Jsem prý námořník na koni

Vydání: 2011/32 Poutní deníky, 2.8.2011, Autor: Petr Střešňák

Příloha: Perspektivy

V Salmovské literární kavárně má před sebou piano s lampou, zpěvník a mikrofon. Občas se přes rameno otočí do sálu, jako by se chtěl ujistit, že mu je dobře rozuměno. Ale může být bez obav. Publikum soustředěně naslouchá, aby si po chvíli uvolněně podupávalo do rytmu. Ví, že přišlo na skvělého bluesmana. Osobnost Jiřího Šlupky Svěráka je však mnohem vrstevnatější a jeho aktivity se rozbíhají do neobyčejné šíře.

Vzpomenete si, čím jste byl v dětství a mládí nejvíce ovlivněn? Jaké byly zásadní milníky vašeho uměleckého zrání?

Na počátku byla jistě maminka, která mi často a dobře zpívala, ale taky četla pohádky a vyprávěla. Jako kluka mě vyhodili z LŠU, tam jsem skoro nehrál, paní učitelka nás se stopkami zkoušela ze čtení not. Na piano mě pak krátce privátně učila jedna paní. Hrát a zpívat mě bavilo odjakživa, mlátil jsem do piana, kde se dalo. Měl jsem vztah k lidovkám, hodně jsem poslouchal i vážnou hudbu, jejíž dějiny dnes učím. Na „veselou muziku“ mě jednoznačně nasměrovala tvorba Beatles a Semafor. Zjevením pak pro mne bylo, když mi na střední škole kamarád přinesl první desku Ray Charlese. První kapela, se kterou jsem ke konci šedesátých let pravidelně hrál a zpíval v Daily Clubu (pozdější Amfoře), se jmenovala Free Five.

Kdy vás začaly zajímat české texty a kde jsou kořeny vašeho vztahu k poezii?

Mezi množstvím muziky, kterou jsem od mládí rád poslouchal, byly i písničky divadla Semafor s vynikajícími texty Jiřího Suchého. A potom koncem šedesátých let už také vystupovali písničkáři – Hutka, Merta, Kalandra a Třešňák. Pokud jde o poezii, vzpomínám na svého strýčka, který mi jednak nosil zahraniční gramodesky, ale také mne obdarovával množstvím básnických knih. Tak jsem se už ve třinácti letech seznámil třeba s Morgensternem. Pak přišla nezdárná postpuberta, životem jsem všelijak vlál, ale poezii jsem pořád intenzivně četl, stále mě přitahovala. Tou dobou jsem se už pokoušel o vlastní texty a také jsem se snažil něco zhudebnit. V tom jsem pokračoval i na pedagogické fakultě. V osmdesátých letech jsem pak ve spolupráci s režisérkou Hanou Kofránkovou připravoval pro Violu několik pořadů zhudebněné poezie.

Dnes vyučujete písňovému textu. Pořád mi vrtá hlavou, jestli je vůbec možné se autorskému psaní nějak naučit. Nestačí snad pár formálních rad, doporučení – a zbytek nechat na múzách a osudu?

Na tohle se ptá hodně lidí. Písňový text je specifický druh autorského psaní. Jak mu vyučuji... – to je možná otázka spíš pro studenty, z nichž mnozí jsou opravdu dobří a často zpětně ovlivňují oni mě. Při výuce mám bohudíky svobodu a za ta léta jsem si vytvořil vlastní metodiku. Vysvětlení celého procesu by bylo obšírné, zdlouhavé – takže stručně: naučit se dá správnému frázování, které je velmi důležité, s ním souvisejí přízvuky, délky slabik. Mám výhodu, že ledasco mohu studentům hned přehrát, zazpívat, něco doporučit nebo vyzkoušet. Obvykle začínáme lidovou písničkou, jejími parafrázemi, následuje pražský folklor, kabaret, blues, swing, rokenrol atd. Časem se přidává práce na překladech, nebo spíše jakýchsi převodech cizích písňových textů do češtiny. Studenti musí hodně číst – vyžaduji po nich přečtení minimálně dvou básnických sbírek za měsíc. Pochopitelně píší svoje vlastní texty, které při hodinách rozebíráme, hrajeme si se slogany; velmi záleží na atmosféře, kterou se podaří navodit.

Mezi básníky, jejichž verše jste zhudebnil, patří třeba i Vladimír Holan. Jak jste k tomuto nesnadnému úkolu přistupoval?

Nechtěl jsem, aby to byla pouze hudba inspirovaná Holanovými verši, jenom hudební podkresy k recitaci. Hledal jsem dlouze texty vhodné k nazpívání a nakonec našel nějaké starší básně ze třicátých let. Na onoho transcendentálního Holana jsem si netroufl – tam už jsem měl obavy, abych tomu neublížil. I když jakési obtisky se v těch písních objevují.

Co vás na zhudebňování poezie přitahuje a jaká jsou úskalí této tvorby?

Člověk pročítá knížky, hledá tu pravou báseň, která ho osloví. Ale někdy to nestačí. Zkoušel jsem například zhudebnit Karla Tomana, kterého mám hodně rád; napsal jsem dvě písničky, samy o sobě by možná byly pěkné, nicméně jsem zjistil, že se ta moje hudba a Tomanovy básně prostě „nepotkaly“. Možná se o to pokusím znova. U Skácela to bylo zase tak, že jsem najednou ty melodie slyšel, přišly ke mně. Říká se, že jde zhudebnit všechno, i telefonní seznam. To je sice pravda, ale jde o to jak. Výsledek může být i tristní. Ezra Pound píše o hudebnosti poezie. Snažím se tedy, abych vyhmátl hudebně to pravé, aby to nebyla jen koloratura.

Podílel jste se na více než padesáti divadelních inscenacích, což je neuvěřitelný počet. Čím si vás divadlo získalo? Patří přece k nejpomíjivějšímu umění...

Kromě divadla jde také o rozhlas i jiné typy spolupráce. Stále jsme ale u toho spojení slova a muziky. Divadlo a film jsem měl vždycky rád, kdysi jsem uvažoval o studiu na FAMU. Zmínil jsem už pořady ve Viole, roku 1988 jsem začal učit na DAMU a psát pro studenty – tam jsem k tomu více přičichl. Po devětaosmdesátém, kdy se všechno otevřelo, mne pak divadlo naplno vtáhlo. Začal jsem spolupracovat s Východočeským divadlem v Pardubicích, ale i s dalšími scénami. Ano, divadlo je pomíjivé – ale to je i koncert. Jevištní možnosti, mluvené slovo, celková atmosféra, to všechno mě vábí. Když přijdu do divadla, celé si ho obcházím, osahávám. Je to fascinující, zvláštní svět, se vším, co k tomu patří, včetně vztahů. Divadelníci jsou tak trochu šílenci – více brečíme, více se smějeme, na ledacos jsme citlivější. Ale bez toho se to nedá dělat.

Která z té dlouhé řady představení a celosouborových i komorních muzikálů si nejčastěji vybavujete?

Hodně vzpomínám hned na první pardubický muzikál – Žebráckou operu, která měla skutečně takový „divadelní šmak“. Když přišlo finále a na jevišti zpíval celý soubor, pokaždé se seběhli všichni technici a rekvizitáři – a poslouchali. To byl moc hezký pocit. Rád spolupracuji s režisérem Jiřím Saydlerem nebo básníkem Pavlem Šrutem. Z inscenací, k nimž jsem psal scénickou hudbu, bych z poslední doby připomněl pardubické inscenace – Ibsenova Peer Gynta nebo Markétu Lazarovou, obě v režii Jiřího Seydlera. Nezapomenutelné bylo také někdejší nahrávání pro Uherské Hradiště (Čapkův Loupežník v režii Igora Krejčího), kde jsem se ve studiu setkal s výtečnými muzikanty, klarinetista z Hradišťanu byl snový, a dalo by se vzpomínat i na jiné. Na práci pro divadlo či rozhlas mě baví také různé výzvy režisérů, kteří potřebují, aby něco znělo třeba renesančně, barokně apod.

Prozatím poslední premiéru jste zažil začátkem roku v Pardubicích...

Je to už vlastně třetí díl něčeho, co nazýváme minimuzikál, ale to je dost nepřesné. Jde o jakousi mystifikační přednášku, která se přelévá do dramatických, resp. komediálních situací. Každý z dílů byl věnován jednomu hudebnímu žánru, nejdřív to bylo blues, pak naše lidová píseň a teď je to rock and roll. Poslední díl se jmenuje Benny Rock and Roll Star. Divadelní text píše Jiří Seydler, který také celý kus zrežíruje, a písničky i s texty píšu já. „Mini“ to není v rozsahu – představení má přes dvě hodiny a vždycky je tam patnáct až dvacet písniček – ale v obsazení. I když: původně jsme byli jen tři, Kristina Jelínková, Jirka Kalužný a já, ale teď k nám ještě přibyl Pepík Vrána a živá kapela.

Co soudíte o všech těch populárních a nákladných muzikálech, jejichž masová obliba stále trvá?

Přiznám se, že o těch současných českých zase tolik nevím. Ze světových znám pochopitelně díla oné klasické muzikálové linie – West Side Story, Jesus Christ Superstar, Cats a podobně. Nedávno jsem viděl v televizi Rent, což bylo z hlediska syntetického herectví úžasné. Je to podle Pucciniho Bohémy, škoda jen, že nechali Mimi na konci obživnout. Raději bych mluvil o hudebním divadle bez žánrového vymezení. Na mě asi před deseti lety nesmírně zapůsobil Bergův Vojcek v režii Davida Radoka v Národním divadle. To byl jeden ze životních zážitků.

Dlouhé roky vystupujete buď sám, nebo se spřátelenými muzikanty. Hodně lidí si vás ale dodnes spojuje se skupinou C&K Vocal, ve které jste působil v první polovině osmdesátých let. Jak na to období vzpomínáte?

Cerha s Kantorem byla velice výrazná autorská dvojice. Já jsem předtím amatérsky hrál a zpíval v různých uskupeních, ale tohle byly „moje pozdní univerzity“, abych parafrázoval Gorkého. Bylo mi už skoro dvaatřicet. V mnoha ohledech jsem se tam velmi mnoho naučil. C&K Vocal byla kapela s jasným názorem i soundem. Byla to výrazná etapa v mém životě a povídání o ní by zabralo hodně času. I když jsem se po třech letech vydal vlastní cestou, příležitostně jsem s nimi vystupoval i po svém odchodu.

Jste výjimečným zpěvákem. Jak jste tento dar rozvíjel? Studoval jste někdy zpěv?

Chodil jsem na zpěv v rámci běžného studia na pedagogické fakultě. Dobrý pedagog může hodně pomoci, protože každý hlas je jiný. A je to hodně citlivý nástroj. Nevěřím, že může být jedna univerzální metoda na všechny typy hlasů. Základem je správné dýchání – a pak: zpívat, zpívat, zpívat. A taky poslouchat, jak to dělají jiní. Ale myslím si, že nejvíc mi opravdu dala maminka, která bohužel dost brzo zemřela. Zpívala mi doslova od kolébky.

V současné době hrajete se skupinou s přiléhavým názvem Nejenblues. Jak jste dával kapelu dohromady, jaká je její přítomnost a jaké jsou výhledy do budoucna?

Kapelu jsem dohromady nedával, vznikla „nabalováním“. Jako první se ke mně přidal Jarda Hůla, hráč na foukací harmoniku. Postupně přibyli další tři výteční muzikanti: Petr Zimák, Roman Policar a Přemek Kos. Kvůli časové vytíženosti nás všech téměř nezkoušíme, ale hrajeme s radostí a koncerty si dokážeme užít. Těší nás, že už máme vlastní publikum, které umí spoluvytvářet tu správnou atmosféru. V dohledné době by měl záznam našeho koncertu vyjít na DVD a čeká nás živá nahrávka v divadle Semafor. Také si už léta chodím zahrát a zapívat s Caddilacem Pavla Sedláčka a též s Ivanem Hlasem a Edou Kuhnem v Pokojovém triu. A výhledy do budoucna? Chtěl bych, abychom hráli častěji s kapelou, aby mi vydržel hlas a abych měl sílu ještě pár věcí napsat. Dlouho myslím na jednu rozsáhlejší hudební formu, snad se mi jednou podaří.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay