26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Jemnost a síla Jana Franze

27. 2. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/9 Vyplatí se život 'na psí knížku'?, 27.2.2007

Příloha: Perspektivy

Jméno literárního kritika a esejisty Jana Franze (1910–1946) znala doposud jen hrstka těch, kteří se podrobně zabývali tvorbou katolicky orientovaných autorů z třicátých let 20. století a jejich časopisy. Miloš Doležal se zaujal pro tuto málem zcela zapomenutou osobnost už na počátku devadesátých let a věnoval se pak průzkumu Franzových životních osudů i jeho díla víc než deset let.

Miloš Doležal po celou tu dobu pracně dohledával kritikovu korespondenci, probíral se dobovými časopisy, pátral po archivech, sbíral pamětnická svědectví, z nichž to nejpodstatnější pocházelo od Janova mladšího bratra Josefa. Především Doležalovou zásluhou tedy máme nyní k dispozici knižní soubor Franzova odkazu, který pod názvem Eseje, kritiky, dopisy vydalo nakladatelství Triáda.
Na jeho přípravě s Doležalem, který napsal ke knize i rozsáhlý erudovaný doslov, edičně spolupracovali Lucie Bartoňová a redaktor knihy Michal Kosák; ti knihu doprovodili pečlivým poznámkovým aparátem a bibliografií. A řekněme hned, že jde o počin skutečně hodnotný. Nejde tu zdaleka jen o nějakou literárněhistorickou kuriozitu či o paběrkování na okraji literárního dění, kniha nám totiž poprvé v dosažitelné úplnosti představuje osobnost, jejíž odkaz, přestože rozsahem útlý, se vyznačuje závažnými a nepominutelnými kvalitami. – Překvapující je už sám fakt, že prakticky všechny texty byly napsány a otištěny v rozmezí pouhých tří let (1931–1933), kdy byl J. Franz stále ještě studentem bohemistiky a francouzštiny na pražské filozofické fakultě!

Slovo do chaosu doby
Skvělé intelektuální i mentální dispozice Jana Franze, rodáka z vysočinského Jirkova, byly ovšem zřejmé už v čase jeho studií na chotěbořském gymnáziu a do plodné zralosti je dovršila první pražská léta. V nich se ocitl nablízku mladým katolickým básníkům a intelektuálům, mezi něž patřili František Lazecký, Josef Kostohryz, Václav Renč, Stanislav Berounský, Timotheus Vodička, Jan Hartl, Rudolf Voříšek a další, a ti všichni v přátelském srozumění začali na počátku roku 1932 vydávat „revui pro kulturu a život“ Řád, časopis, který měl říci „své slovo do chaosu doby“.
Jan Franz se stal spoluredaktorem jeho prvního ročníku, otiskoval v něm své překlady (mj. Bernanos, Bloy, Claudel, Kafka), ale především své studie a recenze. Už jeho první kroky na literárněkritickém kolbišti byly provázeny podivuhodně hutnou a usebranou soustředěností. Nikterak netěkal, jeho úsudky byly názorově pevně konturované, opřené jak o rozsáhlé vzdělanostní zázemí, tak o schopnost předem nepředpojatého vcítění do záměrů rozebíraných autorů. Franz je uměl domýšlet, aniž kdykoli chtěl posuzovanému autorovi cokoliv dogmaticky vnucovat. I jeho kritický styl byl takto přehledný, nemlživě pregnantní, velmi plasticky, až hmatatelně názorný. (Dokázal třeba označit prostoduchou odrůdu realismu za realismus „drátěný“!)
Způsob, jakým se blížil k jednotlivým autorům a jejich dílům, byl v našich poměrech málokdy vídaný a do takové důslednosti uplatňovaný. Předem totiž otevřeně řekl, co od literárního díla očekává, jaká kritéria jsou pro něj důležitá. Napsal-li tedy, že je mu „nezbytnou podmínkou opravdové tvorby bohatství a intenzita vnitřního života, mířená hlavně do hloubky“, že je pro něj tvorba něčím závažným a závazným, co „vylučuje polovičatost“, nemůžeme očekávat, že například přijme bez kritických výhrad přístupy avantgardního poetismu, programově založeného právě na principu Franzem odmítané „snadnosti závratí“ a nezávaznosti básnického vtipu.
Přesto však i jeho kritické úsudky o Nezvalovi a Bieblovi, psané bez jakékoliv apriorní falešné úcty k již tehdy „velkým jménům“, dokázaly hodně přesně (v nejednom ohledu i předvídavě!) postihnout některá úskalí jejich tvorby (u Nezvala např. neukázněnost a sklon k sentimentu, u Biebla mj. občasnou mnohomluvnost a plochost), aniž by však jakkoliv zneuznávaly jejich talent a zamlčovaly řadu jejich nezpochybnitelných kvalit.
Takovou zásadovost, spojující pevný estetický a axiologický postoj s nedogmatickou citlivostí vůči individuálním „možnostem a mezím“ jednotlivých osobností, pak přímo ukázkově prokázal jak ve studii o Františku Gellnerovi, tak i v recenzi na jednu z tehdejších „zduchovnělých“ sbírek Josefa Hory Tvůj hlas, ve které příznačně chválí právě básníkovu „poctivost“: zdůrazňuje, že Hora „bere poezii vážně“, a rovněž přesně stanoví, že jeho nejlepší verše „tkví v onom kouzelném bodě, kde se nerozlučně spojují lehkost a tíže, jemnost a síla“.

Padni, komu padni
Svůj dominantní zájem však Franz pochopitelně orientoval na produkci „katolickou“; nejrozsáhlejší úvahy věnoval Janu Čepovi a Jaroslavu Durychovi, v pozůstalosti se našla také nedokončená studie o Janu Zahradníčkovi. I zde kritik pracuje bez servítků, metodou „padni, komu padni“. A tak například přes hluboký respekt k Durychovi, k „vzepětí jeho umělecké vůle“, k jeho pronikavé inteligenci, smyslové ostrosti a hlubokému smyslu pro ironii, neváhá až nemilosrdně pojmenovat vady některých jeho knih. Dokonce i nad první verzí Durychova románového monumentu Bloudění upozorňuje na projevy autorova přílišného voluntarismu a tendence k rozumovým konstrukcím, vytýká mu, že nahrazuje tajemství jakožto „podstatnou souhru Božího plánu a svobodné vůle, která se uskutečňuje v každé lidské duši i v historii (...) vnějškovou tajemností druhotnou, projevující se v přebujelé romantičnosti některých scén...“ atp.
Nejhlubší analytický pohled však vrhl na dílo Jana Čepa. Ten byl jeho vnitřnímu založení očividně nejbližší: svou vážnou opravdovostí, existenciální zakotveností v hodnotách již mizejícího venkovanského domovství, „srostlého s přírodou a náboženským způsobem života“, i svým ponorem k prožitku nesentimentálního soucítění. Čepova víra mu není nějakou vnějškovou nálepkou, ale organicky prorůstá dramatickými osudy jeho postav, mj. jejich „bolestností, jež je dána metafyzicky prvotním pádem a druhotně svobodným rozhodnutím každého jednotlivce“, ale posléze je i „nepotlačitelnou radostí, která je darem a odměnou za poctivě odtrpěné utrpení“. A je znova příznačné, že se Franzovi nad Čepovou tvorbou „neustále vtírají“ zrovna přívlastky „organická“, „poctivá“ a „opravdová“; takový přece chtěl být také on sám, jako kritik i jako člověk.

Zmaření slibných očekávání
Franzův rozběh tedy sliboval nemálo. Tím spíš musel překvapit naprosto nečekaný zlom v jeho životní dráze, který se odehrál v roce 1934. Tehdy Franz přerušil studia (a už se k nim nikdy nevrátil), přestal přispívat do Řádu, a s výjimkou Jana Zahradníčka se nestýkal s lidmi z jeho okruhu, naprosto se stáhl z „veřejného prostoru“, načas se odstěhoval zpátky do Jirkova. O rok později nastoupil vojenskou službu, ale ani po návratu z ní (roku 1937) se jeho vnitřní situace podstatněji nezměnila – s výjimkou dvou knižních překladů z konce třicátých let tedy jeho odmlčení vytrvalo. Po celou tu dobu nijak nereagoval ani na přemlouvání a četné nabídky ke spolupráci (velký zájem o ni měl třeba František Halas, ale i Karel Čapek).
O důvodech tak náhlého zmaření slibných očekávání se můžeme jen dohadovat. Jistou stopu nám mohou nabídnout jen svědectví pamětníků, a pak ovšem Franzovy dopisy. Kniha jich obsahuje sto deset a jejich adresáty byli především jeho přátelé – Zahradníček, Čep, Halas, Reynek, B. Fučík a V. Vokolek. V podezření se tedy ocitají rozpory v redakci Řádu, Franz například zásadně nesouhlasil s bojovným politickým konzervativismem, jaký hlásali a na stránky revue vehementně prosazovali někteří její autoři, hlavně S. Berounský. Ale mohly tu hrát roli také důvody velmi osobní, jako třeba milostné zranění, případně konflikty s Josefem Florianem, který i pro Franze jistě znamenal nemálo.
Přesto ale pochybuji, že by Franzově povaze, v níž se křížila neokázalá skromnost s introvertní senzitivitou duše sice hrdé, ale rozhodně ne malicherné, stačily k tak radikálnímu kroku příčiny přece jen hodně dočasné. Spíš bych tu předpokládal dlouhodobou, nerozpoznanou, a tedy nijak neléčenou ataku klinické deprese. O této možnosti svědčí i fakt, že od té doby začal Franz lnout právě k Halasovi, u něhož jistě mohl pro tísně své zúzkostnělé duše najít mimořádné porozumění, a že se i nadále prohlubovaly Franzovy dlouhodobé vztahy k samotářskému Reynkovi...

Hloubka Franzova úsudku
Literatura se ovšem nikdy neztratila z Franzova zorného pole nadobro, řadu míst z jeho korespondence můžeme číst jako plnohodnotné pokračování jeho kritické aktivity, tentokrát ale v zúženém poli „autor-kritik“. Právě tyto dopisy nejzřetelněji prokazují, jak si vážili nepodplatné opravdovosti a hloubky Franzova úsudku i autoři velikosti Halasovy, Zahradníčkovy a Čepovy, kteří mu posílali k posouzení své knihy a rukopisy.
Po vojně se přihlásily rovněž problémy existenční, pro nedostudovaného „člověka z vesnice“ nebylo lehké najít v Praze zaměstnání a byt. Obojí se však šťastným řízením vyřešilo – a Franz v letech 1937 až 1942 žije v malém malostranském bytě a živí se jako archivář, ovšem dost bídně a jen na termínované smlouvy. Velmi cenným a potřebným lidským ziskem té doby pro něj bylo „otcovské“ přátelství s jeho přímým nadřízeným, historikem Cyrilem Merhoutem, který ho pomáhal „držet nad vodou“ a s nímž až do konce života udržoval vřele intonovaný písemný styk.
Válečná léta však přichystala pro Franze i další, tentokrát nejhorší ránu: čekalo ho totální nasazení. Na nucené práce do jedné lipské koželužny byl poslán 9. června 1942, ve dnech heydrichiády, a domů, do Jirkova, se vrátil až v červnu 1945 ve stavu totálního zubožení – a v pokročilém stavu miliární tuberkulózy. Té taky nakonec jedenáct dní před svými šestatřicátými narozeninami podlehl.

Osobnost vskutku opominutá
Jan Franz je osobnost, kterou literární historikové naprosto opominuli. Tím spíš je třeba ocenit Doležalovu zaujatě obětavou literárně archeologickou práci a jeho citlivý vhled do díla, které tak záslužně osvobodil ze zajetí stránek dávno zaniklého Řádu. Stálo to za to! A stálo by možná za úvahu odvěznit i některé další autory z okruhu této revue. O „jejích“ básnících, Zahradníčkovi, Lazeckém, Renčovi, toho víme už celkem dost – na řadě by teď mohli být esejisté, zejména Rudolf Voříšek. Také on patří k osobnostem, na něž může být křesťansky zacílená esejistika meziválečného období právem hrdá! Na závěr se mi chce připojit známý Buffonův bonmot: „Hledal jsem autora, a – jaké štěstí! – našel jsem člověka!“ Nad Franzovými texty i nad jeho životním osudem jsem na něj nejednou musel myslet.
Rudolf Matys
Mezititulky redakční
Snímky z archivu Miloše Doležala
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou