Karel Kraus devadesátiletý

Vydání: 2010/5 Násilí v rodině, 29.1.2010

Příloha: Perspektivy

Služba příběhům

Listuji Opožděnou zprávou o likvidaci divadla a v jednom z dokumentů čtu: „Stavíme se do služby příběhů, které nacházejí v lidském potýkání a bloudění smysl, neopouští nás starosvětský pocit odpovědnosti za to, co a v jaké podobě divákovi nabízíme.“ Ten sympaticky tvrdohlavý postoj vyvolává vzpomínky na inscenace, do nichž se po řadu let promítal. Dodnes se mi vynořují v paměti okamžiky z Topolovy Kočky na kolejích a Hodiny lásky, strhující závěr Schnitzlerova Zeleného papouška, polyfonie Lorenzaccia či dech beroucí bolestné kroužení tří sester v rytmu ryčného pochodu. Ten časový oblouk od onoho zoufale vířivého tance tří sester v Divadle za branou až po tu statečnou větu z Opožděné zprávy byl rovněž dobou mého mládí a zrání a vidím dnes, jak velmi jsem zavázán Divadlu za branou a především vám, i když jsem nikdy neměl tu čest s vámi spolupracovat. Přesto se cítím být vaším „přespolním“ žákem a ve vás ctím svého učitele. Snad jsem sám tíhl podobným směrem, ale díky vám a Divadlu za branou jsem lépe a hlouběji pochopil význam a váhu divadla dramatu v evropské kultuře, příběh jako způsob, „jak artikulovat nejniternější zkušenost lidí“, úlohu herce jako prostředníka porozumění životu skrze hru a roli. Divadlo za branou a vy jste mě učili dialogickému vztahu mezi básníkem a režisérem, mezi postavou a hercem. S myšlenkou na vás uvažuji o pojmu aktuality a klopýtavě se pokouším o „odpovědnou četbu“ textů. Především však vám vděčím za pochopení divadla jako služby. Služby jako odevzdání se dílu v zájmu hodnot, které nás přesahují a které ustavují jistou hierarchii. Ve světě postmoderní tolerance, či spíše lhostejnosti, vůči kdečemu a světě divadla, které až příliš často vidí svůj smysl v sebeprezentaci, představuje váš postoj pro nejednoho z nás významnou oporu.
František Derfler, herec a režisér

Ze Studentského časopisu

Jméno Karla Krause si pamatuji od gymnazijní kvarty; tehdy jsem se přihrnula z Kyjova se svými prozaickými začátky do Studentského časopisu pražského nakladatelství Borový. Jméno Karel Kraus se skvělo nad pojednáním o pražských kulturních událostech – o divadle zvlášť – o nichž jsem v koutě Moravy neměla ponětí a vážně se je pokoušela pročítat. Vedle jména Karla Krause nebyla poznamenána třída ani škola, byl už starší studující, jehož články každé číslo časopisu začínalo. Sč – tak se zkracovalo jméno oblíbeného, mezi studenty nejrozšířenějšího časopisu – byl za protektorátu záhy zastaven, z mého setkání s autorem Karlem Krausem zůstala uctivá vzpomínka… Jaké překvapení pro mne, když jsem v devadesátých letech, z exilu navštěvujíc Prahu, Čechy, obnovila spojení s vlastí a v těchto shromážděních Karla Krause osobně potkala. A také mohla jeho texty, tištěné v Perspektivách, pro mé uši daleko předbíhající ostatní autory sebejistým vyhmátnutím podstatného, znovu číst.
Gertruda Gruberová-Goepfertová, spisovatelka a malířka

Básnicky pobývat

Poznal jsem Divadlo za branou II. poprvé v inscenaci Bernanosových Dialogů karmelitek. V divokých „privatizačních“ devadesátých letech to bylo jako zjevení – nikam se v tom divadle nepospíchalo, šlo se proti srsti doby a sestupovalo ostrým, přímočarým jazykem k tajemství života a smrti. Klášter, apokalypsa francouzské revoluce, umírání převorky, předčasné dozrávání mladé šlechtičny, poprava. Tehdy jsem ještě netušil, co všechno mi Bernanos a jeho hra darují – třeba to, že jsem za několik týdnů začal pracovat v tomto divadle jako asistent dramaturga Karla Krause. Nepoučoval mladého kandrdase, pouze naznačoval, vedl nepřímo. Vedle v sále zkoušel Otomar Krejča. Plížíval jsem se nenápadně do tmavého sálu a přikrčen v poslední řadě jsem sledoval Krejčovy zkoušky, kde se důkladně rozkrýval text a plasticky povstával svět. Najednou to nebyl divadelní provoz, ale dílna, jakási středověká „huť“, kde byl každý tvůrčím způsobem zapojen, měl vložit svůj opracovaný díl – od herce až po osvětlovače. Byl jsem přítomen rozmluvám a disputacím Karla Krause a Otomara Krejči, jejich „potulek“ po Evropě a světech autorů; z blízka jsem viděl pana doktora překládat Grillparzera, upravovat Hofmannsthala nebo Pirandella, nahlížel mu pod ruce při psaní esejů, čas od času přišel s něčím drobným do mlýna, ostýchavě se zeptal. Dramatické texty – vyplouvající z dramaturgie – na jevišti dostávaly svůj konkrétní horizont, byly uzemňovány, slovo básníků se stávalo tělem: Broch, Čechov, Nestroy, Beckett. Vděčím Karlu Krausovi nejen za prodloužení univerzitního studia, neboť se mé pobývání v Divadle za branou stalo skutečnou školou, ale také za popostrčení směrem k poezii, za dodání odvahy básnicky pobývat. Pak přišla řada rodinných setkání, Karel Kraus se stal mým svědkem na svatbě, kmotrem našeho syna, a také společné cesty domovem i evropskými krajinami. Třeba: léto v králickém klášteře redemptoristů a výprava ke hrobu Arnošta z Pardubic do polského Kłodzka. Při cestě nazpátek náhodná odbočka do kopců a strání a tam na jednom návrší, obklopen slivoňovým sadem, dřevěný kostelík se hřbitovem. Došli jsme k němu úzkou pěšinou a k našemu překvapení – byl otevřen, slavnostně vyzdoben a dřevěný strop vymalován barevnými ornamenty. Jako by to byla vrata do nebeského Jeruzaléma. Stáli jsme tam ve vytržení a žasli jsme – v tom zapadlém, skrytém a skromném koutě taková krása.
Miloš Doležal, básník a redaktor

Džentlmenský člověk

S Karlem Krausem jsem se po léta znal především v dobách, kdy byl Krejčovým dramaturgem v Národním divadle. Poznal jsem ho jako vzdělaného, moudrého a džentlmenského člověka. K těsnější spolupráci jsme se však dostali až v letech osmdesátých, kdy jsme spolu působili v samizdatovém časopisu O divadle. Karel Kraus se při této práci osvědčil jako neobyčejně poctivý člověk, obdivoval jsem odpovědnost, s níž k této práci přistupoval. Blahopřeji mu k jeho úctyhodným narozeninám a připomínám větu, kterou mi řekl při našem vánočním setkání v zimě 1989: „Všechno se to podobá pohádce.“
Václav Havel, dramatik

Houževnatá důkladnost
Dávno před tím, než jsem poprvé viděl doktora Karla Krause, slýchal jsem mluvit o něm „lidi od divadla“. Všichni říkali, že je strašlivě chytrý a vzdělaný, alter ego Otomara Krejči. Když jsem ho později uviděl, klidného, nenápadného a málomluvného, připadal mi nějak příliš normální. Později jsem pochopil, že tak často vypadají právě mimořádní lidé. Obdivuhodná byla jeho pracovní metoda – pomalá, houževnatá důkladnost, snaha rozebrat ji na nejmenší částky, u každé z nich se zdržet a probádat ji ze všech stran. Byla to snad jakási kontemplace. Takovou jemnou analýzu bychom čekali třeba u filozofa či básníka, ale divadlo takhle dělat jsem nikdy neviděl. Není možná právě zde klíč ke specifiku Krejčova divadla?
Jan Klusák, hudební skladatel

Co s načatým večerem

S Karlem Krausem jsem se potkal někdy v druhé polovině sedmdesátých let. Přivedl mě k němu především můj mladický zájem o krásnou literaturu. Ve svém vinohradském bytě – v domě vedle Plečnikova Nejsvětějšího srdce Páně – tehdy Karel Kraus pořádal cyklus literárněhistorických přednášek. Vycházel při tom ze známé knihy Ericha Auerbacha Mimesis, která ve vynikajícím překladu Miloslava Žiliny, Rio Preisnera a Vladimíra Kafky sice vyšla i v češtině, ale byla nedostupná. K přednáškám zval Karel Kraus také hosty. Pokud mě paměť neklame, objevil se tam například Julius Tomin, který neobyčejně zajímavě přednášel o přechodu od řeckého mýtu k dramatu a od dramatu k počátkům filozofického myšlení, dále pak Jan Sokol nebo Josef Zvěřina a další. Z magnetofonových pásků se ozývaly hlasy Marie Tomášové a Jana Třísky (k jednotlivým přednáškám se totiž pouštěly i příslušné ukázky), do debat nejaktivněji vstupoval Jiří Gruša. Nikdy nezapomenu ani na milou přítomnost první manželky Karla Krause Adrienny, vzácné bytosti, která většinu času trávila pozornou péčí o hosty. Přednášky končily hluboko po půlnoci. Karel Kraus je zpravidla ukončil lakonickým: „Tak co s načatým večerem?“
Jaroslav Šubrt, redaktor

Zamířit k základům
Když jsme chodívali v šedesátých letech do Divadla za branou, byl to vždycky opravdový zážitek, z něhož mnohé zůstalo v paměti dodnes; a vždy jsme se zde setkávali se jménem Karla Krause a vždy jsme s napětím čekávali, co nového se objeví na scéně tohoto divadla. V té době byl pro mne Karel Kraus synonymem objevitele hodnot – namátkou vzpomínám na Nestroye a Schnitzlera – ať už jako dramaturg nebo překladatel. Byl někým, koho jsme si všichni bez výjimky vážili, aniž jsme ho mohli poznat osobně. A přišla léta normalizačního marasmu a mně se dostaly občas do rukou svazky samizdatového sborníku O divadle, v nichž dominovaly Krausovy příspěvky svou erudovaností a stálým kladením otázek po smyslu nejen divadla, ale umění obecně v čase vyprazdňování všech hodnot. „Kam se vracet na zbořeništi, které se táhne do nedohledna?“ kladl si otázku Karel Kraus a odpovídal s jednoznačnou naléhavostí: „Je nutné zamířit k základům, pokud ještě drží a k nimž se dá jen prokopat.“ To nebylo sémantické gesto pyšného intelektuála, ale moudrost tvůrčího ducha, obávajícího se vítězství estetismu nad uměním, agresivity nad silou myšlenky a individualistické pýchy nad obecným záj- mem. Shodou šťastných okolností jsem se po listopadu 1989 mohl v našem farním společenství u sv. Vojtěcha setkat poprvé osobně s Karlem Krausem, a poznat tak blíže tuto výjimečnou osobnost, jíž vděčí česká kultura za tolik cenného. A poznal jsem člověka hluboce zakotveného v křesťanských hodnotách, které dávaly jeho myšlenkám hloubku i pokoru, aniž dával najevo svou výjimečnost. Snad mohu říci bez nadsázky, že jsme se stali přáteli – spojovala nás i jména našich společných, dnes již zesnulých přátel Rio Preisnera a Karla Vrány – a já za toto přátelství nemohu být dost vděčný; v mnoha našich disputacích snad dokázalo svou opravdovost.
Jaroslav Med, literární historik

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay