Křesťanství a „morálka“

Vydání: 2013/29 Velehradské oslavy s rekordní účastí, 17.7.2013, Autor: Claude Tresmontant

Příloha: Perspektivy

Mravnost nevyžaduje nutně víru v Boha

Církev přikládá lidskému životu nekonečnou cenu. Ilustrační snímek Jozef Sedmák

Cesta do pekel je prý dlážděna dobrými úmysly. I my v redakci Perspektiv jsme si původně říkali, že prázdninová čísla trochu odlehčíme a náročnějším tématům se vyhneme. Koncem června ale Státní ústav pro kontrolu léčiv rozhodl, že ještě letos bude u nás běžně dostupná potratová pilulka RU-486. Proti tomu se vyslovila ČBK i synodní rada Českobratrské církve evangelické. Na protest vznikla rovněž petice občanů. V souvislosti s tím přinášíme starší text známého francouzského myslitele, který ani dnes neztrácí na své naléhavosti.

Naši současníci chápou vztah mezi morálkou a křesťanstvím špatně. Představují si, že morálka je na křesťanství závislá – nebýt křesťanství, nebylo by ani morálky. Křesťanství přece morálku autoritativně ukládá. Jedni se z toho radují a žádají po křesťanství, aby roli ochránce morálky hrálo i nadále, jiní se tím trápí a snaží se křesťanství zničit a od jha morálky se osvobodit.

Stačí zdravý rozum

Mýlí se jedni i druzí, neboť morálka není na křesťanství závislá. Požadavky humanismu, které tvoří to, co se označuje slovem morálka nebo etika, mají základ v objektivní lidské skutečnosti. Ať už autoritu křesťanství uznáváme nebo ne, v obou případech tyto požadavky existují a jsou srozumitelné každé rozumné mysli, která se zabývá tím, co je člověk. Křesťanství určité požadavky humanismu předpokládá a vyžaduje, neboť není možné lidstvo vést k Bohu, nebylo-li předtím zlidštěno. Avšak ty požadavky nezávisejí na autoritě křesťanství. Závisejí na objektivní lidské skutečnosti, jejíž zkoumání je všem k dispozici. I kdyby došlo k likvidaci křesťanství, jak si někdo přeje, na požadavcích humanismu vepsaných do objektivní skutečnosti by se nic nezměnilo. Změnila by se jen představa, již si člověk tvoří o svém konečném určení.

Rozšířené nedorozumění, které vzniklo kolem tzv. morálky, spočívá tedy v názoru, že křesťané odvozují etické požadavky z „náboženství“. A protože „náboženství“ je, jak se opět má za to, otázkou „víry“ v dnešním pojetí, a nikoli otázkou rozumu, plyne z těch nesmyslů a nedorozumění, že morálka je odvozena z iracionální „víry“, a je tedy pro toho, kdo tu víru nemá, nezávazná. „Katolík“ dostává ve věcech morálky své direktivy z Vatikánu. Pohané, nekřesťané a ateisté je pochopitelně přijímat nemusejí. Dospíváme tak k „morálce“ pro křesťany, přijímané pasivně od náboženské vrchnosti, a k morálce pro ty, kdo podobnou autoritu neuznávají.

Církev respektuje přirozený řád

Církev skutečně učí etice, humanismu, určitým normám. Neučí a nevykládá je však jako zjevení. Hájí je proto, že jsou pravdivé a že vycházejí z objektivní empirické skutečnosti. Stejným způsobem církev učí o Boží existenci a současně s tím říká, že člověk může Boží existenci poznat svým rozumem, pokud korektně uvažuje o objektivní skutečnosti, o světě, o přírodě a o všem, co v sobě zahrnují. – Všimněme si blíže několika případů, které obzvlášť zaměstnávají mysl našich současníků.

Církev a křesťanská ortodoxie vždy vyznávala, že biologická oblast je podobně jako fyzikální řád a uspořádání kosmu výtečná, protože je dílem jediného Stvořitele. Neexistují dva bohové, jeden dobrý a druhý zlý, jeden stvořitel „duší“ a druhý stvořitel „těl“ a hmoty. To je učení manichejců a katarů. Církev vždy odmítala každé učení, které hlásalo, že některá z přirozených skutečností je zlá sama o sobě. Vždy vyznávala, že lidská sexualita je skvělým dílem Stvořitele. Prostřednictvím pohlavního života spolupracují muži a ženy na díle stvoření, stávají se Božími spolupracovníky. Pro metafyzika a teologa je lidská sexualita něčím zázračným, stejně jako pro biologa. Cílem pohlavního života je nesporně účast na stvoření nových bytostí, které dosud neexistovaly. Nově počaté lidské bytosti jsou podle křesťanství povolány k účasti na životě samotného Boha.

Avšak biologové, psychologové i lékaři vědí, že existují i nepřirozené formy užívání sexuality. V jejím užívání není stejně dobré cokoli. Existují určité normy, které mají muže a ženy ve sféře sexuality vést k plně lidskému a obohacujícímu chování, které je dále rozvíjí a exaltuje. Existují i způsoby, které lidskou lásku poškozují, degradují a ty, kdo je praktikují, nečiní rozhodně šťastnými.

Církev vždy existenci těchto norem připomínala, stejně jako připomínala i jiné normy, a to ne proto, že by pouze ona jediná byla schopna je zaznamenat: učí naopak, že je může poznat každý rozumně uvažující člověk. Církev je nepřipomíná proto, že by byly jejím vynálezem, jak se dnes soudí. Církev je nevynalezla, ale vidí je v objektivní skutečnosti, vyslovuje je a ozřejmuje. I ti, kdo se ke křesťanství nebo judaismu nehlásí, je mohou poznat rovněž, a také je často dobře vidí, mnohdy líp než ti, kdo si sami říkají křesťané, protože mají větší smysl pro objektivní skutečnost. K tomu, abychom si uvědomili, že v užívání pohlavního života existují postupy, které lidskou lásku devalvují, není nutné být křesťanem.

Co je vlastně potrat?

Uvažme otázku potratů. Církev je absolutně proti. Není to však její rozmar nebo arbitrární rozhodnutí. Jestliže objektivně analyzujeme lidský zárodek v matčině lůně, zjistíme, že je in-formován, uspořádán. Už od počátku je lidský zárodek vybaven psychikou – nevědomou, nerozvinutou, ale autentickou. Skutečnost, že má psychický život, zjistila hlubinná psychologie už před více než stoletím. Kdyby lidský zárodek nebyl uspořádán a in-formován, nešlo by o zárodek, nýbrž pouze o hmotu, o mrtvolu. Filozofická tradice, která začíná u Aristotela, nazývá tuto informaci a uspořádanost duší. Jde pouze o konvenci. Fakt, že embryo je in-formovaná a uspořádaná struktura, že je psychikou, můžeme pojmenovat i jinak. Pokud někoho slovo „duše“ irituje, nechť je nepoužívá. Nic se tím nezmění na tom, že lidský zárodek je živou, neukončenou bytostí a že má psychiku. Nervový systém se vytváří brzy. A zjevně hraje ve vývoji řídící roli.

Je jasné, že lidský zárodek není hotovou bytostí. Ale nemluvně v kolébce také ne. A lidské mládě může opustit dělohu své matky dřív a narodit se předčasně. Je-li zavraždění dítěte v kolébce považováno za čin obzvlášť hrůzný, nedokážeme si představit, jakým způsobem by zabití téhož dítěte ještě před tím, než opustilo matčino lůno, neznamenalo stejnou vraždu. Duše nevchází do lidského zárodku při jeho narození, ale duše tento zárodek ustavuje, konstituuje, je principem jeho uspořádanosti, jeho in-formace. V jiném jazyce (v řečtině) nazýváme duší nevědomou psychiku dítěte v mateřském lůně. Není třeba se klamat tím, že změníme slovník. Zabít lidský zárodek v mateřském lůně znamená zabít lidské mládě, stejně nehotové jako nemluvně v kolébce. Mezi dítětem, které se právě narodilo, a dítětem, které bylo v mateřské děloze den nebo o měsíc předtím, není žádný rozdíl. Je-li pravda, že člověk nesmí zabít živého člověka, ani dítě nebo nemluvně v kolébce, nelze totéž dítě zabít ani v matčině lůně.

Nekonečná cena každého člověka

Lidé, kteří si v současných sporech přejí svobodu potratu, tvrdí: Mé tělo patří mně. Omyl a sofisma v souvislosti s potratem spočívá v dedukci: mám právo zabít dítě, které se nachází v mém těle. Ale dítě, jež se v děloze ženy rozvíjí, není její majetek. Omyl tkví právě zde. Mohu vlastnit dům, ale z toho neplyne právo zabít hosta pod mou střechou. Dítě v ženině děloze není jejím majetkem. Je hostem. Ona sama je nestvořila. Pouze předala genetickou zprávu. Genetickou zprávu předal rovněž muž. Na základě spojení obou zpráv se utváří lidské mládě, je počata lidská osoba. Ale žena ani muž nejsou jeho stvořiteli. Spolupracují na stvoření, k němuž dochází v ženině lůně. Ale žena není stvořitelkou a nemá právo zabít dítě, které porodila, protože toto dítě není její „věcí“. Ze stejného důvodu nemá ani právo je zabíjet před jeho narozením.

Církev toto učí ne proto, že to bylo zjeveno, ale proto, že je to pravda. Stačí nepředpojatě uvažovat. Rozdíl mezi církví a některými lidmi spočívá v tom, že církev miluje živé lidi a tvrdí, že existující lidské bytosti, jež mají právo žít a dále se rozvíjet, není možné vraždit. Církev miluje živé bytosti, a zvláště živé lidi. Jestliže živé lidi a živé lidské děti nemilujeme a tvrdíme, že zabíjení živých lidských bytostí je věc, na níž příliš nezáleží, je namístě se otevřeně přiznat k tomu, že lidskému životu nepřikládáme žádný význam ani cenu.

Církev přikládá lidskému životu nekonečnou cenu. Její pohled se zcela soustřeďuje na existenci živých bytostí a církev tuto existenci miluje.

Tento pohled, který se dotýká přímo bytí, existence, může sdílet každý normální člověk. K tomu, abychom milovali živé existující bytosti, není nutné být vyznavačem mojžíšského náboženství nebo křesťanem. Potrat je otázka přirozené filozofie. Problém ontologické povahy. Etické normy jsou odvozovány z pozorování a analýzy toho, co je. Nejsou arbitrárně vydedukovány z nějaké předem dané teologie. Stačí mít smysl pro existenci a lásku k bytí, abychom poznali, že potrat je nejstrašlivější ze všech zločinů, protože je namířen proti živým lidským bytostem, které se nemohou nijak bránit, které nemají žádné advokáty a které zbavuje celého jejich života a času na jejich rozvoj.

Slova ve službách lži

V souvislosti s otázkou potratu, která přichází dnes na přetřes v národech, jež si říkají civilizované, si můžeme ověřit, že metoda vraždění je pokaždé stejná: vražda je především lež. Vraždění jde ruku v ruce se lží. Když francouzští vojáci zabíjeli lidi v Indočíně, používali děsivý výraz casser du viet, sejmout vietnamčíka. Lidé ve Vietnamu byli pomocí jazyka přeměněni na jakousi blíže neurčenou hmotu, do které se střílí. Jiní vojáci neváhali v alžírské válce používat výrazu crever du raton, odprásknout krysu. I zde si někdo lidi stvořené k Božímu obrazu pomocí jazyka zredukoval na živočišný druh. Dříve než nacističtí vrazi vyhubili v táborech smrti miliony lidí, přišli s tvrzením, že tito lidé netvoří součást lidského druhu, protože patří k jiné než árijské rase.

S potraty je to stejné. Aby bylo možné vyhlazovat miliony dětí v dělohách jejich matek, aby bylo toto vyhlazování něčím ospravedlněno a aby nikdo nemusel trpět úzkostí z vědomí, že se zabíjí lidské mládě, tvrdí se, že o žádné lidské mládě nejde. Těhotenství se přirovnává k otravě. Někteří mají tu drzost, že přirovnávají lidský plod k rakovinnému tumoru. Postupuje se pokaždé stejně. Jde o to, popřít pomocí slova a jazyka, že jde o dítě.

Introduction à la théologie chrétienne, Paříž 1974, s. 547–554. Přeložil Jan Mlejnek.

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay