Katolíci a antisemitismus

Vydání: 2011/42 Toleranční patent, 12.10.2011, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Papežovo zrušení exkomunikace „lefèbvristů“ bylo přelomovým činem, jehož význam (v očích „světa“) byl tehdy přehlušen druhořadou aférou – názory schizmatického biskupa Williamsona, popěrače holokaustu. Je to téma, které s papežovým krokem nesouviselo, ale je důležité: vztah křesťanství a židovství, nadto se zvláštním zaměřením na vztah „katolictví“ a „antisemitismu“. Téma okrajové, nebo živé, ale zastírané? A pokud živé, kde přežívá? – Slovo „antisemitismus“ je nepřesné (semity jsou i Arabové). „Vynalezla“ je francouzská žurnalistika v devatenáctém století. Tu zvyklost respektuji a míním tím „protižidovské cítění“; v tomto článku u křesťanů, zejména katolíků.

K jeho zachycení je třeba rozšířit hledáček. Jinou podobu má u nás, jinou na Slovensku či v Polsku. Jinou v katolickém světě, jinou v protestantském, pravoslavném či ve starých východních církvích. Zameťme však před vlastním prahem. Jak je živé u katolíků a především u nás? Katolická církev antisemitismus oficiálně odsoudila (o tom později). U nás se projeví jen en passant, mimochodem (někomu to občas „uklouzne“). V Perspektivách dostáváme dopisy čtenářů. Jeden mi nedávno napsal: Nic jste neudělal pro národ ani pro své svědomí. Napadá mě: jste vůbec Čech? Pane Bože, snad nejste ŽID? Jiná čtenářka: Hospodin vždy trestal židovský národ za bezbožectví. Nebyl holokaust Božím trestem za komunismus? Vida, nějak to žije. A jak je to s těmi Židy (židy) vůbec a s naším vztahem k nim?

Výjimečnost lidu Izraele

Existence lidu Izraele je cosi výjimečného. Více než třítisícileté dějiny národa s vyhraněným vědomím vlastní identity za okolností politicky vesměs nepříznivých, to nemá srovnání. Jsou to i dějiny nepřátelství vůči Židům, už od biblických časů. Co proti nim ti druzí mají? Pátráme-li u nás, zjistíme různá zdůvodnění. Nejvíc nasnadě je důvěrný vztah Židů k penězům. Žid, toť chamtivec. Kde se to vzalo? – Středověká církev (4. lateránský koncil) právně upravila způsob života Židů v zemích západního křesťanstva. Žid musel být nápadného zevnějšku, bydlet v ghettu, nesměl vlastnit půdu atd. Směl se věnovat obchodu a peněžnictví. Půjčováním na úrok však Židé objevili dynamickou funkci kapitálu (křesťané je pak v tom následovali). Někomu vadí prozíravá životní strategie Židů („vychytralost“). Inu, přežít mezi nepřátelskou většinou si žádá spolehnout se na sociální inteligenci a soudržnost. Je nutno předvídat pogrom, včas odejít a po přežití té hrůzy se znovu vzchopit. – Často vadí jejich jinakost. „Nikdy se svým prostředím nesplynuli…“ Není v tom nepřiznávané tušení jejich vyvolenosti? Jinakost lidu Izraele je znát „od samého počátku“. – V počátcích historické doby se vynořují tu a tam ti, kdo zosobňují „procitání“ lidstva. Jejich mysl se pozvedá od magických („pohanských“) praktik vzhůru – od mýtu k logu – a tak či onak objevuje vertikální rozměr lidského bytí, jeho transcendentní přesah: Lao-tse, Buddha, Zoroaster, řečtí filozofové… Snad o tisíciletí dříve se ale dostává mocného osvícení Abrahamovi. Jeho „objev“ je jiný. Je jím Bůh jako osoba (později se představí Mojžíšovi jako „Ten, který jest“). Lze s ním rozmlouvat, dokonce uzavřít smlouvu. Židé se stávají avantgardou lidstva, s níž vede Bůh, Stvořitel nebe a země, dialog. Božstva těch druhých se stávají chimérami. Tato duchovní převaha Izraele je zdrojem jeho sebevědomé identity i nevole těch druhých. Zde je prapůvod toho, co dnes nazýváme „antisemitismem“.

V „křesťanském“ zajetí

Před dvěma tisíci lety nastal v dějinách Izraele zlom. Hospodin plní, co přislíbil: posílá Mesiáše, stává se podivuhodně člověkem, a to v prostředí, které si „připravil“. Onou komunitou reprezentující lidstvo jsou Židé. I Mesiáš je Žid. Ta událost rozdělí Izrael, jedni ho přijmou, jiní nikoli. I potom budou jedni lidé Ježíše Krista přijímat, jiní odmítat. Známe ten příběh. Obvinění z „bohovraždy“, které pak vznesou někteří z těch, kdo ho přijali, přehlíží toto: Krista ukřižovali nikoli „Židé“, ale Boha, který se stal v Kristu člověkem, ukřižovali – lidé. Sto let po Ukřižování povstal židovský národ proti Římu, byl poražen a rozprášen. Imperium Romanum pronásleduje lid Staré i Nové smlouvy. Osten se přesouvá od prvých k druhým. Za další dvě století přijímá Konstantinův Řím křesťanství, jenže začíná jeho rozpad. Nastává „středověk“. Těžiště impéria se přesune na východ (do Cařihradu), Západ si rozdělí „národy a pronárody“. Jedinou strukturou, která uchová, co zbylo z římské civilizace, je – křesťanská církev. Nese do budoucna dvojí břímě: dualitu západního a východního Říma, která založí její rozkol na konci prvního křesťanského tisíciletí, a konstantinovskou „alianci trůnu a oltáře“. S tou se bude západní církev potýkat až do doby, jíž říkáme moderní. Ta východní se z ní nevymaní a spolu se zbytkem říše (Byzancí) se ocitne v područí těch, kdo přijali islám. Tolik ve zkratce. Častým údělem Židů, věrných Staré smlouvě, je zajetí. Po egyptském, babylonském, římském přichází „křesťanské“. Je krušné, na Západě i na Východě (stranou ponechávám to islámské, „saracénské“, kde se jim na čas dýchá volněji). Vedle „teologických“ důvodů („ukřižovali nám Krista“) určuje jejich postavení panovnická zvůle i smýšlení širokých mas, „křesťanského lidu“, který v nich nalézá obraz univerzálního nepřítele. To oni jsou odpovědni za nezdary, za morové rány, neúrodu aj. Na Západě i na Východě je lid stíhá pogromy (připomeňme si ten pražský 1389). Prchají z jedné země do druhé, mnozí se pak usazují mezi Polskem a Ruskem. A křesťanská církev? Ta „slyšící“ se toho účastní. Ta „učící“ – mlčí. Mezitím přichází další rozkol, tentokrát v západní církvi: reformace. Židovský úděl neulehčila. To učinilo až osvícenství, i když, jak se ukáže, problematicky.

Mezi proudy tzv. modernity

Francouzská revoluce ohlásila nástup modernizace, jejíž součástí bylo rozšiřování občanských svobod. Padly hradby ghett, doslova i obrazně. Židé začali vstupovat do veřejného života jako podnikatelé, právníci, lékaři, vědci, umělci, žurnalisté i politici. Z končin mezi Litvou a Oděsou, kam byli kdysi vypuzeni, se začali vracet. Najednou jich bylo „všude plno“. Nové ideje liberalismu a socialismu jim byly nakloněny a oni jim též. Sekularizace (odnáboženštění), další ze silokřivek modernizace, zasáhla i je. Modernizace působila na vžité tradice jako lučavka a mnoha skupinám přivodila trápení. Proto budila odpor. „Pokrokářství“ všeho druhu se střetávalo se „zpátečnictvím“ všeho druhu. I církve se cítily ohroženy, doba smýšlela protinábožensky. Často vsadily na „alianci trůnu a oltáře“. Nejen v nich ožil starý stereotyp Žida jako univerzálního nepřítele (v církevním prostředí mu přibyl zednář). Rodila se i nová protižidovská ideologie, která už nečerpala z „teologických“ zdůvodnění: moderní antisemitismus vycházející z idejí rasových (Gobineau, Chamberlain). Na sklonku 19. stol. docházelo k protižidovským aférám (Dreyfusova, u nás Hilsnerova), dál na východě k pogromům. Četly se protižidovské spisy, například Der Talmudjude (autor A. Rohling byl katolický kněz) a Protokoly sionských mudrců (podvrh, údajný doklad „židovského spiknutí“, u nás jej vydalo katolické nakladatelství). Z té atmosféry čerpal Adolf Hitler. Reakcí židovského prostředí byla jednak snaha o asimilaci, jednak sionistické hnutí: jít odtud pryč. Do Palestiny. Mělo levicový ráz, oslovilo ty chudší. Skutečně se začali vracet. Bezděčně zakládali na budoucí ohnisko napětí, tentokrát celosvětového – stát Izrael. Ale předbíháme. První světová válka dolehla nejvíc na Rusko (vedla k revoluci) a na Německo, kde reparační podmínky a hospodářská krize otevřely brány nacismu, další válce a – holokaustu, vyvraždění šesti milionů evropských Židů. „Trest Boží za komunismus“, jak napsala katolicky věřící čtenářka? Bůh je Pánem dějin, ale jeho úradky neznáme. Bylo to zrůdné vyústění příběhu započatého dávno předtím. Pravda, mohlo být i jiné. Není možné je číst i jako znamení adresované dvěma tisíciletím křesťanských dějin?

Nepřeslechnutelné znamení času

„I my jsme dětmi Abrahamovými. Antisemitismus v jakékoli podobě je nepřijatelný, duchovně jsme semité“ – tak reagoval na sílící antisemitismus třicátých let Pius XI. Vydal protinacistickou encykliku S palčivou starostí (1934). Oficiální stanovisko církve a smýšlení věřících však není totéž. Stačí srovnat protinacistické prohlášení holandských biskupů po obsazení jejich země Německem – a situaci slovenského státu, jehož hlavou byl katolický kněz. S protižidovským tažením v obsazených zemích mnohde spolupracovali i ti, kdo se vydávali za katolické křesťany. Pius XII. se sice nezastal Židů veřejně (obával se perzekuce katolíků nacisty), ale díky jeho pokynům se v církevních zařízeních zachránil téměř milion židovských životů. Jeho podezírání z protižidovského cítění vyvolala až pomluva: Hochhutova divadelní hra Náměstek (1964). Učinila tak téma vztahu katolictví a antisemitismu předmětem veřejné, byť často nepoučené debaty. V rámci poválečné reflexe holokaustu nacházeli k sobě katolíci a Židé cestu obtížně. Židé připomínali, že hrůzy holokaustu umožnilo tradiční protižidovské cítění především katolíků. Výtku nebylo možno smést se stolu. Katoličtí historikové začali rozlišovat mezi „křesťanským“ (nábožensky motivovaným) antijudaismem a „pohanským“ (rasistickým) antisemitismem. Jan XXIII. chtěl provždy skoncovat s nepřátelstvím mezi katolíky a Židy. Plodem jeho úsilí byla deklarace Druhého vatikánského koncilu Nostra aetate (1965). V rámci liturgické reformy byla z jedné velkopáteční přímluvy vypuštěna pasáž o „proradných Židech“. Jan Pavel II. je při návštěvě římské synagogy nazval „našimi staršími bratry“. Jeho kazatel Raniero Cantalamessa v proslulé homilii (1998) pojmenoval zásadní souvislost: Ježíš i evangelisté se vyjadřovali velmi kriticky o svých židovských současnících, ale činili tak s láskou; pozdější křesťanská staletí převzala kritičnost, nikoli však lásku (před čímž důrazně varoval už apoštol Pavel v listě Římanům). Jan Pavel II. vyjádřil veřejně lítost nad příkořím, které v dějinách působili křesťané Židům, a vložil do spáry ve Zdi nářků psanou modlitbu za usmíření (2000).

Budoucnost je otevřená

Židovská ostražitost vůči církvi trvá. Občas propukne zvýšenou silou, příkladem může být svatořečení Edity Steinové, při pokusech o pietní úpravu bývalého koncentráku v Osvětimi aj. Snaha církve o smíření však vyvolává i na židovské straně vstřícnost (například prohlášení amerických rabínů Dabru emet – 2000). Ti katolíci, laici i kněží, kteří plně nepřijali poselství posledního koncilu, často setrvávají při tradičním antijudaismu (jejich krajním, již schizmatickým segmentem jsou „lefèbvristé“). Zášť vůči Židům má místo i mimo okruh křesťanství. V poválečné politice Sovětského svazu a jeho satelitů měla podobu boje proti sionismu. Dnes je součástí ideologie různých nacionalistických (resp. neonacistických) hnutí. Nenávist vůči Židům je významným pojítkem muslimského společenství a ohrožená existence státu Izrael je neuralgickým bodem planety. Dva odlišné způsoby očekávání Mesiáše – křesťanský a židovský – jsou nesnadným teologickým problémem. Má-li však Izrael najít cestu ke Kristu, jak o tom píše apoštol Pavel, sotva si ji lze představit jinak než cestu k židovsko-křesťanskému smíření. Nelze vyloučit, že bude bolestná, že se kupříkladu křesťané časem stanou pronásledovanou diasporou (leckde se tak už děje) a zakusí sami na sobě úděl, který Židé snášeli po staletí a tisíciletí.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay