Kázáním dovedl rozplakat i hrobníka

Vydání: 2012/37 Majetkové narovnání odloženo, 13.9.2012, Autor: Jaroslav Šubrt

Příloha: Perspektivy

Padesát let od smrti dominikánského kněze Silvestra M. Braita

V těchto dnech uplyne rovných padesát let od smrti jedné z nejvýraznějších a nejoriginálnějších postav českého katolicismu první poloviny dvacátého století, dominikánského kněze, teologa, spisovatele, editora, organizátora a ohnivého kazatele Silvestra M. Braita. Člověka překypujícího obrovskou energií, spoustou originálních nápadů a vizí, neobyčejně lidského a vnitřně svobodného, přítele a druha českých básníků a spisovatelů křesťanské orientace. A také člověka se svérázným smyslem pro humor, který ho neopouštěl ani během mnoha let strávených v komunistických žalářích.

Silvestr M. Braito se narodil 14. června 1898 v bulharském Ruščuku, přístavu na pravém břehu Dunaje, italskému železničnímu inženýrovi Maxmiliánu Mayrovi a vídeňské zpěvačce italského původu Klementině Braito. Mimochodem: ve stejném městě se o pár let později narodil také rakouský spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu Elias Canetti. Budoucí dominikán při křtu v místní kapli francouzských pasionistů dostal jméno Josef. Už v raném věku však osiřel. Malého chlapce se ujala česká služebná Anna Merhautová a odcestovala s ním do Čech. V Praze vychodil obecnou školu a jako chovanec dominikánského juvenátu absolvoval Akademické gymnázium. Tam se často dostával do konfliktu s některými proticírkevně naladěnými profesory a právě tato zkušenost asi významně předurčila jeho pozdější zájem o otázky ekleziologie.

Olomouc, Řím, Le Saulchoir

Po maturitě v roce 1915 vstupuje do noviciátu bratří kazatelů v Olomouci, kde obdržel řeholní jméno Silvestr. Po studiu filozofie v Olomouci a teologie na řádové univerzitě Angelicum v Římě se vrací do Prahy, kde v září roku 1922 přijímá jáhenské a kněžské svěcení. Už jako kněz odjíždí do Belgie, aby si doplnil vzdělání, a hlavně načerpal nové podněty ve studijním centru francouzských dominikánů v Le Saulchoir. Přednášely zde takové osobnosti jako například Gardeil,
Sertillanges, Mandonnet nebo později i Congar, ředitelem zde byl od roku 1920 jeden z předních teologů minulého století a inspirátorů Druhého vatikánského koncilu – Marie-Dominique Chenu.

Le Saulchoir dodnes mnozí považují za jedno z hlavních center obnovy katolické teologie v první polovině dvacátého století. Francouzský filozof Gilson o podobě tomismu, který se tam v tehdejších letech pěstoval, kdysi prohlásil, že ještě dokázal „filozofovat o problémech“. Braita zde ale patrně nejvíce okouzlilo harmonické spojení vysoce odborné teologie s praktickým duchovním životem a současně otevřenost problémům soudobého světa, spojení typické právě pro toto prostředí.

Rychle jím, rychle mluvím, rychle pracuji

Po návratu do vlasti, inspirován časopisem francouzských dominikánů La vie spirituelle, založil v Olomouci náboženskou revue Na hlubinu, kolem níž shromáždil početný okruh čtenářů, tzv. hlubinářů. Pro ně začal na různých místech republiky pořádat pravidelná setkání, později proměněná na přednáškové cykly nazvané Vyšší náboženské kursy. Do časopisu pravidelně přispívali nejen vyučující z olomouckého generálního studia bratří kazatelského řádu, jako byli Emilián Soukup, Metoděj Habáň, Reginald Dacík, ale i spisovatelé Jaroslav Durych, Jan Čep nebo Jakub Deml, s nímž Braita spojovala nejen podobná bouřlivá povaha, nýbrž i celoživotní přátelství. Kromě revue Na hlubinu začal Braito vydávat i více kulturně orientovaný časopis Výhledy a také stál u zrodu edice Vítězové, kde mimo jiné vydal životopis svého oblíbeného světce renesanční Itálie Filipa Neriho.

Silvestr M. Braito byl autor neobyčejně plodný. „Psal lehce a břitce,“ jak se o něm ve svých vzpomínkách vyjádřil jeho někdejší spoluvězeň Václav Vaško. „Rychle jím, rychle mluvím, rychle pracuji,“ prohlásil Braito sám o sobě. Na cesty si brával psací stroj a své články prý často sepisoval v rychlíku na trati mezi Prahou a Olomoucí. Publikoval stovky časopiseckých článků a vydal kolem desítky knižních titulů – mezi ty nejznámější patří Základy (1931), sbírka třiceti úvah o nejzákladnějších otázkách, na něž denně hledá lidská mysl odpověď; Život (1932), sbírka homiletických myšlenek a námětů; Za příkladem svého velekněze (1934), myšlenky pro kněžské exercicie a obnovy; Kristus spása světa: Pohled do vnitřního života Kristova (1935), jako spoluautor uveden Reginald Dacík. Po válce mu mimo jiné vychází Církev: Studie apologeticko-dogmatická, zřejmě Braitova nejucelenější teologická kniha, výsledek mnohaleté přípravy a studia. Poslední knihou oficiálně vydanou ještě za jeho života jsou Svaté obrázky z Itálie (1948), vydané u Marie Rosy Junové v Tasově. Do dějin české literatury se Braito zapsal také jako plodný překladatel. V dominikánském nakladatelství Krystal, jehož byl zčásti duchovním otcem, se podílel na vydávání a překládání Theologické summy svatého Tomáše Akvinského a překládal i mystické autory – Jana Ruysbroecka a Jinřicha Susa.

Cestovat – rajtovat – brajtovat

Avšak byl by omyl, kdybychom se domnívali, že Braito trávil většinu času v klidném ústraní své klášterní cely. Naopak: byl přesným prototypem toho, co si většina lidí představí pod pojmem „potulný kazatel“. Stále v pohybu, pořád na cestách. Sloveso „cestovat“ rád stupňoval: cestovat – rajtovat – brajtovat. Býval pravidelným účastníkem Akademických týdnů, Prázdninových kursů katolického učitelstva, přednášel po celé republice, dával duchovní obnovy vysokoškolským studentům a účastnil se jejich letních táborů, ale hlavně a především – stále kázal. Rovněž lehce a břitce. Proslul jako vynikající kazatel. Sám se chlubil tím, že jeho největší kazatelský úspěch byl, když se mu podařilo rozplakat nad hrobem hrobníka.

Labutí píseň

Nad českou církví se ale pomalu začínají stahovat mračna. Nejprve je to nástup hnědé totality a po několika letech pro církev a řehole ještě krutější – rudé. Těsně před vypuknutím války pražský arcibiskup Karel Kašpar odsuzuje protižidovská opatření. Braito se účastní manifestace na Plodinové burze v Praze, kde zástupci všech náboženství odsuzují německé rasistické zákony. Za protektorátu je uzavřena teologická fakulta v Olomouci a místo toho zřízen kněžský seminář, kde však nesmějí přednášet profesoři z fakulty. Většinou je zastupují vyučující z olomouckých řeholních učilišť. Braito po celou válečnou dobu zastává funkci ředitele tohoto semináře. Po komunistickém únorovém puči v roce 1948 státní moc postupně omezuje činnost katolických nakladatelství. Je zastaveno vydávání časopisu Na hlubinu a v ediční řadě Krystalu vychází poslední titul, jímž je překlad Nového zákona pořízený vzdělaným biblistou Pavlem Škrabalem.

Zatčení a vykonstruovaný proces

Vlna poúnorových represí tvrdě zasáhla i olomoucký dominikánský konvent. Na Silvestra M. Braita je nastražena léčka. Pod falešnou záminkou je narychlo povolán na olomouckou konzistoř k tehdy již internovanému arcibiskupovi Josefu Matochovi, jehož směl Braito navštěvovat a sloužit mu svátostí smíření. Na konzistoři na něj už čekali příslušníci Státní bezpečnosti. Byla provedena policejní prohlídka jeho klášterní cely a poté byl eskortován do vyšetřovací vazby na pražskou Ruzyň, kde se musel podrobit krutému šestnáctihodinovému výslechu.

Na soudní proces čeká dva týdny v pankrácké věznici. Podle vyšetřovacího protokolu údajně vyzýval k boji proti marxismu-leninismu, o nějž se opíral poúnorový režim v ČSR. Zařazen byl do předem vykonstruovaného procesu s představiteli řádů „Machalka a spol.“, který se konal od 31. března do 5. dubna 1950. Mezi třemi žalobci byla – kromě Karla Čížka a Josefa Urválka – v minulých letech mediálně proslulá dělnická prokurátorka Ludmila Brožová. Braito si za zločiny velezrady a vyzvědačství vysloužil patnáct let těžkého žaláře, peněžitý trest ve výši třiceti tisíc korun, konfiskaci veškerého majetku a ztrátu občanských práv na dobu deseti let. Vězněn byl na pražské Pankráci, Mírově, Valdicích a v Leopoldově. V roce 1993 v celém rozsahu rehabilitován.

Do paměti svých spoluvězňů, laiků i kněží, se Braito zapsal nesmazatelně, jak o tom svědčí například svědectví Josefa P. Ondoka, Víta Tajovského, Václava Vaška nebo Dominika Pecky. Posledně jmenovaný vzpomíná ve svém románu Z deníku marnosti na Braitův příjezd na kněžské oddělení do Valdic (Pecka Braita v románu překřtil na Maria Silvu): „Vítali jsme ho nejen jako teologa, spisovatele, profesora a kazatele – takových bylo mezi námi dost – ale také jako vtipného komentátora všedních dějů, humoristu a temperamentního Itala. Hlubokými meditacemi jsme byli zásobeni dokonale. Když se před Silvovým příchodem mezi námi objevil farář, který kdysi vydal diletantský výklad Apokalypsy a pokoušel se pronášet jakési těžkomyslné úvahy v duchu opata Jáchyma z Fiore, byli to právě mladí kněží, kteří ho bez ohledu na jeho šediny odmítali. Chmurnými myšlenkami jsme se obírali v dostatečné míře a moralizovat uměl každý sám. Byl nejvyšší čas, aby sem přišel někdo, kdo se umí smát a jiné rozveselovat.“

Podělanej Talián

Ale vězeňský pobyt nebyl pro Braita vůbec procházkou růžovým sadem, jak by se na první pohled mohlo zdát. Trápilo ho pošramocené zdraví a pro kriminál nebyl stavěný. Občas se projevovaly i některé zvláštní rysy jeho italského temperamentu. Václav Vaško zaznamenal: „Měl (…) povoleno ležet i během dne. Běda však, vešla-li do cely uniforma. Jako hypnotizován, sunul se k ní se slovy: Pane veliteli toto a pane veliteli tamto. V té chvíli mu přiskočil na pomoc jeho anděl strážný Jakub Zemek (Braitův řádový spolubratr – pozn. aut.) a syčí mu do ucha: Otče, okamžitě si sedněte na prdel a nezlobte! No jó, no jó, říká Braito a poslechne. Když je pak nebezpečí pryč, omlouvá se: Víte, já jsem ten podělanej Talián.“

Nicméně čestně obstál ve chvíli, kdy přišlo pokušení nejtěžší – lidé ze Státního úřadu pro věci církevní za ním přišli s návrhem, že bude z vězení okamžitě propuštěn, půjde-li učit na bohosloveckou fakultu do Litoměřic, která byla nově zřízena pod dozorem státu. „Dali mu den na rozmyšlenou. Bylo to strašný, líčil Braito své pocity. Na jediném slově záleželo, zda půjdu domů, nebo strávím další roky v kriminále. Prosil jsem Ducha Svatého o moudrost a sílu. Když přišli: Tak jak? Ano, nebo ne? Řekl jsem: Ne. Odešli a já padl na kolena a zpíval: Te Deum laudamus!“ (Václav Vaško, Ne vším jsem byl rád: Vlastní životopis, Karmelitánské nakladatelství 2001) – Z vězení byl Braito podmínečně propuštěn na rozsáhlou amnestii prezidenta republiky v květnu 1960.

Radostné křesťanství

Už několikrát se v různých souvislostech vynořilo téma – Braitův smysl pro humor. Humorem vždy hojně kořenil své přečetné přednášky i kázání. Pokud si někdy někdo dá tu práci a sestaví antologii příběhů a anekdot ilustrujících Braitovo radostné křesťanství (vydalo by to na slušnou sbírku), určitě tam nebude chybět tahle: Otec Silvestr jel jednou vlakem. Do kupé, kde seděl, nastoupili dva chuligáni. Když usedli a uviděli proti sobě objemného dominikána, šťouchl první do druhého a povídá mu: „Hele, vole, nevíš vod čeho je tenhle sud?“ Braito to samozřejmě zaslechl a hned briskně zareagoval: „Čuchnou si k pípě, mladej pane!“ Z uznalého pohledu obou chuligánů bylo vidět, že odpověď náležitě ocenili.

U některých zasmušilejších povah může Braitův smysl pro humor vyvolávat dojem, že u něj šlo nejspíš jen o laciné vtipálkovství, a některé jeho kousky v nich mohou možná vzbuzovat pocit až trapného šaškovství. Třeba když si během redakčních rad revue Na hlubinu nasazoval starou vyřazenou biskupskou mitru a ostatní členy nutil, aby si i oni nasadili některé z pokrývek z jeho bohaté sbírky – turecký fez, hasičskou helmu či policajtskou čepici. Avšak nic z toho! – Schopnost utahovat si sám ze sebe i z druhých chápal Braito především jako skvělý protilék proti různým podobám zahořklosti, rezignace, ponurého patosu či samolibé sebespravedlnosti. Když filozof Karel Vrána psal v jednom ze svých esejů: „Kdo má smysl pro humor, má odvahu žít v pravdě, bez iluzí a sebeklamů a zároveň milovat, přijímat život jako dar,“ jako by měl před očima právě Braita. A Braitův osvobozující smích nepochybně tryskal i z radosti velikonoční (risus paschalis) – konečného vítězství Krista nad silami temnoty.

Tichá píseň sester

Poslední dva roky života strávil Silvestr M. Braito na pražském Břevnově u známých, kteří se ho po propuštění z vězení ujali, protože sám se ocitl v dost zoufalé situaci – bez vlastního bytu, s podlomeným zdravím a mizerným důchodem sto devadesáti korun měsíčně. Během té doby ještě čile pracoval. Revidoval svou knihu o církvi a napsal životopis zakladatele řádu – svatého Dominika. Zemřel náhle 25. září 1962. Pohřben je podle vlastního přání v řádové hrobce v Olomouci. Tichou písní se s ním nad hrobem směly rozloučit jen sestry dominikánky.

Braito semper vivum

Nakonec zbývá otázka, zdali vůbec a nakolik může být odkaz osobnosti – jakou Silvestr M. Braito byl – živý ještě pro dnešní pokolení českých dominikánů a českých katolíků obecně. Na to odpověděl současný provinciál kazatelského řádu Benedikt Mohelník: „Pro nás je živý dodnes. Uvědomuji si to především ve chvílích, potkám-li někoho, kdo ještě zažil tuhle generaci našich bratří. Pak vidím, jaký obrovský kus práce tady zanechali. A i když se z různých důvodů jako teologové neprosadili ve světovém nebo evropském měřítku, přesto mě u nich fascinuje jejich osobní nasazení a hloubka duchovního života. Na to bychom rádi navázali – samozřejmě v dnešních podmínkách, dnešními prostředky a v dnešním kontextu.“

A co nás? Čím by asi nás, obyčejné věřící, mohl odkaz tohoto muže inspirovat? Už to tu někde zaznělo: chmurnými myšlenkami se každý z nás obírá v dostatečné míře a moralizovat umíme taky velkolepě. Je nejvyšší čas, aby sem přišel někdo, kdo se umí smát a jiné rozveselovat, tak jak to ve své době dovedl právě ten „podělanej Talián“.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay