"Káží vodu a pijí víno"

Vydání: 2011/15 Komiks, 6.4.2011, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Často nám je předhazují a já se tomu chci bránit. Snad vím, oč jde. Přetvářku (řec. hypokrisis), zakrývání skutečných pohnutek jiným i sobě, nedostatek vnitřní opravdovosti, to znám nejen u druhých, ale i u sebe. Jsou to postoje až příliš časté, zdaleka ne pouze „katolické“. Také mě napadá, že prostředí, které se víře odcizilo, vnímá její projev jako nesrozumitelný, tedy strojený.

Vida, je dobré rozlišovat: Je pokrytectví „skutečné“ – a pokrytectví jako podezíravost zvenčí. Ale ta výtka je příliš častá. Už proto stojí za zamyšlení.

Bylo to tak vždycky?

Pohled do minulosti se zpravidla opírá o dochované artefakty. Ty „potřebné“ často chybějí. Připomene se mi ještě tak Moliérův Tartuffe, asi karikatura, ale nikoli výjimka, spíše typ (jinak by hra neobstála). A pak Nietzsche s jeho sžíravou kritikou křesťanství. Byl synem protestantského pastora. Demaskuje křesťany, kteří se chovají jako „nedosti vykoupení“… Nebo pohledy „zevnitř“, takový Kierkegaard. Nebo Léon Bloy! V řadě národních literatur (včetně divadla a filmu) je typický katolík často vypodobněn jako farizej. Výtka katolického pokrytectví (nadále budu uvažovat pouze o něm) zaznívá i dnes, zejména od mladých. Často jsou vedeni předsudky, ale také ji dokládají vlastní zkušeností vycházející ze zklamání dostupným katolickým prostředím. Vyšla o tom dokonce kniha (Petra Dvořáková: Proměněné sny, 2006).

Jak nás asi vidí ti druzí?

Jakou reálnou zkušenost s církví má náš nedůvěřivý, lhostejný nebo i hledající současník, který k ní přistupuje zvenčí? Často žádnou. Někdo si prohlédne chrámový interiér. Možná navštíví i mši. Pro nás věřící by měla být liturgie podstatnou součástí vztahu k Bohu, neboť je jeho oslavou; a mše je setkáním s přítomným Kristem. Zatímco mnohým, kteří přicházejí zvenčí, nic neříká, připadá jim jako cosi podivného, zbytečného, zejména když i její účastníci jim připadají jako „nedosti vykoupení“. Někdo by to měl těm zvenku přiblížit. Ale kdo a kdy? Je tomu tak, alespoň v městském prostředí, že se věřící katolík často ke své víře veřejně nehlásí. Tak nás naučila nedávná minulost. Jsme nenápadnou diasporou, o níž toho okolí moc neví. Důvěrnější prostředí pracovní či sousedské se to o nás časem dozví (s věřícím, který dokáže zůstat inkognito, není něco v pořádku). Ti kolem pak mají příležitost sledovat nás za běžného provozu. Jsou svědky našich slabostí, ba i bezcharakterností (kariérismu, zištnosti, chlípnosti, pomlouvačnosti, neupřímnosti aj.) a zjišťují, že „nejsme o nic lepší než ti druzí, často naopak“ (cituji z promluvy P. Jiřího Reinsberga). Pokud sami v sobě potřebu víry zatím neobjevili, my jim ji předem diskreditujeme. Jim se pak víra jeví jako zástěrka nebo jako samoúčelný artefakt a věřící jako pokrytci, v lepším případě jako podivíni.

Nutkavá autostylizace

Když arcibiskup Zollitsch, předseda německé biskupské konference, analyzoval současný rapidní pokles věrohodnosti katolické církve způsobený pedofilními skandály (viz Perspektivy 23/2010), zmínil i širší souvislosti, nejen ty aktuální. Třeba sklon církve k sebeidealizaci. Asi mínil totéž, co nám předhazují naši evangelíci, totiž „triumfalismus“. Jde spíš o rétorický návyk. Někteří z nás si svou církev neidealizují (například P. Jiří Rainsberg). Míváme však ve zvyku říkat, že Církev (s velkým C) je svatá. Míníme tím její intimní vztah k jejímu Zakladateli. Kdo ho nezná, ale naproti tomu zná zblízka nás, její příslušníky, u nichž svatost důvodně postrádá, vnímá ten výraz jako neobyčejnou troufalost, ba absurditu. Katolické prostředí má svůj osobitý sociokulturní ráz (svou stylistiku, gestiku, titulaturu aj.), my ho vnímáme jako posvátný a mluvíme a chováme se v něm jinak než v profánním světě. Jistý polský kněz působící u nás ve venkovské farnosti mi s úsměvem sdělil, jak ho zprvu mátlo oslovení „důstojný pane“. Užívají ho starší lidé, kteří se to naučili v dětství a pak už se životu církve vzdálili. Ale i jinak si všímám, že v úctě k posvátnosti úřadu se často chováme ke kněžím a ještě více k biskupům přezdvořile, ba devótně, což ti zvenčí vnímají jako podlézavost. Této nutkavé autostylizaci podléhají i osoby duchovní, zejména ve své rétorice, zatímco veřejnost mimo církev (zejména mladí) by ocenila civilní projev. Však také ten z kněží, který je ho schopen, si veřejnost získává snáze.

Děti nás usvědčují

Rozprava o víře a o církvi mezi věřícími a nevěřícími se u nás moc nevede. Ještě tak mezi mladými, dospělí se jí vyhýbají. Pokud k ní dojde, stává se snadno polemikou. My katolíci cítíme potřebu hájit Církev svatou, ti druzí pranýřují hříchy církve, jak ji vnímají oni. Kromě předsudků je k tomu vedou i reálné důvody, které my máme snahu bagatelizovat nebo i přehlížet. Hájíme vlastně sebe, nás, „dobré jméno firmy“, stejně jako ti odpovědní církevní činitelé, kteří tutlali kněžské pedofilní delikty. Nejednoho věřícího katolíka kritické výtky na adresu církve skutečně bolí a on se jim rozhořčeně brání protiútokem nebo se dotčen odmlčí. Existuje situace, která nám může být v tomto směru užitečnou lekcí. Určitě nejsem jediný, kdo s tím má zkušenost. Tu lekci nám mohou poskytnout naše děti, popřípadě vnoučata. I když jsme jim pomohli vytvořit základy jejich dětské víry, tu opravdovou si musí vytvořit samy. Toto období, kryjící se s jejich dospíváním, je pro ně krizí. O dětskou víru přicházejí – a tu zralou nenacházejí. V lepším případě nás učiní partnery dialogu. A dávají nám zabrat: bombardují nás otázkami, výtkami, obviněními, nejen na adresu církve, ale i na naši vlastní. Kdosi pravil: „Nejpřísnějšími soudci jsou synové, protože jsou soudci i svědky zároveň.“ A my to musíme vydržet a nepřestat je mít rádi. Běda, jsme-li dotčeni, bráníme-li se, zlobně je okřikujeme a chováme-li se k nim vlastně nepřátelsky. Nebo se chceme této konfrontaci vyhnout a dotčeně se odmlčíme. – Nejednou má nechuť k víře zdroj právě zde: rodič nedokázal být věrohodným průvodcem dospívajícího dítěte v době ztráty jeho dětské víry, protože neunesl jeho kritičnost a zůstal mu cosi důležitého dlužen. Ten mladý člověk pak bude jeho víru napříště kvalifikovat jako pokryteckou pózu (neocitli se v tomto zatuhnutí Nietzsche otec a syn?). Popsaný nezdar, který se odehrál v rámci intimního vztahu rodič – dítě, může snadno nastat i ve vztahu mezi hledajícím člověkem a církevní autoritou, kdy kněz, biskup či autor náboženské publikace poučuje, moralizuje, a přitom projeví zarážející neznalost reálií běžného života. – Duchovní osoby jsou v tomto ohledu v obtížnější situaci než výše zmíněný otec dítěte, protože jejich životní styl, k němuž patří i jistá stavovská uzavřenost, jim znesnadňuje získávání „zpětné vazby“ od jejich lidského prostředí, neboť to má tendenci chovat se vůči nim nespontánně, strojeně („důstojný pane!“). Výtka v nadpisu („Káží vodu…“) je folklorním výtvorem z feudálních časů, kdy byly kněžstvo a ještě více episkopát vnímány jako součást „vrchnosti“. Dnes je kněžská dráha spojená se značnou frustrací (proto o ni stojí stále méně lidí). Zato výtka katolického pokrytectví je adresována nám všem a má své důvody. Dokonce víc.

Jediný prostředek: sebezpytování

Jsou nevěřící, kteří nám víru v hloubi duše závidí a někdy to i přiznají. Jsou jiní, jimž se víra protiví, protože je provokuje. Nejvíc je dráždí, když věřící usiluje v duchu své víry o dokonalost. Už tím samým mu okolí přisuzuje pocit nadřazenosti, na nějž reaguje – jak jinak? – zlobně. To je situace věřícího, který se chová poctivě ve zkorumpovaném prostředí, zachovává pohlavní kázeň v prostředí promiskuitním, zkrátka hlásí se k odpovědnosti, na niž druzí rezignovali. Někdy je však obtížné rozlišovat: pocit nadřazenosti si může okolí do věřícího promítat, když samo žádný ideál nemá, ale nejeden věřící si může pocit své mravní převahy nad druhými tiše pěstovat a oni to intuitivně tuší. – Protože „nejsme o nic lepší než ti druzí“, je snadné přistihnout nás při nějaké nepravosti (viz výše). To je pro nevěřící okolí, podrážděné naší snahou o ctnostný život, satisfakcí. Konečně je možno o nás říct, že celé to naše usilování je pokrytecký humbuk: „Vidíte? Vždyť vy sami nevěříte, jen si to předstíráte!“ – Tomu lze těžko předejít. Přesto bychom si měli připustit, že k výtce pokrytectví můžeme přispívat tím, že se sami pokrytecky chováme. V jedné diskusi to vyjádřil Jiří Zajíc takto: „Lidé, kteří se řídí vysokými ideály, jejichž reálné dosahování je možné jen na základě dlouhého postupného zrání a Boží pomoci, jsou vždy ohroženi tím, že rozpor mezi jejich skutečným stavem a oněmi ideály je frustrující. Oni to často řeší pokusem kamuflovat ten rozpor před druhými i sami před sebou.“ – A jinými slovy Dietrich Bonhoeffer (evangelický teolog ve spisku Život v obecenství): „Stává se, že mnozí křesťané, přestože se účastní společných pobožností a modliteb (…), zůstávají osamoceni, protože jejich obecenství je obecenstvím zbožných, nikoli však obecenstvím hříšníků. Zbožná společnost nedovoluje nikomu, aby se projevil jako hříšník. Proto musí každý svůj hřích skrývat před sebou i před druhými. Nesmíme přece být hříšníky. Nelze si představit zděšení mnohých křesťanů, kdyby se mezi nimi – pobožnými – najednou objevil opravdový hříšník. A protože jsme všichni hříšníci, zůstáváme ve lži pokrytectví se svými hříchy sami.“ Řečeno ještě stručněji: chceme-li být Církví a odmítáme-li přitom autokritický pohled na sebe samé, který by ozřejmil naši nesvatost, stylizujeme se do pózy, kterou okolí nesnáší a označuje ji jako svatouškovství. Tomu, koho tento článek popudí, chci říct: nejde o paušalizování, v církvi jsou i opravdoví světci, známí i neznámí. Tento text pojednává o něčem jiném.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay