Vydání: 2007/23 Když rodiče mluví dětem do života, 5.6.2007

Příloha: Perspektivy

Respekt má své přednosti. Je nebulvární, objevuje „velká témata“ a osvědčuje jistý neúplatný étos: pranýřuje zabedněnost, šlendrián a lumpárny v prostředí politickém, podnikatelském i občanském. Proto není ziskový. – Čas od času „zavadí“ i o křesťanství, zejména katolické. V letošním 19. čísle tak učinil článkem Jáchyma Topola a Petra Třešňáka (viz též Glosy v Perspektivách 11/2007). Dal jsem se do čtení se zájmem, ale záhy se mě zmocnila nuda. Jindy vnímaví a nikoli povrchní pozorovatelé uchopili vyhlédnuté téma způsobem, jaký se stal v Respektu i jinde stereotypní manýrou. My křesťané máme vést dialog se „světem“, i s tím mediálním. Kde jinde se najde vhodný prostor než na stránkách listu tak kurážného? Vida, ono to nejde.
Autoři se vydali do katolických končin pátrat po tom, co tam neklape. Se zřejmým gustem ohlašují všední systémové hříchy církve (přesněji: jejího lidského faktoru). Zdá se, že pointa jejich zkoumání byla určena už předem, že jde o text „à la these“.
Nepíší, co není pravda. My to všechno ale známe „zevnitř“ lépe než oni. I nás mrzí naše nevzdělanost a lenost, tak či onak spoutaný život mnohých farností, případně nemoudrý či nestatečný kněz či biskup atd. Asi jim však nevysvětlíme, že nás to přesto neodrazuje, protože církev je nám víc než firmou, občanskou či politickou iniciativou, zkrátka organizací zaměřenou na viditelný úspěšný výkon, jak ji zřejmě vnímají oni.
Začali otázkou: „Co vlastně dnes nabízejí čeští katolíci?“ Tak se ptá konzument-kibic. Nabízení, vlastně svádění, je úlohou PR agentur. Katolíci, nejen čeští a nejen katolíci, ale křesťané vůbec, nenabízejí, ale zvěstují (zda to činí a zda přesvědčivě, je jiná věc). A ty, člověče, uvaž sám, zda je ti ta zvěst nabídkou. – Antoine de Saint-Exupéry píše v Citadele: „Kultura je založena na tom, co se od lidí vyžaduje, ne na tom, co se jim poskytuje.“ Píše sice o „kultuře“, ale místo ní si tam lze docela dobře dosadit „církev“.
Pro nás je nejdůležitější to, co praví Krédo. To se autorům zřejmě promítá do jejich „slepé skvrny“. Je to kámen úrazu, proto se od samého počátku míjíme. Na co asi mohou přijít, neodráží-li se v jejich žurnalistické vnímavosti aspoň tušení, že je Bůh, Stvořitel nebe a země, že se v osobě Kristově stal člověkem, aby nám cosi řekl a k čemusi nás vyzval? Jak jim pak vysvětlit, že trapnosti a pochybení, za nimiž se vypravili na průzkumnou cestu, nás mrzí, neboť jsou hříchem (rozumějí tomu slovu?), ale přesto je máme jaksi za vedlejší? Příjemcem té výzvy jsme totiž nejprve každý jednotlivě. Tedy já sám (ty sám) se svým nitrem, s bezprostředními vztahy k nejbližším, se svým životním projektem a jeho možností obstání i neobstání. Záhy na to jsme všichni vyzváni, abychom vytvořili společenství.
Jim to asi vrtá hlavou, proto se jejich Respekt (a nejen on) k tématu víry, cír- kve, především katolické, stále vrací. Ale se zjevně předem danou snahou najít něco kompromitujícího, skandálního. Pak se ale nelze divit, že takové texty zůstávají v zajetí obehraných myšlenkových i stylistických klišé.
pp