Kdo nás reprezentoval na koncilu?

Vydání: 2013/4 Modlete se za dobrou volbu!, 23.1.2013, Autor: Stanislav Balík

Příloha: Perspektivy

Složení československé delegace určoval Ústřední výbor KSČ

Příběh delegace, která reprezentovala katolickou církev z Československa na Druhém vatikánském koncilu, nezačal před padesáti lety, kdy byl koncil oficiálně zahájen, ale o pár let dříve – snad v roce 1959 – či dokonce o deset let dříve, kdy si komunistický stát podmanil oficiální církevní struktury.

Když papež Jan XXIII. v roce 1959 oznámil, že se po necelém století uskuteční další z ekumenických koncilů, nebylo vůbec jisté, zda se jej někdo z československých biskupů vůbec zúčastní. V celém Československu jich tehdy žilo dvacet (mimo linii skutečně tajných svěcení, o nichž nevěděl ani papež); z toho v úřadu byli pouze čtyři biskupové, osm bylo zavřeno v kriminálech, pět drženo v internaci vězeňského charakteru, dva působili jako běžní administrátoři ve farnostech. Ti, kteří mohli úřad vykonávat, neměli od konce čtyřicátých let žádný kontakt s Římem.

Strana myslela na všechno

Pozvání nakonec doputovalo ke všem žijícím biskupům (v roce 1962 jich bylo již jen patnáct). Převážná většina z nich je ale musela odmítnout, neboť stát povolil účast jen vybraným. Komunistický stát i v „kauze koncil“ ukazoval, že zrušil tisíc let platné oddělení moci světské a duchovní a že je integruje. Nejenže řídil církev prostřednictvím svých zmocněnců na jednotlivých biskupských konzistořích, ale rozhodoval i o tom, kdo se bude moci účastnit jednání nejvyššího církevního sněmu.

Byl to totiž stát, resp. v poslední instanci Ústřední výbor KSČ a jeho politické byro, kdo rozhodoval o tom, kdo do Říma odjede. Tak politické byro v srpnu 1962 rozhodlo, že se koncilu budou moci zúčastnit biskupové, kteří vykonávají funkci (byli všehovšudy tři: Eduard Nécsey, Ambróz Lazík a Róbert Pobožný), nicméně bez R. Pobožného (ten na koncil jezdil až od roku 1963), doplněni o Františka Tomáška, neveřejně svěceného biskupa, který v té době spravoval malou farnost Moravská Huzová. Proč byl z českých a moravských biskupů vybrán právě Tomášek, není zcela jasné. Nebyl jediný, který byl alespoň v místní duchovní správě (to byl třeba i Kajetán Matoušek), snad to mělo být gesto, že se za české země zúčastní alespoň jeden, a Tomášek navíc působil jako biskup, který mohl být státními úředníky nejsnáze ovlivňován.

Strana myslela i na přípravu biskupských diskusních příspěvků – měl je připravit konkrétní pracovník stranického aparátu. K tomu ale nedošlo a těch několik málo příspěvků si biskupové mohli nachystat sami.

Informátoři svůj úkol nesplnili

Výběrem biskupů ale práce se sestavením delegace neskončila – právě naopak. Komunisté totiž chtěli obklopit biskupy svými lidmi, proto pečlivě zvažovali, kdo všechno bude do delegace zařazen. Příprava byla tak detailní, že i výběr dvou technických sil pro delegaci provedl ministr školství a kultury Kahuda s tehdejším ministrem vnitra (pozdějším premiérem) Štrougalem. Způsoby sestavování delegací se v průběhu oněch čtyř koncilních let měnily jen nepatrně. Například složení delegace na závěrečné zasedání v roce 1965 bylo konzultováno s ministerstvem vnitra a dále s Josefem Plojharem – exkomunikovaným předsedou kolaborantského kněžského sdružení, jenž byl současně ministrem zdravotnictví. Členy delegace navrhovalo ministerstvo školství a kultury (MŠK), schvaloval ÚV KSČ. Odbor pro věci církevní MŠK koordinoval postup ve věci koncilu a vysílání účastníků s obdobnými úřady v SSSR, Polsku a Maďarsku.

Celkem se koncilu zúčastnilo šestnáct československých delegátů, z toho ovšem pouze čtyři plnohodnotní koncilní otcové (biskupové), zbylých dvanáct v roli členů doprovodné delegace. Nejpočetnější delegace se zúčastnila hned prvního zasedání – dvanáct účastníků. S každým dalším zasedáním se delegace zmenšovala – na druhém deset, na třetím devět, až na poslední zasedání přijelo pouze sedm účastníků.

Zajímavý je pohled na národnostní složení delegace, resp. jeho proměnu v průběhu let. Národnostní dělení ctila československá emigrace, kde byly výrazné rozdíly mezi Čechy a Slováky; i samotná koncilní delegace se vnitřně (i mentálně) dělila na Čechy a Slováky. Původní dvoutřetinové zastoupení českých zemí (8:4) bylo již v roce 1963 srovnáno se Slovenskem na paritní, aby v roce 1965 reprezentovali české země již jen F. Tomášek a Eduard Oliva oproti pěti Slovákům.

Účastníci koncilu (nejen českoslovenští) byli rozděleni do dvou skupin – biskupské a doprovodné. Druhá skupina byla početná především proto, že si komunistický režim sliboval od účasti svých spolupracovníků zevnitř církve velký užitek. V průběhu času ale pracovníci ÚV KSČ a MŠK zjistili, že je minimální, takže byl doprovod zásadně redukován. Slibovaný zisk informací o postojích biskupů a zákulisních informací se nepodařil – biskupové se doprovodu, který si sami nemohli vybrat a kterému oprávněně nevěřili, nesvěřovali, a zákulisní informace se k lidem bez práva účasti na koncilu vůbec nedostávaly. Ani o československé emigraci v Římě evidentně nebyly získány nové informace, neboť ta se před nimi měla na pozoru.

Někteří se svým chováním zcela znemožnili

Koho tedy komunisté do Říma pustili? Mezi dvanácti členy, kteří doprovázeli biskupy, bylo devět zjevných kolaborantů, kteří se v Římě až zoufale snažili plnit svoji roli a zavděčit se svým komunistickým dobrodincům. Problém byl v tom, že se nedostali k důležitým či zajímavým informacím, a tak donášeli nepodstatné věci či žalovali na sebe navzájem. Již během několika říjnových dnů roku 1962 se ukázalo, že představy vysílajících orgánů o možnostech delegace byly naivní. Tak J. Čížik hned po návratu v roce 1962 konstatoval: „Navrhoval by som znížiť počet delegátov o odborných poradcov, lebo tí nemali prakticky čo robiť a vzbudzovali otázku: načo sú tam, čo robia celý deň?“ Důvodem ke zmenšování počtu členů v dalších letech byl i problematický charakter některých členů doprovodu. Například pokud jde o delegaci z roku 1962, bylo z vatikánských míst jasně naznačeno, že „její členové Beneš a Stehlík se svým chováním v Římě zcela zdiskreditovali“ (šlo o nadměrnou konzumaci vína – pozn. autora).

Kdo tedy získal výsadu doprovázet naše koncilní otce? Politickým zaštítěním delegace pro první zasedání byl Josef Beneš, generální tajemník Celostátního mírového výboru katolického duchovenstva (CMVKD), šéfredaktor Duchovního pastýře – po Josefu Plojharovi druhý muž v politických kněžských strukturách. O pozici církevní (nikoli politické) jedničky v doprovodu soupeřili v roce 1962 dva kapitulní vikáři – pražský Antonín Stehlík a litoměřický Eduard Oliva. Oliva se jako jediný z členů doprovodu mohl účastnit jednání koncilu jakožto peritus – poradce; pouze nemohl hlasovat. Těžce nesl, když mu ostatní – zřejmě ze závisti – říkali „polootec“.

Vysláni byli i dva kancléři – pražský Jan Dočekal a brněnský Petr Franta. V roce 1964 římské ovzduší okusil českotěšínský „ordinář“ Antonín Veselý, který si církevní úřad fakticky uzurpoval. Nejméně známý byl brněnský kněz Josef Gross. Záhadně působil na ostatní prorežimně naladěné delegáty František Jedlička – nikomu nebylo jasné, jak je možné, že tam tento deklaratorně protikomunistický pražský kněz může být. Jeho účast se stala pochopitelná poté, co byla před pěti lety odhalena jeho vědomá aktivní spolupráce s StB, která vedla například k zatčení skupiny kolem Oty Mádra a Růženy Vackové. Jediný ze členů delegace tam měl své místo – šlo o děkana litoměřické fakulty, respektovaného teologa Jana Merella. Slovensko reprezentovali tři kněží – biskupský tajemník trnavské diecéze Ján Čížik, biskupský tajemník nitranské diecéze Elemír Fillo a tajemník CMVKD Štefan Zárecký.

Naštěstí nebyla česká a slovenská církev v Římě vnímána skrze tyto kněze. Koncilu se zúčastnili i českoslovenští biskupové z exilu. Nejvýznamnější z nich byli Josef kardinál Beran, Pavel Mária Hnilica a Michal Rusnák. Všichni tři na koncilu vystoupili s protikomunistickými projevy, čímž způsobili ve staré vlasti velký rozruch.

Biskupové obstáli se ctí

Zatímco doprovod byl celé delegaci spíš pro ostudu, nic takového nelze říct o biskupech. I když šlo z celého československého episkopátu spíše o ty smířlivější a přístupnější hledání modu vivendi mezi státem a církví, nenechali se vmanipulovat do role loutek.

Již několikrát bylo naznačeno, že hlavním posláním většiny členů doprovodu bylo informovat o dění v delegaci, o jejích jednotlivých členech a událostech. Ve většině případů nešlo o neškodné informace, nýbrž o skutečné donášení. V tom vynikali především tzv. sekretáři koncilních biskupů. J. Čížik si v roce 1962 pochvaloval, jak také bylo možno využít koncil: „Delegáti naši mohli vyvracať a aj vyvracali nepravdivé zprávy o ČSSR, ako napr., že v ČSSR sú zatvorené kostoly, že sa nevyučuje náboženstvo a nevinní sú zatváraní.“ P. Franta v témže roce napsal: „Po návratu z Itálie jsem ještě více utvrzen v lásce a oddanosti k našemu socialistickému zřízení.“ 
A. Veselý si v roce 1964 stěžoval, že ho nezdraví římská garda: „Vyjádřil se, že za lidi jsou tam považováni jen biskupové – s červeným lemováním – kněží – tj. jen v černém – nejsou nic – ani řeholní sestry si jich nevšimnou. Dokonce garda zdraví jen biskupy. Ti také mají i do muzea přístup zdarma, zatímco černí musí platit.“ Při tom všem se nelze divit biskupům, že si od podobných lidí drželi značný odstup – a to po všechny čtyři roky.

Komunistická moc, přestože se snažila držet situaci pod kontrolou – především pečlivým výběrem účastníků koncilu, nezabránila tomu, aby koncil naši církev výrazně ovlivnil. Ačkoli se v řadě ohledů snažila nesouhlasem s jakýmikoli změnami zabránit obnově církevního života v koncilním duchu, nakonec svůj boj prohrála. Přes všechny překážky koncil církev proměnil – byť může být leckdo zklamán z její nedostatečnosti. Ale to je již jiný příběh.

Stanislav Balík

Autor (nar. 1978) je vedoucím Katedry politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity (FSS MU) a výkonným ředitelem Centra pro studium demokracie a kultury. Vydal několik monografií (rovněž jako spoluautor) a publikoval řadu článků. Specializuje se na moderní českou politiku, komunální politiku a nedemokratické režimy. Mezititulky redakce.

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay