Jeden je Pán, jedna víra, jeden křest

Vydání: 2016/3 Králové čelí fámám, 12.1.2016, Autor: Robert Svatoň

Příloha: Perspektivy 3

V týdnu od 18. do 25. ledna se na řadě míst naší vlasti budou věřící z různých církevních společenství scházet ke společným modlitbám za jednotu křesťanů. Modlitbám, jejichž předpokladem je také naše vnitřní obrácení spojené s obnovou smýšlení.


Nejdůležitější kroky k jednotě se odehrávají ve zdánlivě nepostřehnutelné rovině ducha.Ilustrační snímek Shutterstock

Ježíš nás vyzývá, abychom usilovali o jednotu Kristova těla a abychom ji hledali především v našem srdci, kde ji působí Duch Svatý,“ prohlásil papež František během loňské slavnosti Nejsvětějšího Srdce Páně v Lateránské bazilice k účastníkům světového setkání kněží Katolické charismatické obnovy. A dodal: „Naše pastýřská srdce musejí být prosycena duchovním ekumenismem.“ Co je obsahem této výzvy, kterou papež vyřkl s patrným osobním zaujetím a naléhavostí?

Duše ekumenického hnutí

S výrazem „duchovní ekumenismus“ se v oficiálních dokumentech katolické církve poprvé setkáváme v osmé kapitole koncilního dekretu o ekumenismu Unitatis redintegratio. „Toto obrácení srdce a svatost života spolu se soukromými i veřejnými modlitbami za jednotu křesťanů je třeba považovat za duši celého ekumenického hnutí a právem je lze nazývat duchovním ekumenismem,“ můžeme se dočíst v tomto dokumentu. A jak dokládá geneze textu, otcové přítomní v koncilní aule se tenkrát zcela vědomě a záměrně odvolávali na duchovní koncepci ekumenismu, kterou nacházíme přítomnou v životě a díle lyonského kněze Paula Couturiera.

Tento apoštol jednoty, jehož můžeme právem označit za „otce duchovního ekumenismu“, již čtvrtstoletí před svoláním Druhého vatikánského koncilu vystavěl svou koncepci díla prohloubení křesťanské jednoty na skutečných duchovních pilířích. „Jestliže jednota křesťanů závisí na pravdivé, a tudíž pokorné modlitbě, na znějícím Confiteor, a je-li zasazena do duchovního kontextu, pak z toho vyplývá, že před každého z nás klade otázku osobního posvěcení,“ napsal tehdy Paul Couturier. Společná modlitba Kristových učedníků jako vrůstání do Ježíšovy prosby k Otci, „aby všichni byli jedno“ (J 17,21), a pokorné vyznání našich vlastních selhání, které doprovází prosba o odpuštění, směřují spolu s úsilím o život podle evangelia k samotnému jádru ekumenických snah.

Rozhodně si ale nelze myslet, že by „duchovní ekumenismus“ měl být pouze jejich vzletnou, v posledku však neúčinnou a nikoho nezavazující „ozdobou“, která by měla odvést pozornost od mnoha palčivých problémů rozpolceného křesťanstva. Naopak! Bůh nás volá k vnitřnímu obrácení, které je spojeno s obnovou smýšlení, ke svobodě ryzí bratrské lásky a ke společenství modlitby. Teprve v ovzduší, v němž si uvědomíme, kolik toho máme jako křesťané společného, můžeme začít pravdivě nahlížet vlastní rozdíly a hledat, co je autentickým projevem Bohem darované jednoty a co jí naopak protiřečí. Tehdy se začnou obnovovat po staletí zpřetrhané a pošlapané vztahy, do nichž jako do ratolestí vinného keře začne proudit sjednocující Boží život.

Kdy může nastat jednota

Ve světle duchovního ekumenismu se nejdůležitější kroky k jednotě odehrávají ve zdánlivě nepostřehnutelné rovině ducha. Cílem ekumenického úsilí se však podle koncilu i podle P. Couturiera má stát jednota viditelná, vyjádřená sjednocením v pravdě víry. „Jeden je Pán, jedna víra, jeden křest“ (Ef 5,4). Kdy může taková jednota nastat? Nutným předpokladem je, že křesťané rozpoznají jeden ve druhém tvář společného Pána, do jehož smrti byli jedním křtem ponořeni. Jednota srdcí pak najde vyjádření ve vyznání jedné víry: „Modlitba vede k lásce a láska přivádí k plnosti víry, která sjednocuje,“ byl přesvědčen Paul Couturier. Takový zákon našel v samotné události Kristova vtělení, kdy Bůh chtěl zjevit tajemství svého života, tedy pravdu o sobě, a zvolil při tom s pokorou cestu lásky, která vede přes ponížení Božího Syna.

Cesta duchovního ekumenismu je privilegovaným způsobem jednání Ducha Svatého, který coby pouto lásky mezi Otcem a Synem je rovněž pramenem jednoty Kristova těla. On je Duchem, který oživuje a sjednocuje církev v kráse rozličnosti skrze různá obdarování, jež od něj pocházejí. On je zároveň milým hostem našeho srdce. Kéž tento Duch otevře nitro každého z nás, abychom byli vnímavými a činorodými spolupracovníky díla jednoty.

Autor pracuje v Institutu interkulturního, mezináboženského a ekumenického výzkumu a dialogu při CMTF UP v Olomouci.
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 30 19. – 25. července 2016

Dotazník KT

celý článek


Vzhůru do Krakova! I na kolech

Tři, dva, jedna, start! Atmosféra na Hradčanském náměstí připomíná slavnou Tour de France. Minulou sobotu ráno vyjelo od Arcibiskupského paláce v Praze 130 cyklistů na…

celý článek


Výměna kněží se chystá dopředu

Poutě, prázdniny, dovolená, relaxace a volno. Právě tak prožívá většina populace letní měsíce. Co bychom si ale rozhodně rádi neplánovali, je stěhování.

celý článek


Koruna je široká jako její kořeny

Prázdniny jsou období, kdy se v rodinách zcela přirozeně pěstují mezigenerační vztahy. Děti pobývají u svých prarodičů a sdílejí čas volna společně.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay