Kazatel, kněz a světec

Vydání: 2011/19 Maria v umění, 6.5.2011, Autor: Tomáš Machula

Příloha: Perspektivy

V loňském roce jsme si připomínali 120. výročí smrti Johna Henryho Newmana, které bylo provázeno jeho beatifikací. A letos je na řadě 210. výročí jeho narození. Tento anglický intelektuál, náboženský myslitel, anglikánský a posléze katolický kněz a kardinál je osobností, která dnes zvláštním způsobem přitahuje.

V jeho osobě i životě se totiž zpřítomňuje mnoho paradoxů: jako anglikán byl zastáncem mnoha typicky katolických věcí; jako katolík se nestal protagonistou tehdy prosazovaného novotomismu; dnes se k němu hlásí mnozí z těch, které by Newman za svého života jednoznačně odmítal; je pokládán za významného teologa, ale sám se za teologa nepokládal; typický Angličan devatenáctého století, ale inspiruje současného člověka na různých místech světa. Podívejme se nyní na Newmanovu osobnost a jeho dobu, abychom následně mohli lépe zhodnotit jeho význam pro nás a naši současnost.

Ostrovní schizma

Vztah anglikánů a katolíků nebyl v Newmanově době jednoduchý. Kořeny této situace sahají do šestnáctého století, kdy za Jindřicha VIII. anglikánská církev vznikala. Důvodem jejího vzniku nebyly věroučné kontroverze, vždyť sám Jindřich VIII. byl svého času papežem prohlášen za defensora fidei, tj. obránce víry. Ve sporu Jindřicha VIII. s papežem šlo o otázku pravomoci a naprosté národní nezávislosti, která se koncentrovala v otázce, zda se může Jindřich rozvést, či nikoli. Jakkoli komicky může dnes takový spor vypadat, vedl k oddělení anglické církve od Říma a k následným desetiletím utrpení, které se nevyhnulo ani jedné ze stran. Nejprve došlo pouze k převedení papežské jurisdikce na panovníka, ale brzy následovala stále zesilující protestantizace od změn v bohoslužbě k obrazoboreckým tendencím a nové interpretaci svátostí, především eucharistie. Tato tendence byla v polovině šestnáctého století nakrátko přerušena obdobím „krvavé královny“ Marie, která se snažila násilím prosadit rekatolizaci. V této době přišli o život tzv. oxfordští mučedníci. Nejznámějším je asi londýnský biskup Nicholas Ridley, který byl upálen v Oxfordu v roce 1555, což dodnes připomíná znamení v kamenné dlažbě jedné z oxfordských ulic. Po královně Marii však nastoupila její sestra Alžběta a karta se obrátila. Pro změnu začala téci krev katolíků. Nejznámější je asi Edmund Kampián, člen oxfordské St. John‘s College, který přešel od anglikánství ke katolictví a musel prchnout z Anglie. Vstoupil k jezuitům, a když se do vlasti v roce 1579 vrátil, byl po dvou letech tajného působení mezi katolíky prozrazen, zajat a v roce 1581, poté co odmítl přejít od katolíků k anglikánům, brutálně popraven. Asi o sto let později vypuklo další násilí, tentokrát mezi konzervativními anglikány a protestantskými puritány. Náboženské dějiny Anglie, podobně jako náboženské dějiny naší země, nejsou zrovna přehlídkou tolerance.

Newmanův nesnadný návrat

Devatenácté století, kdy John Henry Newman žil, ještě zdaleka nebylo dobou smíření a spolupráce. Konverze ke katolictví u významného univerzitního člena a vikáře hlavního univerzitního kostela byla téměř skandálem. Newman však nebyl ani ve svém anglikánském období klasickým protestantem. Od mládí pociťoval velkou úctu k Písmu i starocírkevním vyznáním víry a poměrně brzo se u něj ukázala jasná inklinace k tzv. High Church, tedy konzervativnímu, „katolizujícímu křídlu“ anglikánské církve. Anglickou cestu pokládal Newman za jakýsi zlatý střed mezi extrémy, které pro něj představoval katolicismus a protestantismus. „Via media“, tedy doslova střední cesta, byla pro Newmana přímo heslem a programem. Hlubší studium dějin dogmatu, kterému se tento oxfordský kněz věnoval, však jeho důvěru k via media začalo podkopávat. Ne vždy byla střední cesta zárukou pravověří. Ve sporu o Kristovo božství nebyla pravda na straně semiariánů, kteří se drželi „zlaté střední cesty“ mezi arianismem, jenž božství Krista popíral, a katolicismem, který na něm naopak trval. Semiarianismus byl pouze slabší verzí hereze. U Newmana se stále silněji objevuje vážná otázka po kritériu pravověří a církevnosti. V tuto dobu má Newman za sebou cestu po jižní Evropě (1832), při níž se seznamuje s italským katolicismem, a účast na velkém díle v rámci tzv. oxfordského hnutí. Jednalo se o konzervativní anglikánskou odpověď na tehdejší teologický liberalismus. V rámci traktátů (krátkých polemických spisků na důležitá témata) oxfordského hnutí se Newman několikrát vyslovil ve prospěch via media, nejvíce asi v souvislosti s ospravedlněním (1836), kde se snažil vymezit středovou pozici mezi katolickým a luterským pohledem. V jednom z traktátů však velmi pobouřil anglikánskou církevní veřejnost i vedení univerzity, neboť se vyslovil pro pojetí mše jako oběti, blízké tomu tridentskému. Newman nakonec traktát odvolal, ale pochybnosti o jeho vlastní cestě a církevní příslušnosti ho v roce 1843 vedly k rezignaci na místo vikáře univerzitního kostela Panny Marie. Pokračuje v patristických studiích a píše jedno ze svých stěžejních děl, Esej o vývoji křesťanské na- uky. Podle Newmana pomáhá Duch Svatý církvi stále hlouběji a plněji uchopovat pravdu, která v nerozvinuté podobě existuje již v apoštolském podání. To je samozřejmě velmi katolické pojetí. V roce 1845 Newman ponechává Esej nedopsaný a rozhoduje se k přestupu do katolické církve.

Přijat s výhradami

V Římě studuje, aby mohl být vysvěcen na katolického kněze, a musí se bránit proti dezinterpretaci Eseje. Kvůli tomuto dílu je – tentokrát z katolické strany – podezřelý z popírání trinitární nauky v prvních třech stoletích. Další podezření se objeví o dvanáct let později, kdy je Newman podezírán z liberalismu za své upozornění na historickou situaci v době arianismu, kdy se na pravověrnou stranu nicejské ortodoxie nepostavila především hierarchie, nýbrž laikát. Newmanův život tedy ani po přestupu do katolické cír- kve nebyl nijak jednoduchý. Po návratu do Anglie v roce 1847, kdy se stal představeným jedné z oratoří, Newman bojoval jednak proti protipapežským tendencím ve své vlasti (posíleným obnovou anglické katolické hierarchie Piem IX. v roce 1850), jednak proti svému spolubratru Faberovi, s jehož „barokním“ pojetím duchovního života a praxe Newman nesouhlasil. V roce 1851 odešel na pozvání armaghského biskupa Cullena do Irska založit katolickou univerzitu, na níž pak v letech 1854 až 1858 působil coby rektor. Z této doby pochází kniha Idea univerzity obhajující klasické pojetí svobodného vzdělání. Po návratu do vlasti Newman čelí již zmíněnému podezření ze strany katolické hierarchie a zároveň nařčení z anglikánské strany, podle něhož mu v jeho konverzi nešlo o pravdu. Newman na obojí odpovídá způsobem sobě vlastním – obsáhlým spisem Apologia pro vita sua 1865. Dá se říct, že tato apologie vlastního života Newmana plně ospravedlnila, takže byl dokonce zván na vatikánský koncil. Pozvání odmítl s poukazem na to, že se necítí být teologem. Mezi důvody odmítnutí byl pravděpodobně i strach z radikality mnoha obhájců papežské svrchovanosti a neomylnosti a dále snaha o netříštění sil, které potřeboval k dokončení svého hlavního díla Gramatika souhlasu (1870). V něm Newman shrnul své pojetí teologické epistemologie, k němuž dospěl při historicko-teologických studiích. Dlužno říci, že Newman byl výsledkem vatikánského koncilu potěšen a definici papežské svrchovanosti a neomylnosti přijal s ulehčením jako umírněnou a vyváženou. Ani nyní nepolevuje v obhajobách katolické věci. Ve známém Listu vévodovi z Norfolku (1874) hájí papežství v souvislosti se svědomím. Z tohoto spisu pochází slavná a často citovaná věta: „Kdybych měl pronést přípitek na náboženství, připil bych na papeže. Ale napřed na svědomí, a teprve potom na papeže.“ Ke konci života se Newmanovi dostává již plného uznání. V roce 1878 byl jmenován členem Trinity College (na této koleji Newman absolvoval první část svých oxfordských studií, poté byl členem Oriel College) a o rok později kardinálem. V závěru života se Newman, který již trpěl mnoha neduhy a zdravotními problémy, stával stále pesimističtějším ohledně vývoje společnosti a církve. Byť je pokládán za předchůdce Druhého vatikánského koncilu, je velmi pravděpodobné, že by církevní reformy druhé poloviny dvacátého století přijímal s nedůvěrou a podezřením. I to je charakteristické pro paradoxní povahu Newmanovy osobnosti a díla.

Pořád směrodatný

Když dnes vejdeme do hlavního kostela oxfordské univerzity – anglikánského chrámu Panny Marie, najdeme zde sympatické svědectví o společném zpracování dějinných zvratů anglického křesťanství. Kostel s hrdostí ukazuje kazatelnu, na které kázali Wesley (také bývalý anglikán, který v 18. století založil metodistickou církev) i Newman. Na stěně pak najdeme velkou pietní tabuli připomínající mučednickou smrt anglikánských i katolických obětí náboženského násilí. Pravda je vzácná, ale důležitá. Často vzbuzuje spory a bohužel i násilné střety. Newman je pro nás dnes nejen historickým mementem, ale i nebeským patronem, který nám svou přímluvou na cestě k tolik důležité pravdě pomáhá. Je zároveň černým svědomím našeho českého vyrovnávání se s minulostí – nikoli komunistickou, nýbrž mnohem starší minulostí náboženských válek a útisku. Máme právo být ke křesťanství a pravdě Kristově lhostejní? Na prezidentské standartě máme lehce sekularizované heslo husitů „Pravda vítězí“ (původně „Pravda Boží vítězí“). Stane se nám výzvou, nebo jen politickým kýčem?

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay