Každý by měl hledat svou vinici

Vydání: 2017/39 Setkání nádherné a nesdělitelné, 26.9.2017, Autor: Michael Martínek

Příloha: Perspektivy 39

Kolikrát v životě říkáme „ano“, ale pak se nám nechce, dáme přednost něčemu „důležitějšímu“ – nebo prostě zapomeneme. Uslyšíme o tom i v neděli v kostele (Mt 21,28-32). Připomeneme si také postavu svatého Václava. O něm víme, že se nebál vzít motyku a jít pracovat na vinici.


Svatý Václav se nebál vzít motyku a jít pracovat pro blaho svého lidu. (Detail Parléřovy sochy ze Svatováclavské kaple katedrály sv. Víta.) Snímek Jaroslav Hodík

Některé Ježíšovy výroky se i dnes naplňují téměř doslova: s „celníky“, tedy s lidmi, kteří se obohacovali na úkor druhých, ale později uvěřili v Ježíše a změnili život, se čas od času setkávám ve své praxi vězeňského kaplana. Od jedné „nevěstky“, v tomto případě prostitutky a pornoherečky, jsem se nedávno dočetl toto svědectví: „Ve svém životě jsem byla na tak hlubokém dně, že jsem se mohla dívat už jen nahoru. Věděla jsem, že moje cesta nefunguje; bylo mi 26 let, byla jsem sama, zlomená a v depresi. Když jsem začala číst Bibli, učila jsem se novému způsobu života. Věděla jsem, že mi Bůh dává druhou šanci na život a chtěla jsem dělat, co mohu, abych žila správně.“ To jsou lidé, kteří dlouho říkali Bohu „ne“, ale nakonec se přece vydali na jeho vinici. Přesně stejně jako v době Ježíšově.

Mnozí nás předběhnou

Později si křesťané pod těmi, kdo říkají „ano“, ale na vinici nejdou, představovali Židy, kteří horlivě přikyvují Bohu, ale Ježíše nenásledují. Zatímco bývalí pohané dlouho říkali „ne“, ale nakonec v Ježíše uvěřili a na jeho vinici se vydali. Dnes bychom těmi prvními mohli být my, co chodíme do kostela a každou neděli říkáme Bohu „ano, už jdu“, ale v angažovanosti pro Boží království nás často předběhnou ti, které z kostela neznáme.

Třeba je to tím, že už neslyšíme výzvu: „Synu, jdi dnes pracovat na vinici“ (Mt 21,28). Nebo nevíme, kde ta vinice je, nevnímáme „znamení doby“. Ale co když k nám „přišel Jan, aby nám ukázal správnou cestu“, a my jsme mu neuvěřili? Co když k nám mluví Jan v očích migrantů, kteří hledají záchranu před válkou a pronásledováním, a my neslyšíme a nechceme je přijmout? Co když nám Jan ukazuje na nutnost vnést křesťanského ducha do správy věcí veřejných, a my neslyšíme a odmítneme se angažovat? Co když nás Jan vyzývá, abychom ukázali na nespravedlnost, která se děje v naší blízkosti, ale my raději strkáme hlavu do písku? Co když nás Jan vede k tomu, abychom si ověřovali pravdivost všech informací, a my přesto věříme polopravdám a lžím a ještě je šíříme na sociálních sítích?

Svět příliš složitý

Někdy je těžké najít tu vinici, na kterou nás Pán posílá. Dnešní svět je tak složitý, že se v něm přestáváme orientovat. Proto je dobré naslouchat církvi. Papež Jan Pavel II. v encyklice Centesimus annus (1991) píše: „Církev si váží systému demokracie, protože zajišťuje účast občanů na politickém rozhodování, zaručuje ovládaným možnost volit a kontrolovat své vlády a v případě nutnosti je pokojnou cestou vyměnit. Nemůže proto schvalovat vytváření úzkých vůdčích skupin, které si uzurpují moc na základě svých zvláštních zájmů nebo ideologických záměrů“ (čl. 46).

Lidé, kteří vidí pod povrch společenského dění, varují, že právě k tomu v současné době dochází – nejen u nás, ale i v jiných zemích. Církev to nemůže schvalovat, jak říká papež v encyklice, neboť to znamená odklon od křesťanských hodnot, na nichž je postavena naše kultura. Proto bychom jako křesťané měli podporovat změnu: zapojením do aktivit církve, výchovnou, vzdělávací nebo charitativní činností, občanskou angažovaností, volební účastí, převzetím politické odpovědnosti. Najít svou vinici a pustit se do práce.

Vždyť nedělám nic zlého

Možná si řekneme: Vždyť se modlím, chodím do kostela, nekradu, nikomu neškodím, nedělám nic zlého. Ani ten druhý syn nedělal nic zlého. Ale taky nedělal nic dobrého. Před Božím soudem pak bude hrdě ukazovat své čisté ruce – jenže Bůh namítne, že jsou prázdné. Lidí, kteří každou neděli říkají v kostele „ano, už jdu“, máme u nás víc než půl milionu. Kdybychom se všichni skutečně vydali na vinici, vzali do ruky motyku a začali kopat, možná, že by naše společnost vypadala jinak.

P. Michael Martinek. Autor je salesiánský kněz. Přednáší na Jaboku a působí jako vězeňský kaplan.


 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay