Vydání: 2011/48 Ticho, 23.11.2011, Autor: Jan A. Kloczowski

Příloha: Perspektivy

Sobě i čtenářům bych na tomto místě rád položil otázku týkající se kořenů, chci se totiž podělit o několik postřehů na téma „radikalismu“. Vyjděme tedy od kořenů, od samotného původu termínu, který dnes vyvolává četné kontroverze.

Termín „radikalismus“ pochází od latinského „radix“ neboli „kořen“. Zkrátka kořen, díky němuž strom nebo keř čerpá z půdy živiny, aby mohl růst a přinášet plody. Termín je rovněž používán v přeneseném významu a znamená „základ“ či „původ“. A tak tedy poslušni staré latiny „radikálním“ označíme člověka „zakořeněného“ čili nejen pevně stojícího na zemi, ale i takového, který je do té země, základu, pevně vrostlý.

Radikalismus Bible

Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, / který nestojí na cestě hříšných, / který nesedává s posměvači, / nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, / nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. / Je jako strom zasazený u tekoucí vody, / který dává své ovoce v pravý čas, / jemuž listí neuvadá. / Vše, co podnikne, se zdaří. / Se svévolníky je tomu jinak: / jsou jak plevy hnané větrem. (Ž 1,1–4) Žalmistovo poselství je jasné: půda, do níž je zasazen „blažený muž“, je kniha Zákona, kniha Zjevení, která ho poučuje o moudrosti, a to o té nejdůležitější, která učí člověka životu přinášejícímu plody – zasazení „u tekoucí vody“ není totiž činností jen myšlenkovou, luštěním intelektuálních hádanek. Lze tedy hovořit o biblickém radikalismu, návodu k tomu, co lidé mají dělat, jak mají žít, aby jejich život byl „zakořeněný“. Ježíš klade svým učedníkům radikální požadavky: „Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ (Mk 10,21). Avšak člověk, který uslyšel tuto odpověď na otázku, co má dělat, aby měl podíl na věčném životě, nebyl člověkem radikálním, nemohl akceptovat slovo „všechno“. Něco by určitě dal, štědře by se rozdělil s chudáky, kteří následovali Mistra. Ale „všechno“? Z něčeho přece žít musí! Proto po těch slovech zesmutněl a zarmoucen odešel, neboť měl mnoho majetku (viz Mk 10,22). – Po několika staletích uslyšel tato slova v kostele jiný člověk a pojal je radikálně: rozdal všechno, co měl, odebral se na poušť a celý svůj život zasvětil Bohu. Tak svatý Antonín Poustevník (Veliký) položil základy tradici mnišského života. Čtenář evangelií si vybaví i jinou scénu, kdy Ježíš se svými učedníky putoval do Jeruzaléma po cestě vedoucí přes území obývané Samaritány. Poslal před sebou posly do jedné vesnice, aby pro něho připravili nocleh. „Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil? On se však obrátil a přísně je pokáral“ (Lk 9,51–55). Ježíš na své učedníky klade nesmírně velké nároky, ale nikdy nepoužije násilí vůči nepřátelům. Ve stejném duchu napomene i Petra, když vytasil meč, aby bránil svého Pána před zástupem: „Zastrč svůj meč tam, kam patří. Každý, kdo sahá po meči, mečem zahyne“ (Mt 26,52). Co je podle Kristova učení větším radikalismem? Utnout ucho nepříteli, nebo schovat meč do pochvy? Duch tohoto světa velí chopit se zbraně, duch evangelia zbraň schovat. Není to ale ani kapitulace nebo smíření se s porážkou, ale radikální odmítnutí řešit konflikty metodami synů tohoto světa.

Mezi doslovností a obrazem

Radikalismus je termín, který používáme především v politických a veřejných debatách. Zejména když bráníme hodnoty, které považujeme za důležité. Křesťané žijí ve světě, ale pokud skutečně uvěřili Ježíši, neřídí se logikou světa a zákonem boje, které jim svět vnucuje. Nejsou bezbranní, také se brání, ale jejich zbroj pochází z jiného arzenálu. Obklopeni postmoderní myšlenkovou mlhovinou jsme někdy v pokušení – a mnozí z nás mu podléhají – chopit se zbraně zaručující okamžité vítězství. Anebo kopeme zákopy v naději, že se nám podaří uchránit poklady do doby, než nastanou lepší časy. Vřele souhlasím s větou Tomáše Halíka, na kterou jsem narazil v jeho knize vydané nedávno v Polsku (Vzdáleným nablízku): „Jsem přesvědčen, že nyní není nic důležitějšího v našem světě, než najít cestu mezi Scyllou náboženského fundamentalismu a Charybdou fanatického sekularismu.“ Otázku místa křesťanů v současné kultuře totiž také považuji za naprosto klíčovou. Strategie mohou být různé. Například otázka výkladu Bible. Někteří se křečovitě drží její doslovné interpretace a jsou ochotni položit život za to, že svět byl stvořen během šesti dnů. Domnívají se, že všechny pokusy jiného výkladu odporují autoritě Božího slova a nutně vedou ke ztrátě víry. Paradoxní ale je, že s podobnými myšlenkovými přístupy se setkáváme i mezi zastánci nejen evoluce, ale i – což je možná ještě smutnější – mezi historiky, pro něž dějiny Izraele nejsou ničím výjimečným, protože podle jejich názoru náboženské představy (především víra v jednoho Boha) starých Izraelců byly převzaty z kultur mnohem rozvinutějších, například z Egypta. Chápu křesťany, kteří chtějí zachovat věrnost biblickému svědectví, ale chápat ještě neznamená souhlasit. Církev navíc už dávno našla řešení tohoto problému. V hlavním proudu křesťanské teologie došlo k důležitému rozlišení – nelze směšovat inspiraci a Zjevení. Co říká tato laickému uchu poněkud tajemně znějící formulace? Písmo jako celek je inspirované, nad jeho redakcí bděl Duch Svatý, ale ne všechny informace, s nimiž se na jeho stránkách setkáváme, obsahují zjevenou pravdu. Jasně to formuloval důležitý dokument posledního koncilu: „Protože tedy všechno, co tvrdí inspirovaní autoři neboli svatopisci, se musí považovat za tvrzení Ducha Svatého, je třeba uznat, že knihy Písma svatého učí spolehlivě, věrně a bez omylu pravdu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v Písmu svatém pro naši spásu“ (Dei verbum 11). Zjevená pravda se tedy týká toho, co Písmo říká o naší spáse, jeho autoři o tom všem ale hovoří způsobem odpovídajícím jejich obrazu světa. Přesně to už dávno vyjádřil Galileo, když musel teologům vysvětlovat důsledky svých astronomických objevů: „Bible nám říká, jak se dostat do nebe, nikoli jak se nebe pohybuje.“

Fundamentalismus a fanatismus

Nejen mezi křesťany se vyskytují radikální fundamentalisté. Mají své protějšky i na straně tzv. „nových ateistů“, kteří si jako své životní poslání zvolili křižácké tažení proti náboženství. Podstoupí-li už někdo tu námahu a bude číst jejich knihy, záhy zjistí, nakolik zkreslené představy tito autoři o náboženství mají. Jeden z hlavních představitelů tohoto směru Richard Dawkins na BBC kdysi sebevědomě prohlašoval, že náboženství je infantilním výkladem světa a patří do oblasti pohádek. Na jeho slova pak reagoval jeho oxfordský kolega, teolog Alister McGrath, který prohlásil, že by Dawkinsovi určitě prospělo, kdyby občas navštívil některou z jeho přednášek, zvlášť když píše knížky, jako byl třeba Boží blud. Nicméně ani to britskému biologovi nevadí, aby s ohromnou energií a zanícením kazatele hovořil o nutnosti osvobození lidstva z otroctví náboženských fantazií. Rozdíl mezi ním a poctivými ateisty, kteří k problému přistupují se znalostí věci, je patrný na první pohled. Stejně tak jako křesťanští fundamentalisté nejsou věrohodnými svědky víry, nelze než litovat poklesu vzdělanostní úrovně ateistických polemiků, které Tomáš Halík nazývá mluvčími „fanatického sekularismu“.

Když se „bohem“ stane César

Oblastí, kde se oba fundamentalismy setkávají, je samozřejmě také politika. Téma je to mnohem komplikovanější než křižácké tažení profesora Dawkinse. Píše o tom například francouzský sociolog a politolog Gilles Kepel ve své knize Boží pomsta. V podtitulu francouzského originálu se objevuje slovo „rekonkvista“, což je termín, jímž Španělé označovali úsilí o znovudobytí Pyrenejského poloostrova z rukou muslimů. Profesor Kepel jej aplikuje na jev, který pozorujeme od druhé poloviny 20. století a který je většinou označován jako „návrat posvátného“. K velkému údivu všech, kdo předpovídali rychlý konec náboženství, se objevily signály jeho oživení, i když v jiné než tradiční podobě. Oním „návratem posvátného“ se označují různé podoby New Age, expanze všelijakých sekt nebo i okázalé apoštolské cesty předchozího papeže. Kepela zajímá především jeden konkrétní aspekt, a to průnik náboženství do veřejné sféry. Jedná se totiž o porušení principu, na nějž byla osvícenským rozumem formovaná Evropa (i Amerika) nesmírně pyšná. Kepel podrobně popisuje nejen problém islámského terorismu, ale i příznaky signalizující politický aspekt programu rechristianizace západní Evropy, případně dvojznačné působení církve (především katolické) na troskách komunismu ve střední Evropě. Kepel se neuchyluje k tak primitivním argumentům jako Dawkins. Ale ani on se neubránil jistým zjednodušením, když jedním dechem psal o džihádu a Comunione e Liberazione, o amerických politických fundamentalistech nebo polské Solidaritě. Někde v podtextu se u něj skrývá teze o fundamentalistickém pokušení, jímž se vyznačují všechny náboženské tradice. Skutečně je toto pokušení součástí samotné podstaty náboženství? Jako křesťan se mohu odvolat na evangelium, které říká, abychom císaři odevzdávali to, co je císařovo, a co je Boží, Bohu (viz Lk 20,25). Proto bych rád profesoru Kepelovi položil otázku, co má člověk dělat, když se císař začne považovat za „boha“ a absolutního vládce? Byla snad angažovanost Dietricha Bonhoeffera v hnutí odporu neoprávněným průnikem křesťana do veřejné sféry? Měl snad jen tiše sedět a hlídat si pořad bohoslužeb ve svém kostele? Halíkova teze o propasti (a současně paradoxní blízkosti) mezi náboženským fundamentalismem a fanatickým sekularismem odhaluje cosi velmi podstatného o naší současné duchovní situaci. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by tento konflikt mohl být rychle zažehnán. Co tedy zbývá? Asi to bude znít příliš kazatelsky, ale svou profesi nezapřu – je to radikalita evangelia. Žít jako strom zasazený u tekoucí vody, a tak svědčit o zralé a moudré lásce. Důležitější než například dnešní spory o kříž v polském parlamentu je skutečný Kristův kříž, neboť jen ten se může stát pro věřícího křesťana stromem života.