“ přeháním, ale naštěstí o tom vím - jenom prostě nemůžu jinak.

Často se dnes setkáváme s názorem, že už nelze točit filmy tak, jak to dělal Renoir, Bergman, Fellini či Tarkovskij, že dnešní kinematografie je už někde jinde. Jenže pak na filmových festivalech vítězí například filmy íránských režisérů, které vyprávějí prosté příběhy jakoby starým filmovým jazykem...

Kinematografie se určitě mění a filmy dnes stojí mnohonásobně víc peněz než třeba v 60. letech (i když ani tenkrát nebyly levnou záležitostí). Ale na druhou stranu je to všechno trochu klam, neboť zkušenost ukazuje, že zde zůstávají tvůrci, kteří i dnes tvoří naprosto mimořádné filmy. Uvedl bych zde třeba Wima Wenderse nebo mně zvláště blízkého Jima Jarmusche, ačkoli těch tvůrců by se našlo víc. Je to tedy taková zvláštní výmluva, že moderní technické a finanční požadavky jakoby vyhánějí skutečné tvůrce z filmu. Do jisté míry to platí, hlavně však záleží na autorovi, dokáže-li se prosadit silou svého talentu a ovšem i vůlí vybojovat si svůj prostor.

Máte pravdu, že v poslední době vítězí na festivalech skromné, jednoduché a zřetelné příběhy, které nestojí tolik peněz - což jsou například zmíněné íránské filmy (ale také filmy z Hongkongu, Tchaj-wanu, Japonska nebo Číny, které už tak levné nejsou). Tato popularita je jistě pozoruhodná, ale obávám se, že je hodně dána vkusem specializovaných návštěvníků, festivalových hostů atd. Širší publikum tyto filmy ale v podstatě nezasáhnou.

* * *

Jiří CIESLAR (7. 2. 1951) se narodil v Praze. Studoval na Filozofické fakultě UK na katedře srovnávacích světových literatur, po jejím zrušení studoval tamtéž filmovou vědu a historii (1970-75). Patří k předním českým filmovým kritikům. Je vedoucím katedry filmových studií FF UK, publikuje v odborných i populárních časopisech a je autorem řady publikací - např. Luis Buñuel, Filmové zápisky 1990-93, Concettino ohlédnutí, Kočky na Atalantě, Hlas deníku. Je nositelem ceny F. X. Šaldy.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay