26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Křesťané v Chartě 77

10. 1. 2017

|
Tisk
|

V těchto dnech si připomínáme 40. výročí vzniku Charty 77. Jaký postoj k ní tehdy zaujali křesťané? A jakou roli v ní nakonec sehráli?

Vydání: 2017/2 Koledníci rozdávají radost, 10.1.2017

Příloha: Perspektivy 2


                                                                                                                                          © Jan Hrubý

ÚHEL POHLEDU Petra Placáka
Vztah křesťanů k Chartě 77 v komunistickém Československu byl, jako ostatně všechno, schizofrenický: jinak se měly věci v soukromí a jinak na veřejnosti. Když byl 6. ledna 1977 úvodní text Charty 77 vyzývající vládu, aby dodržovala občanská a lidská práva, k čemuž se předtím sama zavázala, v zahraničí zveřejněn, režim spustil proti Chartě hysterickou kampaň. Nehodlal přitom vynechat jedinou skupinu obyvatel, kterou mohl nějakým způsobem vydírat. Smutnou proslulost v tom sehrála režimem zrežírovaná tzv. Anticharta v Národním divadle, plném popelavých tváří umělců prožívajících při podpisu odsouzení textu Charty, který patrně nikdo nečetl, asi své největší životní ponížení.
Oficiální postoj církví
Oficiální vedení státem uznaných církví se ocitlo v podobném postavení jako herci v Národním divadle: mělo nějakým způsobem vyjít režimu vstříc a přitom si pokud možno co nejmíň zadat. Vedení Českobratrské církve evangelické ustavilo zvláštní komisi, která se měla zabývat signatáři Charty 77 z řad ČCE, a pak jim udělovalo „důtku“. Na domácí představitele katolické církve čekala rovněž ponižující procedura. Katoličtí biskupové a ordináři v čele s kardinálem Františkem Tomáškem vydali prohlášení, ve kterém Chartu sice přímo neodsoudili, ale distancovali se od ní, ačkoli Charta nebyla zveřejněna jménem křesťanů, neřku-li katolické církve, ani žádné jiné skupiny.
Pozice věřících byla pochopitelně odlišná. Katolický aktivista, muzikolog a signatář Charty 77 Ivan Medek psal o situaci v církvi po Chartě v dopise opatu Anastázi Opaskovi do bavorského exilu v Rohru, že v církevní hierarchii i mezi kněžími převažuje opatrnost, která někdy přesáhne do přímé kolaborace s režimem. Pro věřící pak vystává otázka: „Mám poslouchat biskupa za každou cenu, i když hlásá něco, co se naprosto příčí mému svědomí a je vlastně v rozporu s Pánem Ježíšem, jen proto, aby byla zachována tzv. ‚jednota církve‘, anebo mám právo jít vlastní cestou, bez ohledu na hierarchii, a hledat pak ovšem Krista také někde jinde než v kostele?“
Vztah věřících k Chartě byl bezpochyby různý: od sympatií a aktivní spolupráce až po odmítnutí na základě převzatého prorežimního argumentu, že politika církvi nepřísluší, včetně názoru, že v Chartě nelze spolupracovat s exkomunisty, kteří ještě nedávno sami potlačovali svobody a náboženská práva v zemi. Někteří katoličtí konzervativci se navíc na oblast lidských práv dívali s podezřením, čímž paradoxně přejímali postosvícenský pohled na lidská práva jakožto plod Francouzské revoluce, ačkoliv jejich základ je v jádru křesťanský. Některým už od 50. let zakonspirovaným náboženským skupinám mohla zase připadat snaha Charty 77 působit legálně jako naivní, ba přímo nebezpečná.
Zvěřina: Charta není společenství andělů, je ale potřebná
Kněz bez státního souhlasu, jeden z prvních signatářů Charty 77, Josef Zvěřina v tom měl ovšem jasno: Stav, kdy se církev má jen modlit a nemá se do ničeho míchat, podle něj vyžaduje po církvi i diktátor Pinochet a všechny ostatní utlačovatelské režimy. Zvěřina zdůraznil, že Charta není společenství andělů a svatých. Za bohulibým účelem hájení základních svobod a práv se v ní sešli lidé nejrůznějšího vyznání či přesvědčení stejně jako různých životů – a Zvěřina kritikům připomíná situaci Jana v Lukášově evangeliu: „Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, a bránili jsme mu, protože tě nenásleduje jako my.“ Ježíš mu řekl: „Nebraňte mu! Kdo není proti vám, je pro vás“ (L 9,49n).
Kritiku spolupráce s exkomunisty v Chartě 77 odmítl již zmíněný Ivan Medek. Podle něj Charta nikoho nezbavuje jeho přesvědčení a povinností z něho vyplývajících, nesjednocuje protikladná stanoviska, nikoho nevyviňuje ani nezbavuje odpovědnosti. Spolupráci lidí i protichůdných názorů a osudů na obhajobě lidských práv, která jsou nedělitelná, považuje vůbec za základní podmínku jejího vzniku. A podotýká, že křesťané by neměli zapomínat na to, že mají na současné situaci svůj nemalý podíl.
Názorová pestrost Charty
Co se týká samotného prostředí Charty, vyprofilovaly se v něm tři hlavní ideové či názorové proudy, které měly být reprezentovány třemi mluvčími Charty. Od počátku se ustálila praxe, že z trojice mluvčích, kteří zastupovali Chartu navenek, byl vždy jeden křesťan, jeden z exkomunistického prostředí a zbylý byl „neutrální“ – nejspíše liberálního zaměření.
Tyto skupiny a proudy ovšem byly samy rozrůzněné a názorová pnutí v Chartě měla i povahu generační (mladší chartisté prosazovali radikálnější postup proti režimu) nebo kulturní: některým konzervativněji založeným signatářům nebyli asi příliš po chuti poněkud nevázaní členové undergroundového hnutí, které ovšem (na rozdíl od západní subkultury, hnutí hippies atd.) nebylo z velké části levicové, bylo silně antikomunisticky založené a hlavní protagonisté tzv. druhé kultury (Ivan Martin Jirous, Milan Hlavsa, Svatopluk Karásek, Charlie Soukup…) byli věřící křesťané.
Ani exkomunisté ale netvořili nějakou homogenní skupinu: mimo „tvrdé jádro“ stály osobnosti, které se snažily se svým komunistickým obdobím poctivě vyrovnat a netrpěly v tomto ohledu ideologickými resentimenty. A byli mezi nimi i ti, kdo se přibližovali ke křesťanství nebo se stali křesťany – ať už jde o novináře Jiřího Lederera nebo právníka Petra Pitharta.
Křesťané patřili v Chartě k nejaktivnějším
Samotní křesťané, duchovní i laici, katolíci i evangelíci, byli mezi těmi, kdo stáli u zrodu Charty a od začátku patřili k nejaktivnějším osobnostem této občanské platformy, ať už to byli Jiří a Dana Němcovi, Josef Zvěřina, Václav Malý, Václav Benda, František Lízna nebo Ladislav Hejdánek, Miloš Rejchrt, Jan Šimsa, Jan Kozlík, Božena Komárková, Jakub Trojan, Jan Dus… Chartisté byli napojeni i na duchovní, kteří pracovali v podzemí a nechtěli se veřejně angažovat, aby neohrozili své tajné aktivity, jako byl tajný salesián Karel Herbst nebo kněz Oto Mádr. S Chartou například spolupracovala i před pár dny zesnulá karmelitka Anna Magdalena Schwarzová.
Jednou z nejaktivnějších spojek mezi disentem a církevními strukturami byla katolická aktivistka Marie Rút Křížková. Petici katolického chartisty Augustina Navrátila za dodržování náboženských práv podepsalo na půl milionu věřících, a stala se tak nejmasovější opoziční iniciativou před rokem 1989. Jedna z prvních výzev Charty byl pak dokument O svobodě svědomí a vyznání a o náboženských právech v Československu.
Vztah oficiální církve k Chartě se postupně měnil. Když se Marie Rút Křížková stala v roce 1983 mluvčí Charty, kardinál Tomášek jí požehnal a pak se stalo tradicí, že novým mluvčím uděloval audienci. I když Tomášek celkem z pochopitelných důvodů Chartu 77 nepodepsal, sám se během 80. let stal jedním z nejdůslednějších obhájců občanských a lidských práv. Nebylo vůbec jen zdvořilostí, že k devadesátým narozeninám zaslala kardinálovi Charta 77 oficiální blahopřání.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou